Perfektní krize

Za posledních sto let zažila česká země spoustu zlých příběhů. Hned po ustavení nové republiky byla tato napadena Maďarskem. Třicátá léta dvacátého století pak přinesla nejen celosvětovou ekonomickou krizi, ale i zlo největší – německou okupaci. A jen skončila hrůza nacistická, přišel Únor 1948 s ním hrůza udávání, procesů a poprav. Krásné uvolnění šedesátých let do země zadupala půlmilionová armáda Varšavské smlouvy. A listopad 89 dnes sice připadá mnohým jako až příliš sametový, ve dnech prvních demonstrací však nastraženě naslouchali, kdy zazní řinčení tankových pásů a odkud přiletí první kulky.

Po roce 1989 skutečné a zlé krize skončily. Jako bychom všichni dostali do vazu palicí, ztratili soudnost a bez protestu pochodovali na kapitalistická jatka. Ne pochodovali, my jsme tam běželi z vlastní vůle! Předháněli jsme se, kdo dorazí dřív do země zaslíbené obchodním řetězcům a vyasfaltovaným parkovištím široko daleko. A nebyl zde nikdo, kdo by se postavil Václavu Klausovi a jeho privatizačním lupičům.

Protože s kapitalismem mám byla grátis implementována svobodná média (která ovšem musí vydělávat) tak hrajeme si teď společně na další a nové krize. Prostě proto, aby bylo o čem psát a o čem plkat v televizi. Díky Bohu nikdo přitom neumírá, protože při sledování vymyšlených pseudodramat nikdo ani infarkt nedostane a krize a katarze místních politiků vlastně – kromě placeného mediálního komparzu – nikoho nezajímají.

V posledních několika letech a měsících však na místním poli vyrůstá nový fenomén. Krizová hnutí vycházející z lidu – nebo tedy alespoň z jeho jisté části. Tato hnutí připomínají svých charakterem barevné revoluce. Jsou stejně jako ony iniciována jiskrou pečlivě vybranou z těch mnoha, které neustále vyletují z plamenů společenského dění. Organizátoři barevné krize jiskru zachytí a pečlivě se starají aby neuhasla. Je to nutné, protože žádná dnešní jiskra nemá potenciál sama zapálit lidové dříví zvlhlé spokojenosti a blahobytem.

Nedostatek osobních zkušeností a absence děsivých zážitků skutečných krizí vedou k tomu, že mladší ročníky neprotestují proti tomu, že se za jiskry krize vydávají šaškovské férie předčasné volební kampaně a tolerují organizátorům nekvalitní scénáře a opsané přes kopírák. Nechápou, že protestují proti protestujícím a nepohrdnou spoluprací s vládnoucím establishmentem. Nevadí jim, že mohou sice kritizovat detaily na císařových šatech, ale nesmí prozradit, že císař je nahý.

Na opačné straně pomyslných barikád se houfují ti, které ochotní sluhové lenních pánů nového feudalismu kapitálu urážejí a dehonestují. V oprávněném rozčílení se, nařčeni z hlouposti a omezenosti, chovají hloupě a omezeně. Snaží se vyblokovat soupeře poukazem na jejich neústavní chování a najednou uctívají ústavu jako jediný zdroj práva a pořádku.

Měli by místo toho být solidární s demonstrujícícmi, bez ohledu na jejich názory. Měli by hájit jejich právo demonstrovat. I bez důvodu když se jim zachce. Neboť neústavní nátlak ulice je jedinou a poslední cestou ke změně systému a k záchraně této planety. Neboť šeredně se pletou ti, kteří ještě věří, že se někomu podaří vymést Augiášovy chlévy establishmentu parlamentní cestou.

Nedokáže to ani Andrej Babiš, jakkoli k tomu má, teď když se mu postavili svorně všichni zastánci starých výnosných pořádků, dobře našlápnuto. Jeho hnutí (viz nový ministr financí) už totiž ztratilo revoluční impuls – pokud ho kdy vůbec mělo. A Babiš, jakkoli stále s nadějí na vítězství v parlamentních volbách, potřebuje k tomu, aby mohl týt z vlády, uzavřít manželství s některou z pěti starých polistopadových panen. A to je omezení, které likviduje jakékoli naděje, že se právě on stane novodobým českým Herkulem.

Babiš mimo hru

Andrej Babiš se už v roce 2013 stylizoval do pozice hloupého Honzy, který nerozumí dobře česky a politika ho chvílemi udivuje, chvílemi děsí. Většinu času to vypadalo, že vlastně ani neví kde ty miliardy, které mu říkají pane, našel. Jeho političtí spoluhráči – spolupráči dlouho čekali, že se hnutí ANO zlikviduje samospádem. Ono však vykázalo pozoruhodnou životaschopnost (srovnejme třeba s VV) nejen ve vládě, ale i v krajích a obcích. A k tomu Andrej cpal do státní kasy miliardy daní se stejnou lehkostí, s jakou si je cpal dvacet let do své kapsy.

Není divu, že přízeň voličů závratně rostla. Možnost, že ANO vyhraje volby se ziskem více než třiceti procent se najednou zdála zcela reálná. Babiš nesahal jen po teplých místečkách politiků, on si dovolil sáhnout na samu podstatu naší skvělé demokracie. Kdyby vyhrál parlamentní volby stylem 5:1, vyšlo by najevo, že slavná demokracie nemá vůbec žádné pojistky ale zato vybité baterie. Bylo třeba konat.

I návštěvníkovi z Plejád je jasné, že do výkonného řízení státu (kraje, města) se nemá co plést člověk, který z takové činnosti má výhody prospívající jeho majetku. Stát není firma se všemi náležitostmi, ale na trhu se jako firma chovat má. Zadává ohromné množství zakázek a směruje obrovské toky investic. Proto nesmí dovolit, aby v jeho kurníku přebývala škodná. Co kdyby si BMW najal jako obchodního ředitele člověka, kterému patří padesát procent akcií Mercedesu? Myslíte, že by stačilo, kdyby dotyčný převedl své akcie na manželku?

Takové řízení by BMW dlouho nepřežila. Ale právě tak to chodí ve všech západních demokraciích, které nemají žádné pojistky proti tomu, aby do výkonných vládních funkcí neusedali lidé nepokrytě stranící svým firemním chlebodárcům – nebo sami sobě, jako Andrej Babiš. Nesmyslné tanečky se svěřeneckými fondy jsou jen ubohou snahou o zakrytí nahého císaře.

Všichni, kteří tam nahoře spolu mluví to vědí. A všichni bojují za to, aby se nic nezměnilo, protože na tom vydělávají. A protože jsou zkušení a boji v parlamentu zocelení, vědí, že všechny ty věcí se musí dělat hezky potichu a ve shodě. Ale miliardář zastupující víc jak třetinu voličů ministerským předsedou? Miliardář, který pochopitelně ví jak to na českém zadním dvorku chodí a který možná skutečně pojal nápad tomu zatnout tipec?

Nikdo nesmí vyslovit kouzelnou pravdu, že vada je v systému. V systému, který nezmění ani dvacet tisíc demonstrantů na Václaváku. Protože ho změnit nechtějí – možná proto, že z něho sami tyjí. Protože jim zřejmě vyhovuje způsob vlády, který dovoluje těm, kteří vládnou, aby nejen kontrolovali sami sebe prostřednictvím policie, které velí, ale aby nadto státní struktury využívali k boji mezi sebou.

Neznám ani jednoho člověka, který by věřil tomu, že Babiš nevyužívá ke svému prospěchu média, která vlastní. A upřímně řečeno, proto si je přeci koupil. Taková už je svoboda podnikání. Hraje se často bez pravidel a každá výhoda se počítá. Pokud bankéři a podnikatelé po sobě nejdou na nože, nemůže a nemá stát zasahovat.

Je ale skutečně na pováženou, že politici na plný úvazek zachraňují svou potápějící se bárku tím, že Jonáše ve svém středu obviňují ze lži na základě jakýchsi umulousaných a sestříhaných nahrávek, ke kterým se nezná ani ten kdo je pořídil. Že se dokonce v tom smyslu usnesou parlamentní většinou? Kde je presumpce neviny? Kde je nestranný soud?

Andrej Babiš píchnul do rozpadajícího vosího hnízda hnán velikášským přesvědčením, že hmyz v něm sídlící je hloupý, zesláblý a neškodný. Neřekli mu, že rozpadlé vosí hnízdo jen maskuje vchod do podzemních prostor, jejichž obyvateli jsou obrovští inteligentní sršni, kteří neradi, když je někdo ruší v meditacích. Ale stalo se a sršni zasáhli. Vosičky teď předvádějí možné i nemožné aby jejich zásah zakryly. A za prací spěchající voličské včelky přihlíží a dobře se baví. Baví se a nevadí jim, že místo pracně sesbíraného medu nakonec dostanou jen cukrovou náhražku.

S Trumpem jako bez Trumpa

Demokracie je vláda zástupců mocenské koalice, kterou vytvářejí krátkodobě nebo dlouhodobě ekonomicky propojená a ideologicky příbuzná vlivová a nátlaková centra generovaná vztahovými sítěmi dané země. Protože vláda těchto center nemá žádnou legitimitu, vytváří demokratický systém zdání, že výběr vládců je posvěcen vůlí voličů. Toto zdání nabývá s přechodem do nižších pater moci reálných kontur.

Politické strany představují oficiální špičku ledovce koalic mocenských center a umožňují jim realizovat veřejně manipulace v průběhu volebních kampaní i v jejich mezidobí. V případě vítězství pak představují strany mechanismus jak promítat do politiky dynamiku domácího a mezinárodního vývoje a realizovat v čase proměnné cíle té které mocenské koalice i reagovat na případné změny v jejím složení.

V průběhu volebních období realizuje každá vládnoucí garnitura mnoho dobrých rozhodnutí, ale také zpravidla spoustu kopanců. Některé z nich nelze eliminovat, protože by to znamenalo totální ztrátu důvěry v systém. V případě zemí velkých až největších jsou pak prudké změny politického kursu zdrojem potíží ve spojeneckých vztazích a zároveň mohou být nepřáteli interpretovány jako slabost a nerozhodnost. Proto se zákonitě v každém volebním období a v každé zemi hromadí množství kostlivců ve skříních, které prostě nelze legálně beze škod pohřbít.

Změna vládních garnitur po volbách je standardně využívána k vymetání komínů a nápravě chyb. Existence tohoto čistícího mechanismus je velkou komparativní výhodou demokracií. V posledním čvrtstoletí je to zvlášt důležité pro Spojené státy americké, které na sebe dobrovolně (ale se souhlasem svých spojenců) po konci studené války a pádu SSSR, vzaly roli světového četníka.

Ve své funkci (bez ironie) vykonaly USA mnoho dobrého pro udržení míru a zachování lidských životů na této planetě. Každou lidskou komunitu však dříve či později negativně ovlivní představa absolutní moci. Natož pak stále ještě klokotající tavící kotlík, ve kterém se formuje národ USA. Přidáme-li k tomu mocný vliv armády, která zhusta netrpí neduhem pokory a odvěký americký zvyk propojovat politiku s ekonomikou, dostaneme dosti nechutnou masu, ze které je formován establishment vládnoucí světu. Logický nedostatek účinných zpětných vazeb pak vede k tomu, že je překračována nutná úroveň násilí a ti, kteří mají být s láskou vedeni k lepšímu životu jsou manipulování nevybíravou ekonomickou politikou a jejich důstojnost neustále znevažována.

Žádná policie ale není schopná udržet pořádek, když se proti ní najednou postaví většina obyvatelstva. Stejně tak ani USA nejsou schopny ochraňovat světa (ať už v dobrém či zlém) když se proti nim celý spojí. A mocenské struktury v USA jsou ještě natolik soudné, aby si uvědomily své limity. Proto v osmiletém cyklu pravidelně probíhá likvidace kostlivců made in USA. Proto se prezidentský kandidát strany, která aktuální kostlivce nevyrobila, moderuje do role dobrého policajta.

Tato už tradiční část prezidentských volebních her ovšem nijak zásadně nemění charakter imperia ani společný cíl globálních vlivových a zájmových struktur, které mají v USA svůj domicil. Cíl, k jehož dosažení se vždy a znova spojí demokraté s republikány. Tímto cílem je udržení globální ekonomické moci silou tak dlouho, dokud nenastane čas kdy se všechny nitky světové ekonomiky vedoucí do USA transformují v nezničitelná kevlarová lana.Teprve až tato vlákna obtočí celou planetu včetně Ruska a Číny, včetně Pakistánu a Indie, včetně Brazilie a Argentiny, bude čas na věčný mír –slavný Pax Americana.

Vítězství Donalda Trumpa v právě proběhlých volbách není ničím jiným, než standardním vymetáním komínů, mocenským procesem, kterým USA negují své chyby a vylepšují systém vlády nad planetou, aniž by ztratily tvář. Aniž by je napadlo se této vlády dobrovolně vzdát. Je možné pochopit škodolibou radost části českých občanů, kterou neokouzluje pražská elita a její adorace Hillary Clintonové. Už obtížněji se ale chápe skutečná naděje některých našich spoluobčanů spojovaná s nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu. Víra v to, že USA přestanou být od ledna světovým četníkem je krásná – stejně jako víra, že Evropa dokáže pomoci všem uprchlíkům světa. V realitě je jedno i druhé nerealizovatelný sen.

Turecké jaro a evropský podzim

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan využil nepovedeného pokusu armády o puč a rozjel naplno budování nového typu státu. My bílí Evropané to ve své postkoloniální křeči odsuzujeme a děláme ze sebe (přinejmenším celému muslimskému světu) ubohé šašky. Neboť o co víc se snažíme tvářit objektivně, o to víc kolem sebe šíříme nepříjemný odér nadřazenosti a přezíravosti. My přece jediní víme jak má vypadat správný stát dle Fukuyamy, my jediní přece máme své dědičné právo určovat podobu režimu v té které zemi …

Erdogan (stejně jako Putin) pochopil, že západní demokracie je jen závoj kryjící totalitní praktiky superbohatých inteligencí – ať už jsou lidské nebo sedí v zasedačkách megakorporací. Na rozdíl od Putina má však v ruce hůl o třech koncích. Navíc k silné armádě a historickému povědomí národa o velké říši ideologii islámu, který je konstruován ne jako (jen) náboženství, ale jako samonosný politický systém.

Islám je ve své turecké větvi nadto modení a akceschopný. My si (jako vždy) myslíme, že za turecké úspěchy může Attaturkova ateistická reforma s prvky demokracie, ale tak to není. Turecká současnost je daleko víc formována učením Saida Nursího, zvaného Bediuzzaman, myslitele a vykladače koránu, jednou z nejúžasnějších postav dvacátého století.

Nursí se narodil v roce 1860 v kurdské rodině. Od mládí projevoval mimořádnou inteligenci. Koncem devatenáctého století navrhl reformu otomanského universitního školství, která kladla důraz na kombinaci náboženské výchovy a přírodních věd. Po nástupu Attaturka upadl v nemilost a velkou část dalšího života (zemřel 1960) prožil na venkově ve vyhnanství. Zde vytvořil impozantní dílo zvané Risale-i Nur. Traduje se, že celý text (6000 stran) diktoval písaři plynule, bez zaváhání, rychlostí kterou dotyčný stihl zapisovat.

Nosným motivem kolekce Risale-i Nur je logické a racionální zdůvodnění Boží existence a Jeho vztahu k lidskému pokolení, přírodě a vesmíru. Součástí Nursího filozofie je přesvědčení, že věda a technologie jsou potřebné a účelné, protože právě jejich prostřednictvím lépe poznáváme Boha a jeho záměr. Takové myšlenky byly v Attaturkově republice pochopitelně zakázány a dílo se šířilo se ručním opisováním (vzniklo snad až 600 000 kopií) a čtením v čtenářských kroužcích, které byly masově zakládány po celé zemi.

V současnosti tvoří Nursího učení ideovou bázi nejen hnutí Fettuláha Gulena (odtud důraz na zakládání škol a universit), ale patrně i Erdoganovy strany AKP. Je  inherentní součástí tureckého pojetí islámu jako takového. Risala-i Nur vyvrací představy o jeho nepřizpůsobivosti a neschopnosti stát se platformou moderní společnosti. Je také apoteozou nenásilí a pokojného soužití lidí různého vyznání.

Nursí měl na koho navazovat. V Turecku je většinová větev islámu (přesněji islámského práva) zvaná Hanafi, která na rozdíl od Hanbaly (která zplodila wahabismus) je učením míru a konsensu. Turecko (Otomanská říše) je také země, ve které ve středověku přímo bujela islámská mystika, sůfismus. Ta má daleko k strohé ortodoxiii wahabismu a salafíji. Súfijové k nenásilí Hanafi přidali poetickou lásku a iniciovali svou přítomností proud tak zvaného „venkovského“ islámu, který sebou nese až kultické uctívání živých i mrtvých sůfijů – mystických mistrů a učitelů.

Dodnes přichází k hrobce největšího ze sufujských básníků Malayany v turecké Konyi proudy poutníků. Rumí – Malayana však nebyl jen propagátor nenásilí a lásky, ale také zakladatel (se svým synem Velenem) taríqy (řádu) Mawlawija. Malwawija byla v Otomanské říši populární – jejími členy byli i někteří sultáni. Je také dodnes proslulá tanci dervišů.

Sufijské taríqy jsou do jisté míry obdobou “třetích řádů“ evropských, které se přidružují těm „druhým“ mnišským. Taríqy dávají svým členům možnost zakládat rodiny a věnovat se ekonomickým aktivitám. Dbají velmi na jejich vzdělanost, vštěpují jim morální hodnoty a nutnost péče o chudé a nemajetné. To vše pod vedením mistra (šejch, hokaefendi), kterému jsou členové povinni bezvýhradnou poslušností . Bohatí členové také odvádě část svých výdělků řádu (navíc k běžnému zakátu).

Je pravděpodobné, že určitou variantu tariqy představuje i společnost Fettuláha Gulena, jehož přívrženci jsou nyní v Turecku tak pronásledováni. Gulen navenek své společenství, které je rozšířeno po celém světě (několik miliónů členů) charakterizuje jako společnost lidí a organizací, kteří jsou „inspirováni“ jeho učením a jen slouží svým spoluobčanům. Například v USA provozují gulenistické organizace (jejich majetech se odhaduje na 25 – 50 miliard USD) několik stovek tak zvaných smluvních (charter) škol, do kterých dodávají učitele přímo z Turecka.

Kritikové však mluví o tom, že Gulenova organizace není volný spolek “inspirovaných” ale představuje silně hierarchické těleso, ve které tak zvaní “abisové” dohlížejí na bezvýhradné plnění vůle mistra. Existuje (možná podvržené) video, na kterém sám Fettulah Gulen vysvětluje strategii převzetí moci „až pronikneme do všech žil země“. Navenek však Gulen mluví jen o dobročinosti, nenásilí a demokracii.

S demokracií to ovšem nebude tak horké ani u Gulena, ani v novém Erdoganově Turecku. Můžeme předpokládat, že oba protagonisté tureckého jara (do roku 2012 Gulena a Erdogana pojilo ideové přátelství) rozeznali, že neúspěch křížení islámu a demokracie plyne z toho, že se Západ namísto demokratické klisničky snaží podstrčit islámskému hřebci kapitalistického osla.

Od takového poznání není daleko k rozhodnutí nahradit demokratickou totalitu superbohaté elity a amorální kapitalismus vlastní verzí státního sytému. Systému, který by daleko více respektovat islámské (ne wahabistické) vidění světa. Systému, který by kladl důraz na náboženskou výuku ve stylu Said Nursího, na morální jednání, kázeň a odříkání, na rodinu a stát.

Ten kdo chystá alternativu k západní demokracii, musí nutně omezit bezbřehé západní svobody, které jsou mladým celého světa tak sympatické, neboť nebrzdí rozlet odpovědností a nevyžadují tvrdou práci. Musí také po svém vzdělávat a formovat mládež a celou společnost v duchu nové ideologie, neboť západní propaganda je mocná a všudypřítomná. Musí (aspoň pro začátek) postupovat ve skrytu a kázat víno i když chce pít vodu.

V Turecku je tedy vše maskováno nutností vymýtit sekularitu a neposlušnost armády a bezalternativní potřebou likvidace přivrženců Gulenova hnutí. Je nemožné posoudit do jaké míry je to skutečně pro turecký stát potřebné, protože nejsou jednoznačné a pravdivé údaje o Gulenových záměrech. Vzpomeňme však na postoj německé vlády k scientologům a budeme možná méně ochotni kritizovat Erdogana a jeho policii.

Turecký vůdce je z důvodů výše uvedených navenek přívržencem liberální demokracie evropského střihu. Indicie však napovídají, že turecký muslim vychovaný v tradicích Said Nursího a sufistů, musí západním politickým systémem pohrdat, neboť to co my (kolonialisté) pokládáme za jeho drobné nedostatky, vidí jako kritické systémové zábrany vedoucí zemi do katastrofy. A výhody, které my zdůrazňujeme, jemu padají do slepé skvrny.

Rychlost, s jakou byla současná opatření v Turecku nastartována, svědčí o promyšlené přípravě a do detailu zpracovaném formátu budoucí strategie. Jsme svědky možná nejdůležitějšího experimentu v budování států od dob Josefa Visarionoviče. Turecká svébytná a perspektivní verse islámu je velkou Erdoganovou výhodou. A nezapomeňme, že Turecko má velmi blízko k celé postsovětské střední Ásií, která je historicky spjatá s jeho pojetím islámu a právem Hanifa.

Brexit – největší podvod století

SONY DSCUplynuly více než tři týdny od osudového rozhodnutí Britů opustit Evropskou unii. Oslavné i pohřební řeči odezněly. Je čas říci pravdu: Brexit byl dobře organizovaným podvodem a jeho výsledek, dlouho a pečlivě připravovaný, naprosto odpovídá cílům západních nátlakových center, kterým jde o především o vytvoření a upevnění (pro ně) bezpečného společenského řádu.

jiny zformovaly v Evropě několik málo rozhodujících národně/státních komunit. Britskou, francouzskou, italskou, německou, španělskou a ruskou. Rusové a Španělé žijí tradičně poněkud mimo evropské dění. Francouzi vyčerpali snad už definitivně De Gaullv optimismus a stejně jako Italové (kterým optimismus došel už před staletími) se vyžívají v malicherných vnitřních sporech.

Kdo v Evropě zbývá? Obdivuhodní Němci, kteří zvládli morální kocovinu po druhé světové a stejně obdivuhodní Britové, kteří se vzpamatovali z šoku, kterým pro mě byla ztráta světovlády. Obě tyto komunity však mají výsostně rozdílné pohledy na evropskou budoucnost. Němci jsou budovatelé tisícíletých hierarchických říší a žijí setrvačností devatenáctého století, kdy se Německo sjednocovalo. K tomuto vzoru pak směřují celou Evropu. Opačná britská ideologie je vyjádřena v historii Britského společenství národů. Sdružení Británie a jejích bývalých kolonií a dominií má jednu královnu (a spoustu zajímavých aktivit), ale je to spolek padesáti tří nezávislých států. A na takový Commonwealth dokázali Britové transformovat slavné Britské impérium, nad kterým slunce nezapadalo.

Rozdíly mezi britským a německým pohledem jsou ještě hlubší než se na první pohled zdá. Němci žijí v neukotveném světě mocného, schopného, ale stále poráženého národa. Po druhé světové válce prošel jejich systém hodnot kompletním přezbrojením a tisíciletá víra v silné vůdce byla obratně nahražena vírou v silnou měnu a vládu ekonomiky nad svobodou. Britové naproti tomu stále těží z tradice Magna Charty a jejich hodnotová soustava se mění pomaleji, než se na první pohled zdá.

Snahám dnešních západních nátlakových center ovšem mnohem více odpovídá německá myšlenka strukturované říše, říše, která v sobě zahrnuje ne státy a národy, ale regiony typu německých spolkových zemí. Regiony, kterým je nadřazena silná centrální vláda. Taková Evropa je pro kapitál mnohem bezpečnější. Je také ovladatelnější než Evropa britského střihu, reprezentovaná dynamicky spolupracujícími nezávislými národy/státy, s tradicemi, ale bez psaných ústavních pravidel a všech možných nadřízenosti a podřízenosti.

Jestliže má být v Evropě dovršeno budování systému nepřímého totálního řízení společnosti založeného na pravděpodobnostní analýze budoucích klíčových událostí, které nasazuje pružnou, neviditelnou, ale o to více svěrací kazajku devadesáti procentům populace, musí být použit německý model. Británie musí z kola ven. I zrodil se plán Brexitu.

Z vnitropolitického pohledu na ostrovech nikdy vyhlášení referenda o členství v EU nebylo nutné k udržení politické stability. David Cameron sice slíbil plebiscit před parlamentními volbami 2015 (údajně proto, aby si pojistil vítězství), ale už tehdy mnozí nevěřili, že svůj slib splní. Ve skutečnosti bylo o uskutečnění referenda a vystoupení VB z Unie v té době již rozhodnuto a on byl pověřen vedením delikátní utajené operace. Svůj úkol splnil na jedničku. A ačkoli se minulý týden vzdal všech svých politických funkcí, někteří z nás se ještě dožijí doby, kdy mu budou (minimálně) Angličané stavět pomníky.

Evropská unie spěje k ekonomickému rozvratu především proto, že koloniální a posléze neokoloniálčas, kdy západní minoritní civilizace vykořisťovala svět ve prospěch lidu Transatlantidy, končí. Ale také pro nezřízenou nenažranost Evropanů a dlouhodobou nevyrovnanost vnitřních kapitálových toků mezi Severem (který příliš produkuje a vydělává) a Jihem (který příliš nakupuje, ale na dluh) kontinentu. Sebevražedné rozhazování peněz Evropskou centrální bankou s téměř nulovými úroky jen problémy zakrývá, ale neřeší. Až přestanou nákupy dluhopisů zabírat, přijde čas na občanské nepokoje, které mohou být, díky internetové a mobilní dynamice, nezvládnutelné. Dosud neporušitelná svoboda bohatých vlastnit obrovské majetky na úkor evropské chudiny (a tím zprostředkovaně i jejich bezpečnost) bude vážně ohrožena.

Jediným řešením jak udržet potápějící se země EU na hladině je podle skrytých kormidelníků centrální ekonomické řízení (dovolující drastické ořezání veřejných nákladů) a současně kontinuální transfery kapitálu z bohatého Severu na chudý Jih. Ty jsou však neuskutečnitelné bez občanského souhlasu Seveřanů. A tento souhlas je podmíněn zavedením jednotného ekonomického a sociálního prostoru s jedinou měnou a jednotným zákonodárstvím, s centrální kontrolou výdajů, sjednocením daní a koordinací sociální politiky. Kruh se uzavírá.

Po provedení operace „Sjednocení“ zůstanou v Evropě jen regiony, mezi nimiž se budou finanční kohouty otvírat a zavírat podle vůle Bruselu (čti Berlína). Jednotlivé státní dluhy budou převedeny na centrální vládu. Regionálním vládám států zůstane zachována jistá samostatnost v místních správních záležitostech, mikroekonomických operacích a kultuře. A ovšem také formální samostatnost v zahraniční politice, která však ztratí jakýkoli praktický význam.

Demokratická převodová ústrojí (stále ještě) dovolující uplatnit občanům určitý vliv na konání jimi volených představitelů budou zatížena dalšími neviditelnými pákami, brzdami a brzdičkami ekonomického a zákonného typu, díky kterým bude centrální evropská vláda mít možnost komplexně kontrolovat všechny pro občana naprosto nepřehledné procesy ve společnosti (pokud to uzná za nutné).

Evropské elity, které se rády tváří jako spolek neschopných hlupců to vše perfektně chápou a realizují. Porozumění jejich metodám vyžaduje však pochopení první zásady pravděpodobnostního způsobu řízení společnosti: žádný uskutečněný děj nepřestavuje definitivu, ale jen změnu podmínek a přestavení výhybek v budoucích dějinách.

Lid Británie se na podvodu zvaném Brexit nepodílel. Britové se rozhodovali podle svých individuálních daností a přesvědčení ať srdcem, či rozumem. Požadovaný výsledek byl orchestrován čelnými britskými politiky a vedením Evropské komise. V zájmu Evropy bylo, aby výsledek byl těsný, takový, který by nedehonestoval ideu EU, ale dal se přičíst na vrub hloupým starým Angličanům.

Z dění před referendem čiší neochota všechaktérů Británii skutečně v Unii udržet. V případě zájmu Bruselu na setrvání země v Unii mohlo být hlasování zvráceno například tím, že by na misku vah byla přihozena třeba formální nadřazenost britského zákonodárství nad evropským. To mohlo projít, protože nadřazenost evropského zákonodárství není (jak typické) součástí Lisabonské smlouvy ani jiných procesních dohod o EU. Zakládá se jen na výroku Evropského soudního dvora, který je datován rokem 1964 (!). Británie nemá psanou ústavu, ale zato tradici všemocného parlamentu. Není divu, že podřízenost ostrovního zákonodárství byla důvodem k opuštění EU pro polovinu brexitářů. Brusel však mlčel a dávkovanými hrozbami jen přiléval olej do ohně pálícího mosty přes La Manche.

Obě velké britské politické strany se formálně zastávaly členství v EU. Bylo to však podivné zastávání. V konzervativní straně byl dobře a silně slyšet hlasypro Brexit. Novou předsedkyní strany a premiérkou se po dnu D nakonec sice stala (formální) příznivkyně EU, ale její první projev nikoho nenechal na pochybách, že nezávislá Británie není cizí. Labour party se zdála sjednocenější v podpoře členství. Její předseda Jeremy Corbyn (který se v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století údajně zastával samostatnosti země) byl nicméně obviněn z nedostatečné aktivity ve prospěch EU, celá labouristická stínová vláda na protest proti jeho způsobům odstoupila a jeho křeslo se povážlivě kýve.

I postbrexitové dění na ostrovech je typické svým trváním na neodvolatelnosti výsledků referenda. Petice čtyř miliónů vyžadujících opakování referenda? Nikoho nezajímá. Nenechte se vysmát, je rozhodnuto. Libra přestala klesat, finančníci neopouštějí Londýn (bude jim tam teď líp než pod bruselským drobnohledem) a britská ekonomika (jen 20 % její výkonnosti mají na svědomí výrobní aktivity) se rychle otřepává z (možná předstíraného) šoku. Umlkly i řeči o novém skotském referendu a ani Severní Irsko to nepřehání se snahou sjednotit menší ostrov pod modrou vlajkou s hvězdami.

Vlak Evropské unie postrkovaný lokomotivou bruselské administrativy s německou vládou u výhybek konečně jede bez překážek tam, kam chtějí finanční magnáti, šéfové obřích korporací a velkých investičních fondů. O nutných úpravách unijních pravidel a větší suverenitě evropských států se bude nadšeně mluvit, do Lisabonské smlouvy se možná přidá nějaká formální možnost veta. Zároveň se však bude intenzivně pracovat na tom, aby další exity nebyly teoreticky ani prakticky možné.

Evropská média už začala plnit zadání svých chlebodárců a krok po krůčku nás přesvědčují, jací, že jsou ti Britové chudáci, co si vytrpěli a co horozného ještě prožijí, až se rozvod konečně realizuje. S největšími integračními podpásovkami se všakchvíli počká, jakkoli jsou nevyhnutelné. 70 % mladých v Británii pro EU vidí Brusel jako jasný argument pro svůj kolizní integrační kurs i na kontinentu. Stačí jen počkat až nedůvěřiví stařící a stařenky vymřou a do volebního věku dospějí další miliony internetových vševědů, milujících chudé pohodlí, rychlé odpovědi a Unii celým srdcem. Pak bude vymalováno a Evropa se stane rájem pro mladé a neodporující individuály. Otázka však zní: na jak dlouho?

Od demokracie k neofeudalismu

Rytir_006Dědici vynálezu demokracie nejistě balancují na ramenech mrtvých obrů. Ovšemže i oni cítí, že ten úžasný záblesk génia made in USA 1790 už hodně skřípe. Jasnozřivější dokonce chápou, že se rozpadá a končí. Že na jeho místo bez fanfár, ale o to energičtěji vstupuje neofeudalismus, ve kterém vlastnictví kapitálu nahradilo vlastnictví půdy. A není to dobrá zpráva. Zatímco v demokracii bylo možné deklarované rituály dostatečným tlakem mas alespoň občas a dočasně proměnit na skutečné mechanismy moci, v neofeudalismu o tom můžete jen snít. Nová virtualita sice stále inzeruje ideály svobody a rovnosti, ale jen proto, aby zakryla, že už nikdy nebudou naplněny. Feudální řád vítězí, protože dokáže aplikovat na společnost dosud nikdy nepoužitou (neboť bez počítačů a umělé inteligence nemožnou) metodu impulsního pravděpodobnostního řízení (IPC), která vede k jejímu neviditelnému, ale plnému, ovládnutí a spoutání.

Systém IPC potlačuje efektivněji odpor díky mocné sledovací mašinérii stojící na protiteroristických zákonech, které se postupně zpřísňují po každém atentátu. Sledovací mánie se pod heslem bezpečnosti rozšiřuje o další a další výkonné pravomocí. A k sametovému gestapu přistupuje sofistikovaná kádrová politika. Nejsou vybíráni jen favorité budoucí moci, ale také její odpůrci. Vytvářejí se kontrolované opoziční skupiny, ve kterých se nespokojení otroci řízeně vybouří aniž by nadělali vládcům skutečné potíže. Výjimečně jsou některé izolované skupiny dokonce vedeny k protizákonnému jednání a zneužívány k zvyšování společenského strachu či ke kompromitaci až likvidaci nadaných, ale neovladatelných jedinců v jejich řadách.

Zásadní novinka však spočívá v tom, že budoucí vývoj není plánován a klasicky řízen. Lehkým perem mistra jsou načrtnuty jen předpokládané cíle a nikoli cesta jak je realizovat. Pravděpodobnostní řízení je založeno na poznání, že některé události (jakkoli zdánlivě důležité) nejsou rozhodující pro výsledek a o charakteru budoucích dějin rozhoduje jen málo dějových uzlů. Cestu k nim a skrze ně je možno průběžně a flexibilně předefinovávat podle toho jak světem hýbe věčný a nevypočitatelný chaos lidského hemžení.

Celý tento slalom společnosti skrze branky klíčových událostí je orchestrován v mnoha rovinách pomocí silnějších a slabších informačních organizačních a ekonomických impulsů. Ty jsou modulovány tak, aby si našly konkrétní adresáty, naladěné na správnou vlnu. Je to jako házení kamenů do rybníka. Vhozené oblázky vytvářejí vlny, které se střetávají, zesilují a zeslabují a posunují drobnosti plovoucí na hladině požadovaným směrem.

V pravděpodobnostním řízení nevadí, že každá příčina nemá žádaný následek. Důraz je kladen na mnohonásobnou, záměrně ne vždy však dokonalou, korekci. Nežádoucí jevy jsou v programované míře nejen tolerovány, ale vyžadovány. Proud impulsů, z nichž některé jsou funkční, jiné nahodilé a ještě jiné záměrně nesmyslné působí na prvky společenské sítě – fyzické osoby i skupinové inteligence – imituje přirozený chaos ale orientuje je přitom podle potřeby vládců. Zároveň jim poskytuje vysokou samostatnost, prostor pro iniciativu a improvizaci a co je velmi důležité – zdánlivou nejistotu budoucnosti.

Tento systém řízení – neřízení v mnohém napodobuje původní sebeorganizující společenské a ekonomické funkce a v mnoha případech využívá jejich (poznaných a popsaných) přirozených zpětných vazeb. Není podoben nervové soustavě organismu, ale ovládá společnost spíše tak, jako nás ovládají žlázy skrze kvantifikovanou sekreci různých, synergicky působících hormonů.

Vše je podmíněno převratnými dovednostmi věku umělých inteligencí – modelováním alternativních společenských a ekonomických budoucností celých komunit a skrze toto modelování nalézáním oněch klíčových událostí jejichž uskutečnění tvoří historii – bez ohledu na to jakým způsobem probíhá zbylých 99 % děje. Podmínkou k úspěšnému modelování jsou již existující dobře zásobené a propojené databáze s (nejen) kompromitujícími údaji o lidech, korporacích, politických stranách i zahrádkářských spolcích. Pro lidský aparát je nemožné tu spoustu dat zpracovat a vyhodnotit. Ne tak pro služebné umělé inteligence.

Kdyby manipulační páky neofeudalismu a sílu jeho umělých inteligencí měla k dispozici moudrá a milující boží jsoucnost, které záleží na štěstí všech bez výjimky, mohly by se naše děti dočkat skvělé budoucnosti. A bylo by jí obětováno relativně málo lidských osudů. Bohužel tomu tak není. Klíček odmykající Pandořinu skříňku řízení světa má v rukou několik přetlačujících se nátlakových skupin majetných sociopatů generovaných vztahovými sítěmi, jejich myšlenková zřídla, která financují a chapadla výkonné moci, která korumpují. Mezi jednotlivými nátlakovými centry pak poletují politici sbírající z nich peníze jako včely pyl z květů za to, že jim přihrávají potřebné kontakty a páky na státní struktury byvší demokracie – tajné služby, armádu, policii a celý státní byrokratický aparát.

Jednotlivé nátlakové skupiny se vzájemně přetlačují o výhody plynoucí z ovládání toho kterého lokálního až globálního procesu. Jejich základní strategické zájmy (přinejmenším těch náležících k transatlantické civilizaci) jsou však až na detaily totožné stejně jako řídící metody. Proto se impulsy jimi nezávisle generované u příjemců většinou sčítají, případně synergicky zesilují. Občasné třenice jen vylepšují funkci kouřové clony imitující volný trh, souboj idejí a vládu demokracie.

Zájmem nátlakové elity je především zajištění vlastní bezpečnosti v nejisté budoucnosti přelidněného a pod rostoucí vrstvou oxidu uhličitého se přehřívajícího se světa. Světa, kterému docházejí primární suroviny a který těmi sekundárními zamořuje planetu. Světa nad nímž přejímají vládu počítače, které eliminují potřebu lidské práce a odkazují pojem lidské důstojnosti do oblasti mýtů a pohádek. Světa, ve kterém je náplní – a zdůvodněním – lidské existence je pouze ekonomický utilitarismus. Světa, v němž dosud nevědomá masa chudých obyvatel třetích zemí náhle skrze internet reflektuje vlastní existenci a požaduje tím pádem stejné výhody, jako mají bohatí chudí – a jde si k nim vyzvednout své dávky. Světa, v němž se katastrofálně zjednodušuje přístup k technologiím masového vraždění a jeden bitcoin je víc než jeden lidský život. Světa, za kterého laskavý a milující Bůh odešel a nechal za sebou jen svůj násilnický fundamentalistický stín, nebo vakuum bezvěrectví.

Bezpečnost znamená v interpretaci superbohatých sociopatů především moc skrze neutuchající příliv zisků umožňujících financovat náročné obranné projekty. V zadlužené Transatlantidě však nastala doba stagnace. A její zdroje, pokud ještě existují, jsou a budou obětovány hladu a tlaku třetího světa. Ne z lásky, ale ze strachu. A také proto, že takové obětování přináší větší zisky než péče o miliardu zhýčkaných vlastních občanů.

Vlády regionů, států a jejich společenství, které tuto politiku produkují jsou obviňovány z neschopnosti. Ale ony se nechovají špatně, protože jsou neschopné, ale proto, že jim na nás nezáleží. Vědí že nás bezpečně ovládají ať už spokojeně předeme na peci, nebo zlostně vyjeme u vrat. Že ostrůvky klíčových událostí nastávají ve správném místočase a svět se posunuje o kousek požadovaným směrem. Zbytek nestojí za vynaložené náklady a je ponechán užitečnému chaotickému vývoji.

Chaos vytváří ve společnosti devadesáti procent chudších a chudých požadovaný pocit nejistoty a nebezpečí, který je fundamentální pro existenci feudálních vztahů. Neboť ohrožení s vděkem, ba nadšením akceptují nabídky ochrany mocných pánů. Kastovní síť dědičných ochranitelů a jimi ochraňovaných poddaných splácejících laskavost pilnou poslušností je lidskému naturelu přirozená mnohem víc než demokracie, kladoucí skrze deklarovanou rovnost na bedra každého obtížnou svobodu rozhodování. Chaos je navíc příznivější báze pro impulsní řídící zásahy, než pravidly prošpikovaná demokracie.

Díky tomu, že léta citlivě opečovávaná políčka demokratického konsensu a míru přestávají být důležitá a hospodáři se přesunuli jinam, vznikají energii nabité zlomové linie. Syriza v Řecku, Podemos ve Španělsku, hnutí Jeremy Corbyna v Anglii, aktivisté Donalda Trumpa a Bernie Sanderse v USA. Věci vybočují z hravé a nevinné atmosféry, které západní Evropa po šílené světové válce tak ráda uvykla. Na zlomových liniích jak známo stačí poměrně slabý impuls, který může přerůst v katastrofální zemětřesení. Které mnozí s marnou nadějí očekávají. Ale impulsní probabilistické řízení světa neofeudalisty to nedovolí.

Vládcům stačí, že vše to hrozné a nelidské, co se dosud odehrávalo ve virtuální realitě jiného, třetího vesmíru, neúprosně a necitelně vystupuje z obrazovek počítačových her a vpadá do načinčaných obýváků Evropanů nižší střední třídy spolu s vlnami asijských a afrických běženců. Imigrační vlna pocházející z muslimského světa nevadí, ba je potřebná a žádaná. Nově příchozí totiž neprošli rychlokursem demokracie a stále se ještě mentálně nalézají ve společnosti feudální. Pomohou nám proto efektivně překonat vzpomínky na krátké – jen dvě stě let trvající – intermezzo svobody a rovnosti.

Stali jsme se z ovladačů ovládanými a z obětujících obětovanými. Část z nás to stále nechce akceptovat a po Marxově vzoru vidí řešení ve změně systému. Efektivní změna systému je však zakázané, protože nebezpečné, téma. Namísto úvah o ní proto nastupují šaškovské férie, vydávané za státnická dramata. V prvním dějství se opatrně laškuje s myšlenkou lepší demokracie (u nás okleštěný zákon o referendu) a tématem druhého je omezení moci ekonomické elity (u nás zákon o střetu zájmů). Vše ochotnicky předváděno politiky čas od času jen pro to, aby se lid nažral a koza zůstala v bance.

Prostý lid ale ve své většině neregistruje ani toto velkolepé představení. Stačí, že mu před nos nastrkují pocit vlastní důležitosti a poloohlodanou kost materiálního – ještě kapitalistického – blahobytu. Demokracie totiž svobodou podnikání dlouho hnojila a vyživovala ekonomický superorganizmus, který stále ještě zajišťuje rezidentům transatlantické civilizace určitou formu komfortu, především proto, že je z principu homeostáze politicky těžko ovlivnitelný a dobře odolný proti nekvalifikovaným zásahům hroutících se vlád a probabilistickým experimentům neofeudálů. Ale doba podnikaelských experimentů končí a přichází plánovaný ping pong nemnoha superkorporací kombinovaný se žebráckými rentami pro ty co nemají svého ochránce.

Navíc internet navíc plodí generace, které znají mnohem méně o mnohem více věcech. Nelze jinak, než že jsou to vědomosti povrchní, nabízející zdánlivě jednoduchá nefunkční řešení, nicméně o to více v lidech utužující pocit, že všechno vědí nejlíp. Možnost bez časových prodlev komunikovat přes sociální sítě navíc vytváří iluzi lidové moci a možnosti zasahovat nekontrolovaně do děje. Moci, kterou systém ve skutečnosti kontrolovat ani nemusí a nechce.

To ovšem nepotrvá věčně. Na rozdíl od demokracie, která proti přirozenosti většiny lidské populace kladla důraz na silné individuality schopné se prosadit v konkurenčním prostředí, neofeudalismus stojí a padá se společností stratifikovanou na předem určené pány a poddané. Stojí na stabilních vazbách a světě, kde podřízení s vděčností přijímají vládu svých seniorů a výhody z toho plynoucí. Především sociální a ekonomickou bezpečnost pro sebe a své nejbližší. Legitimita nové moci se už neodvozuje od transcendentních nároků ani od demokratické volby, ale prostě od velikosti vlastněného a děděného kapitálu.

Na rozdíl od původního středověkého feudalismu v tomto novém světě peněz chybí funkční korektivy moci, jakými byl například rytířský kodex. Kterým se – div se světe – tehdejší mocní občas skutečně řídili. Nám neofeudálním chudým Evropy jednadvacátého století paradoxně zbývá jediná naděje – nová náboženská společnost, která v sobě nějaký funkční morální systém inherentně obsahuje. Například společnost islámu.

 

Hypnotizér Putin

Ruské letectvo dostalo od svého prezidenta před dvěma týdny rozkaz opustit Sýrii. Nečekaně, záhadně. Vladimír Putin zdůvodnil odchod splněním zadaných úkolů. A od té chvíle se éterem linou slova chvály na jeho čin. Nejen zkušení čeští komentátoři, jako Václav Krejčí, ale i National Interest a další západní média – naposledy britský Spectator (česky zde) – pokyvují hlavami na souhlas. Jindy střízlivý Václav Umlauf sepsal dokonce na téma Rusové v Sýrii jakousi panychidu, která by slušela spíš Byzanci, než E-republice. Snad jediným kritickým hlasem byl Karel Dolejší z Britských listů, ale ten to má tak říkajíc v popisu práce.

Podivuhodné na tom mnohohlasém chóru je, že nikdo neví, jaké to vlastně cíle Rusové v Sýrii měli. Ty Putinem deklarované na začátku akce (cituje je ve svém článku Saker) dávají sice určitý smysl, ale spíš v mediální propagandě než v geopolitice. Orientace je obtížná, protože Sýrie je tou nejzmanipulovanější story současného světa a každý významný hráč tam s jistotou chce to o čem nemluví a nechce to, co do světa vykřikuje.

Podle informací, které jsou alespoň podmínečně důvěryhodné (tím, že se opakují z různých jinak si protiřečících zdrojů po delší časové období) se vše jeví tak, že Rusové ze Sýrie utekli, aby náhodou neutrpěli totální vítězství. Jejich angažmá na straně Bašára Asáda bylo vojensky úspěšné (ponecháme-li stranou spornou otázku civilních cílů). Syrská vládní vojska zastavila sérii porážek z první poloviny roku 2015 a naopak začala ve všech směrech postupovat. Chyběl jen krůček k dobytí Aleppa a nekoordinovaná nepřátelská uskupení, kterým je společná jen nenávist k syrské vládě, by se pod psychologickým tlakem pravděpodobně dala na panický útěk.

V této (pro syrskou vládu) nadějné situaci přišla první šokující zpráva – Rusové se dohodli s Američany na okamžitém příměří a rebelské skupiny držící část Aleppa (a mnohé další) byly vyňaty z povolených cílů. Jinak řečeno – zapomeňte na vítězství, boj trvá dál. V té chvíli se ale ještě daly vystopovat v ruském postupu jisté ohledy na Asádovy zájmy. Příměří pro něj mělo svůj strategický smysl. Byla to možnost využít všechny vládní síly k mohutnému útoku na islámský stát.

Na veřejnost začaly prosakovat zprávy o přípravě mohutného útoku na Palmyru. Očekávalo se. že úloha Rusů v tomto útoku bude klíčová – fakticky i psychologicky. Zatímco v horách na sever od Latákie je bombardování z velkých výšek (byť přesnou municí) obtížné, na poušti Palmyry mohly ruská letadla honit kolony islámských vojáků stejně jako američtí kotláři německé vlaky na jaře 1945.

Zdálo se dokonce, že Rusové takovou válku potřebují, protože jejich dosavadní zásahy proti ISIS byly trochu rozpačité. Ničení kolon náklaďáků převážejících ropu je sice publikačně vděčné, ale střízlivě vzato, za hořící ropu už dostali islamisté zaplaceno. Kromě tohosi už mnozí všimli, že islámský stát nežije z ropy, ale především z daní (zde). Pobřežní Sýrie pacifikovaná, Asád uznaný Západem a islámský stát na útěku z Palmyry a Rakka – to by byla ta prává chvíle, kdy Putin mohl oprávněně prohlásit “mission accomplished”. Rusové však opustili Sýrii aniž by sebrali onu důležitou třešničku na dortu. Proč?

Můžeme spekulovat o neshodách Rusů s Asádem (Sýrii se nemuselo líbit příměří nebo za zády Rusů vyjednávala se Západem). Ruská špionáž mohla přijít s nějakou katastrofální tutovkou (Saúdové shodí příští týden svoji jedinou atomovku na Tartús). Nejpravděpodobnější se zatím zdá být úvaha o dohoděRuska s jistými arabskými státy na růstu ceny ropy výměnou za zastavení Asádova pochodu k totálnímu vítězství. Ale proč Rusům stejně tleskají? Jak Putin dokázal zhypnotizovat všechny komentátory světa a ti mu poslušně zobou z ruky?

Jak o Putinovi, tak o ruském systému řízení vypovídá zajímavě analogie mezi odchodem Rusů ze Sýrie na jaře 2016 a příchodem Rusů do Minska na podzim 2014. V srpnu 2014 utrpěla ukrajinská armáda dvě velké porážky – v Jižním kotli u ruských hranic a v kotli u Ilovajska. Vojska Novorosie na severu posílila frontu u Luganska a na jihu postupovala prakticky bez odporu na Mariupol. Jednotky protivníka byly v rozkladu a spekulovalo se o obsazení Záporoží a vytvoření suchozemského koridoru na Krym.

V této situaci Vladimír Putin osobně přišel s nečekaným návrhem (údajně ho vymyslel během noční cesty do Kazachstánu, neklame-li mě paměť), kterému se dnes říká Minsk I. A novorosijská ofenziva se zastavila. Stejně jako tehdy, i dnes (jak nás informuje pan Peskov) nerozhodla ruská vláda nebo jiný kolektivní orgán, ale Putin osobně. Je možné, že oba Putinovy gambity – na Ukrajině i v Sýriii – mají nějaký zásadní společný význam? Mají snad nést Západu zprávu: jsme schopní v této partii vyhrát, ale (ještě) dáváme přednost oboustranně výhodné remíze?

Kruh transatlantického pseudohumanismu

Centrála lidského vědomí sídlí údajně ve zvrásněné kůře našeho mozku – v neokortexu. Tváří se, že nás řídí a vede po pevně stanovené racionální cestě životem. Není to tak. Ve skutečnosti za chování a jednání člověka odpovídá těch pověstných devět desetin osobnosti potopených pod hladinou, totiž naše nevědomí. Konkrétně ta jeho část, která jako houba od prenatálních dob až po konec fyzického života neustále nasává, skladuje a interpretuje informace.

Nevědomá houba je odpovědná za to, že se nechováme jako universální lidé, ale jako příslušníci komunity s určitou, do podivuhodně dávných věků sahající, historií. Hierarchicky propojené houby našich myslí s vlastní kódovanou komunikací pak vytvářejí kolektivní inteligence (rodiny, spolky, politické stran a především korporace) a jsou zodpovědné za jejich chování, které je bohužel jen nedostatečně korelováno našimi vědomými, složitě slovně formulovanými ujednáními.

Vědomá já to nerada slyší a usnášejí se znova a znova, že to tak není, že nejsme jen dřívka ve vírech proudící řeky času. Že jsme – podle individuálního vkusu – krásnými plachetními čluny nebo bojovými veslicemi. V každém případě však plavidly s kormidlem, za kterým sedí naše racionální já. Právě tato omylná pýcha stojí za tragédií transatlantické civilizace a jejího pseudohumanismu.

Vcítění se to problémů našich životních souputníků a snaha zmírnit jejich utrpení je inherentní lidskou vlastností uplatňovanou i za cenu vlastního nepohodlí, nebezpečí a obětí. Už před desítkami tisíc let se lidé starali o své staré, nemocné a postižené, jak víme z vykopávek. Idea širšího soucitu se mezi lidmi objevila s příchodem Ježíše Krista. Nikdo dnes není s to pochopit šok, který jeho učení způsobilo tehdejšímu krutému světu. Šok v podobě světla, které jeho stoupenci, věrně ve stopách vůdce, následovali až do římských arén nebo na popraviště.

Pak se ale cosi zvrhlo. Kupodivu víme na den přesně kdy a kde. V předvečer bitvy u Milvijského mostu, která se odehrála dne 28. října 312 spatřil císař Konstantin (jehož vojsko bylo slabší než voj soupeře, dalšího císaře Maxentia) na obloze kříž s nápisem” A v tomto znamení zvítězíš”. I stalo se a Konstantin od toho dne radikálně změnil přístup Římské říše ke křesťanství, které se vbrzku stalo státním náboženstvím.

Od té chvíle se úžasné myšlenky, které Ježíš šířil postupně stávaly jen zástěrkou špinavé politiky nejdříve císařů, pak králů a jejich vazalů. Ve jménu křesťanského milosrdenství Španělé rozvrátili říše Aztéků a Inků, pobili statisíce Indiánů a přeživší nahnali do zlatých a stříbrných dolů, kde umírali po tisících. Ve jménu Ježíše Krista katolická církev iniciovala hon na čarodějnice (Kladivo na čarodějnice, Řím 1490). Po celé Evropě plály hranice několik století. Ta poslední v Polsku roku 1812.

Na konci osmnáctého století se však v bývalých anglických koloniích na druhé straně Atlantiku vynořilo nové světlo, které tam přilétlo na křídlech myšlenek francouzských filozofů. “ Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí” napsali otcové zakladatelé v Deklaraci nezávislosti. Ve jménu Ježíše Krista, ve jménu novověké racionality, ve jménu lidskosti. Výsledek? V době příchodu bělochů žilo v severní Americe odhadem 5 – 20 miliónů indiánů. Poté co bílý pochod přes pláně skončil, zbylo jich v rezervacích 250 500.

Vybojovali jsme ovšem společně velkou válku proti nelidskému zlosynu Hitlerovi. My, hrdí potomci Benjamina Franklina a Jeana-Jacquese Rousseaua. Nikoho zdá se příliš nezajímá, že ve skutečnosti ze šesti miliónů zavražděných Židů jich Němci ubili jen milión. Že pětimiliónový “zbytek” mají na svědomí – byť v německé režii – příslušníci několika dnes lidskostí přetékajících evropských národů (Timothy Snyder).

Nikoho nezajímá ani historie spojeneckých náletů na Německo, které byly po vysokých ztrátách anglických bombardérů v roce 1942 přesměrovány z vojenských cílů na velká německá města a pod přímým velením maršála „Bombera“ Arthura Harrise organizovány záměrně tak aby docházelo k co nejvyšším civilním ztrátám. Pro tyto účely vyvinuté fosforové bomby způsobily v Hamburku pověstná ohnivá tornáda, která si nic nezadala s účinky nukleárních zbraní.

Leč čas pokročil, v Čechách jsme se zbavili Němců (aniž jsme potrestali zločiny, které se staly během divokého odsunu) a západní Evropa už nepotřebných koloniálních říší. Bílí lidé ze dne na den nezodpovědně odešli ze zemí, kde předtím zmasakrovali místní kulturu. Jen v Indii dar nezávislosti přišel na půl miliónu mrtvých při nepokojích mezi hinduisty a muslimy, o padesáti letech stagnace ekonomiky nemluvě.

Když padla komunistická “říše zla”, dostala Transatlantida opět novou šanci. Celou druhou polovinu dvacátého století se západní Evropa a severní Amerika mohly odvolávat na to, že oběti a nespravedlnosti jsou následkem studené války a boj za demokracii a humanismus má přednost. Podívejte se co dělají Rusové v Afganistánu, že.Najednou však jsme (už i my Češi) byli pány světa a mohli jsme konečně rozvinout vlajku humanismu po celé planetě. Co jsme učinili? Nechali jsme naše megakorporace aby zrekvírovaly majetek celé planety. Nebrali jsme ohled na to, že to jsou nelidské inteligence bez morálky a soucitu. Naopak. Ještě jsme pověřili Světovou banku a MMF aby zakula do okovů dluhů ty vlády třetího světa, které se pokoušely o samostatnou ekonomickou politiku.

Ale bylo nám to málo. Na zoufalou provokaci několika zmanipulovaných mudžadedínů jsme odpověděli obsazením Afganistánu. Kolik za dobu naší čistou lidskostí prodchnuté okupace zahynulo místních? Maličkost. Necelých sto tisíc. Ale bylo nám to málo. Zorganizovali jsme koalici ochotných a přepadli Irák, naši dosud nepřekonanou bonanzu lidských obětí. V dubnu 2003 se proti válce v Iráku v Praze na Letné konala demonstrace . Sešlo se tam všeho všudy snad sto, sto padesát lidí. Kde v tu dobu byli všichni naši humanisté, kteří dnes kritizují přístup Čechů k uprchlíkům a zatracují celý národ?

Kde byli když letadla “naší” Severoatlantické aliance zase jednou bojovala v Lýbii za demokracii proti dalšímu nelidskému zloduchu, který stál v čele této dnes smutné a rozvrácené země, která v době než ho bez soudu umučili, disponovala nejlepším (a bezplatným) zdravotnictvím v Africe? A kde byli, když “naši” chráněnci Jaseňuk a Porošenko poslali ve jménu evropské humanity proti civilistům na Donbas nejen armádní tanky a děla, ale i nekontrolovatelné prapory banderovských zabijáků?

Příkladů toho jak nás mocní transatlantického světa po staletí podvádějí ve jménu lidskosti a lásky k bližnímu je daleko víc a vydaly by na knihy. Většinu těch hrozných informací vytěsňujeme ze svého vědomí prostě proto, abychom se nezbláznili, abychom si zachovali zbytek lidské důstojnosti. Ale nevědomé paměťové houby nezapomínají. Proto se z nás i z našich dětí, které všechny ty hrůzy nasávají s televizními večerníčky, postupně stávají konzumní zombie, které markýrují nedostatek skutečných citů naučenými frázemi o valentinské lásce. Jestliže ještě stále zůstáváme lidskými bytostmi, pak jen proto, že soucit (ne láska, tu si nechte do románů) má tuhý kořínek. Proto se neměníme v necitelné, ovladatelné roboty tak snadno, jak je plánováno.

A tak nám uchystali nové, vskutku ďábelské pokušení. Poslali do Evropy hordy cizích lidí, jejichž nevědomé houby jsou nasáklé jinými hodnotami, jinou kulturou, jiným náboženstvím, jinými vzpomínkami. A doufají, že se v nás konečně projeví desetiletí skvělé výchovy. Že podlehneme provokacím těch, co nás obviňují z xenofobie, rasismu a nelásky. Že konečně ztratíme trpělivost a skutečně se takovými staneme.

Měli bychom se snažit tu očekávanou změnu našich duší nedopustit. Neboť to není strach přinášející zlo, co z nás mluví. Je to jen oprávněná nedůvěra, že nás zase chtějí podvést dalším humanitním trikem. Musíme si však věřit. Je nás dost a jsme silní a schopní uhájit svá práva. Nestane se to však jednoduše a bez přičinění každého z nás.

Potřebujeme kvalitní a prověřené informace. Musíme přiznat a korigovat chyby které jsme dosud tolerovali. A potřebujeme dobrou organizaci. Potřebujeme výchovu k obraně státu, potřebujeme armádu, která nebude utrácet životy vojáků v cizině, která bude doma cvičit zálohy a ty budou připraveny nás bránit. Říká se tomu předběžná opatrnost, jak nás trefně poučil pan Jakl, největší to z demagogů.

To ovšem nestačí. Musíme se rozhodnout a shodnout co vlastně chceme. Možností není mnoho. Buď vpustíme po vzoru Německa migranty volně do země. Oni zde vytvoří enklávy své civilizace, tak jako to dělali čeští emigranti v Texasu a jiní jinde. Integrace a asimilace je iluzorní pojem. Židé jí dokázali odolávat dva tisíce let! Ale i to se dá přežít, islám je velká a přínosná kultura. Musela by tu však být – v referendu vyjádřená – vůle většiny obyvatel země tak postupovat.

Druhou možností jsou uzavřené tábory výhradně pro uprchlíky z válečných zón. Omezený pohyb, omezená doba pobytu. To už je mnohem realističtější idea, ale sama nestačí. Nejsme obklopeni vakuem, ale Evropou, která bude se patrně bude bez výjimky dlouhá léta potýkat s imigranty všech možných národností, pohlaví a věku. Neboť je to enkláva bohatého a pohodlného života.

Máme-li si obhájit vlastní cestu, nedokážeme to jen pštrosí stavbou žiletkových plotů a výcvikem domobrany. Pasivní síla musí být kombinována s aktivní snahou pomáhat a být na čele řešení krize. A zde není moc o čem přemýšlet. Migrantům ať už pocházejí z válečných oblastí a nebo jen z nepředstavitelně chudých zemí (i tam jde o život) nemůžeme účinně pomoci bez peněz.

Česká republika ročně dostává asi devadesát miliard evropských dotací (zde). Dotace ničí naši ekonomiku, neboť zatemňují příčiny a následky v podnikání (zde). Odřekneme-li se jen poloviny těch jedovatých peněz, prospějeme své zemi (ne Agrofertu) a dokážeme jiným i sami sobě, že to se svým soucitem myslíme vážně. A získáme na pomoc migrantům neuvěřitelných 40 miliard.

Namísto neúčinných hotspotů postavme a provozujme v Řecku pro migranty český tábor. Dejme jim za naše peníze najíst, vyléčme je a snažme se jim vysvětlit, že nejlepší pro ně je návrat domů. Dejme jim na to peníze a poučme je jak je užít k podnikání. Ty nejschopnější vyškolme a využijme k tomu, že budou doma vysvětlovat, jaká blbost je cesta do Evropy.

Obraťme šipku kompasu Czechinvestu a za peníze z dotací zorganizujme fond, do kterého budou vkládat čeští občané prostředky, které budou investovány do podnikatelských aktivit v uprchlických táborech a na území států třetího světa obecně. Zavažme jako akcionáři nové podnikatelské subjekty k dodržování pravidel fair trade. Na nových pracovních místech zaměstnávejme přednostně navrátilce, kterým nebyl udělen evropský azyl – ti už svou cestou vydali důkaz o svých schopnostech. Úspěšným comebackem se stanou příkladem ostatním.

Nápadů jak pomoci je (pokud jsou peníze) daleko víc, počínaje prostými dodávkami potravin a pomůcek k přežití. Můžou na nich (po vzoru USAID) profitovat mnohé české firmy. Naše aktivity pochopitelně migrační problém jako takový nevyřeší. Ale pomohou spoustě lidí. A cesta, která rozetne bludný kruh pseudohumanismu, který nás oblbuje, svazuje a transformuje v otroky bez citu, je víc než cíl. Je to způsob jak se nestat uprchlíky ve vlastní zemi. Uprchlíky před svým svědomím.

PS: A taky uděláme radost doktoru Čulíkovi z BL, který o nás tak hezky píše. Naposledy zde.

Migrace: je to o penězích hlupáku!

Současný svět, který jsme naší filozofií, politikou a ekonomikou tak úspěšně destabilizovali, se stává jevištěm pro nové, tentokrát globální stěhování národů. Představa, že se nám podaří Evropu uzavřít a ponechat migranty v péči zbytku světa je zcestná. Jednak proto, že námořní hranice Evropy nelze uzavřít (zde) a uzavření pozemních hranic jen posune problém na území všech států obklopujících EU (Makedonie, Srbsko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko, Turecko), které nám budou jistě patřičně vděčné.

Existuje jediná rozumná možnost, jak mimořádně zoufalou situaci zvládnout. Pomocí mimořádných prostředků, které omezí (ale neohrozí) lidská práva migrantů. Na území států, kam nelegálové proniknou je nutno postavit uzavřené tábory, do kterých budou tito nuceně přesunuti a kde stráví v lidských podmínkách dva měsíce, během kterých bude zjištěn jejich skutečný původ a důvod cesty, nakrmeny jejich žaludky a vyléčeny jejich nemoce. Zároveň v táborech budou jejich dospělí obyvatelé povinně denně navštěvovat kursy o aspektech života v Evropě, budou se učit jazyku země, ve které by se chtěli usadit a případně dalším dovednostem. Jejich přístup k „vyučování“ bude mezi kritérii, jejichž suma rozhodne buď o přesunu migranta do cílové země (kde požádá o azyl), nebo o jeho návratu do země původu. Ostatní kritéria: souhlas cílové země s přijetím, původ z válečné zóny, předpoklad zapojení se do evropské ekonomiky a kultury, zcelení rodiny.

V současnosti nejsou evropské země (Řecko, Itálie) schopné zorganizovat ani pár hotspotů. Pochopitelně se tedy nabízí to, co my kapitalisté děláme dnes a denně: pověřit celou agendou soukromé firmy. Nabídnout jim dobrý výdělek (který bude bezpochyby trvalý) a pouze kontrolovat jejich práci, abychom zaručili že migrantům nebude ubližováno víc, než je nezbytně nutné k udržení kázně v táborech. Ti, kteří z táborů uniknou, musí být vraceni zpět, na což při dnešních technologiích a odlišnosti běženců od normální populace není třeba ostnatých drátů.

Celý proces přijímání migrantů do táborů a jejich dělení na azylanty a navracející se, musí být v zodpovědnosti Evropské unie. Území táborů by proto měla získat stejný statut jaký mají letiště, to znamená, že „do Evropy“ tito lidé vkročí až když budou tábor opouštět. Rozhodnutí o přijetí k azylovému řízení naopak musí zůstat v plném rozsahu na cílovém státu. Těm, kteří budou nuceni svůj vysněný cíl opustit, musí být kompenzovány náklady na cestu do Evropy a přidělen kapitál, který by jim dal šanci na uplatnění po návratu. Mateřskému státu migranta musí být vyplacena slušná suma jako úplatek aby nedělal potíže a přijal své, z Evropy vyloučené, občany zpět.

Každý běženec, který projde dvouměsíční zkušební lhůtou a bude přijat k azylovému řízení v cílovém státu, dostane provizorní identifikační doklad a musí souhlasit s tím, že po dobu třech let nebude z tohoto státu cestovat do jiných států Evropy bez svolení příslušné autority a bude se pravidelně jednou měsíčně hlásit na úřadu. Cestování migrantů bude na hranicích evropských států kontrolováno namátkově a neohrozí existencí Schengenského prostoru a volný pohyb evropských rezidentů. Kdo bude kdekoli v Evropě mimo zemi azylu zadržen bude opět internován a podstoupí další kůru v přijímacím táboře.

Vycházíme-li z toho, že do Evropy přijde ročně milión běženců (800 000 dospělých), můžeme poměrně přesně spočítat náklady na systém pružného zadržování. Nejdříve připusťme, že polovina běženců bude vracena přímo z táborů. Každý navracející se migrant nechť obdrží 5000 € a vládě jeho země je vyplaceno dalších 5000 €. To nás ročně přijde na 4 miliardy EUR.

Pro ubytování migrantů bude třeba postavit montované domky v táborech. Naštěstí přijímající země leží v mírném pásu a náklady nebudou vysoké. Jeden domek pro pět lidí vyjde na 50 000 €. Celkové náklady na stavbu 50 000 domků budou tak činit 25 miliard plus dalších patnáct na komunikace a inženýrské sítě. Náklady ale budou rozloženy podle životnosti domků minimálně do dvaceti let. Ročně to máme 2 miliardy €.

V táborech bude nutno živit a jinak opečovávat spoustu lidí. Předpokládáme-li náklady 15 € na osobu a den, znamená to ročně (milion osob, každá 60 dnů) necelou miliardu EUR. Předpokládejme, že na každých 20 dospělých běženců bude třeba 1 obslužná osoba (učitelé, lékaři, pořádková služba, kuchaři) s příjmem (včetně všech daní a pojistek) 4000 € měsíčně. Obslužný personál tedy přijde na 2 miliardy.

Na posledním, ale velmi důležitém místě je odměna „hostitelským státům“, jejichž orgány migranty vyloví z moře a zajistí jejich nástup do vzdělávacích táborů a omezí na minimum předčasné odchody. Řekněme 3000 € na osobu, to jsou na milion migrantů poslední dvě miliardy EUR. Sečteno, podtrženo: 12 miliard Euro ročně a dobrý byznys pro zařízení stavící a zařízení provozující firmy. Firmy odvádějící daně.

Zbývá maličkost: kde vzít 11 miliard? Podíváme-li se na rozpočet Evropské unie, zjistíme, že pro pro hospodářskou, sociální a územní soudržnost, neboli takzvané strukturální fondy – po česku dotace – je zde alokováno více než padesát miliard EUR na rok. Sníží-li tedy dotace na „nové země Evropy“ o 24 %, bude vystaráno. Ve skutečnosti bychom měli uprchlíkům ještě poděkovat, protože jedovaté evropské peníze naší ekonomice jen škodí.

Takže ano. Můžeme začít s realizací mého osobního plánu C. Jaro klepe na dveře.

 

Putinovo největší selhání

Saker_2 Ať se stane cokoliv v budoucnu, Putin již zajištěné své místo v historii jako jeden z největších ruských vůdců všech dob. Nejenže se mu podařilo doslova vzkřísit Rusko jako zemi, ale za něco málo přes deset let ji převedl na světovou velmoc, která je schopna úspěšně napadnout Anglo-sionistické imperium. Ruský lid jasně uznal tento výkon a podle mnoha anket mu dal úžasnou míru podpory 90%. A přesto je zde jeden zásadní problém, se kterým se Putin nedokázal vypořádat: zjevná neschopnost Kremlu smysluplně reformovat ruskou ekonomiku.

Jak jsem již popsal v minulosti mnohokrát, když se Putin dostal k moci v letech 1999-2000 zdědil systém kompletně navržený a řízený USA. Během Jelcinovy ​éry, ruští ministři měli mnohem méně moci než západní „poradci“, kteří přebudovali Rusko na kolonii USA. Ve skutečnosti, v průběhu devadesátých let, Rusko bylo řízeno z USA přinejmenším stejně jako dnes Evropa a Ukrajina. A výsledky byly opravdu katastrofální: ruské přírodní bohatství bylo vypleněno, miliardy dolarů byly ukradeny a skryty na západních offshorových účtech, ruský průmysl byl zničen, nastoupila bezprecedentní vlna násilí, korupce a chudoby. Země se utápěla v bídě a Ruská federace se málem rozpadla na mnoho malých státečků. Byla to podle jakýchkoli měřítek absolutní noční můra, byl to horor srovnatelný s velkou válkou. Rusko se chystalo vybuchnout, a něco muselo udělat.

Dvě zbývající centra moci, oligarchové a ex-KGB, byla nucena hledat řešení krize a přišla s myšlenkou sdílení moci: jedni byli reprezentováni Dmitrijem Medveděvem a druzí Vladimírem Putinem. Obě strany věřily, že udrží tu druhou stranu pod kontrolou a že tato kombinace velkých peněz a velkých svalů přinese dostatečný stupeň stability.

Nazývám skupinu Medveděva jen „Atlantičtí integracionisté“ a lidi stojící za Putinem „Euroasijští suverenisté“. Jedni chtějí, aby Rusko bylo přijato na Západě jako rovnocenný partner a bylo plně integrováno do Anglo-sioniistického impéria, zatímco druzí chtějí plně „suverénní“ Rusko a multi-polární mezinárodní systém s pomocí Číny a dalších zemí BRICS.

Co Atlantiční integracionisté neočekávali: Putin pomalu, ale jistě začal vytlačova jejich síly. Nejprve příšel zátah na nejznámější z oligarchů, jako je Berezovskij a Chodorkovskij, pak se začaly provádět razie na místní oligarchy, mafii z gubernií, etnické gangstery, zkorumpované úředníky atd.. Putin obnovil „vertikální osu“ vlády a rozdrtil wahabistické povstalce v Čečensku. Putin dokonce pečlivě nastavit okolnosti potřebné k tomu, aby se zbavil některých z nejhorších ministrů, jako je Serdjukov a Kudrin. Ale to, co se Putinovi dosud se nepodařilo udělat, je

  • reformovat ruský politický systém
  • nahradit pátou kolonu v Kremlu
  • reformovat ruskou ekonomiku.

Současná ruská ústava a vládní systém jsou čistým produktem „poradců“ z USA, kterým, po krvavém zásahu proti opozici v roce 1993, bylo povoleno Borisem Jelcinem řídit zemi až do roku 1999. Je paradoxní, že Západ nyní hovoří o Putinově despotickém vedení, když všechno, co udělal, je, že zdědil Západem navržený politický systém. Dnes Putinovým problémem je, že nemá smysl nahradit některé z nejhorších lidí u moci, dokud systém zůstává nezměněn.

Ale hlavní překážkou k reformě politického systému je odpor prozápadní páté kolony v okolí Kremlu. Těch, kteří stále nutí Rusku politiku „washingtonského konsensu“ i když je zřejmé, že důsledky jsou pro Rusko velmi špatné, dokonce katastrofální. Není pochyb o tom, že Putin to chápe, ale nebyl schopen, alespoň prozatím, vymanit se z této dynamiky.

Takže kdo jsou ti exponenti páté kolony? Vybral jsem devět jmen nejčastěji uváděných ruskými analytiky. Jsou to (bez zvláštního pořadí): bývalý první místopředseda vlády Anatolij Čubajs, první náměstek šéfa ruské centrální banky Xenia Judajeva, místopředseda vlády Arkadij Dvorkovič, první místopředseda vlády Igor Šuvalov, guvernér ruské centrální banky Elvira Nabiullinová, bývalý ministr financí Alexej Kudrin, ministr pro hospodářský rozvoj Alexej Uljukajev, ministr financí Anton Siljanov a premiér Dmitrij Medveděv.

To je samozřejmě pouze částečný seznam – skutečný seznam je delší a je hlouběji vrostlý v ruské silové struktuře. Lidé na tomto seznamu se pohybují v rozmezí od nebezpečných ideologů jako Kudrin nebo Čubajs až po průměrné a suchopárné lidí, jako Siljanov nebo Nabiullinová. A nikdo z nich samotný by neředstavoval velkou hrozbu pro Putina. Ale jako skupina a v současném politickém systému jsou impozantní protivník, který drží Putina v šachu. Věřím však, že čistka se připravuje.

Jedním z možných příznaků očištění, které přijde, je skutečnost, že ruská média (jak blogosféra a velká korporační média) jsou nyní velmi kritická k hospodářské politice vlády premiéra Medvěděva. Většina ruských ekonomů se shoduje, že skutečným důvodem současné hospodářské krize v Rusku není klesající cena ropy, nebo západní sankce, ale pomýlená rozhodnutí ruské centrální banky (jako to o plovoucím kursu rublu nebo o udržování vysoké úrokové sazby) a nedostatek vládních opatření na podporu skutečné reformy a na rozvoj ruské ekonomiky. Co je zvláště zajímavé, je to, že hlasití odpůrci současné páté kolony nyní získávají spoustu času v ruských médiích, včetně státních VGTRK. Přední odpůrci současných ekonomických praktik, jako je Sergej Glazev, Michail Deljagin nebo Michail Chazin jsou nyní dotazováni na to, za jak dlouho dojde k absolutnímu výbuchu hospodářské politiky Medveděvovy vlády. A přesto, Putin stále nepřipouští žádné viditelné akce. Ve skutečnosti, ve svém posledním výročním poselství dokonce pochválil práci ruské centrální banky. Takže co se tady vlastně děje?

Za prvé: pro západní propagandu to může být těžké si představit, že Putin je omezen existencí právního státu. Nemůže prostě poslat nějaké speciální síly a zatknout všechny tyto lidi za nějaké podezření z korupce, porušování předpisů nebo sabotáž. Mnoha lidem v Rusku je to moc líto, ale to je fakt života. Teoreticky by Putin mohl jednoduše odstřelit celou vládu (nebo její část) a jmenovat jiného guvernéra centrální banky. Ale problém s tím je, že by o vyvolalo extrémně násilnou reakci ze Západu. Michail Deljagin nedávno prohlásil, že pokud by to Putin udělal, reakce Západu by byla ještě násilnější než po krymském sjednocení s Ruskem. Má pravdu? Možná. Ale já osobně se domnívám, že Putin nemá jen obavy o reakci Západu, ale i o reakci ruských elit, zejména těch, kdo obecně již teď intenzivně neoblibují Putina a kdo by viděli takovou čistku jako útok na své osobní a vitální zájmy. Kombinace americké podvratné činnosti a místní velké peníze rozhodně mají schopnost vytvářet v Rusku krize. To je, myslím, zdaleka největší hrozba, které musí Putin čelit. Ale tady také můžeme pozorovat paradoxní dynamiku: na jedné straně Rusko a Západ byly v otevřené konfrontaci od chvíle, kdy Rusko zabránilo USA v útoku na Sýrii. Ukrajinská krize to pouze zhoršila. Přidejte k tomu poklesl cen ropy a západní sankce a dalo by se říct, že Putin se nyní více než kdy jindy musí vyhnout všemu, co by mohlo způsobit, že krize se ještě horší.

Ale na druhou stranu, tento argument může být postavený na hlavu tak, že se vezme v úvahu jak špatné je to už dnes a vzhledem k tomu, že Západ už udělal vše pro to, aby poškodil Rusko – není to ten správný čas, aby konečně byl čistý dům a ovládnuta pátá kolona? Opravdu – jak moc horší mohou věci ještě být?

Pouze Putin na to zná odpověď. Prostě proto, že jedině on má všechna fakta. Jediné, co můžeme dělat, je pozorovat, že populární nespokojenost s „ekonomickým blokem“ vlády a centrální banky je dnes nejvyšší a rychle dále roste, a že Kreml nedělá nic, aby blokoval nebo potlačil takové pocity. Můžeme si také všimnout, že zatímco většina Rusů se zlobí, znechucení a frustrovaní hospodářskou politikou Medveděv vlády, Putinova osobní popularita je stále v závratných výšinách. I přes skutečnost, že ruská ekonomika zcela určitě dostala ránu – i když možná menší než v jakou Anglo-sionistické impérium doufalo.

Moje výhradně osobní vysvětlení pro to, co se děje, je následující: Putin záměrně nechal věci zhoršit, protože ví, že populární hněv nebude směřovat na něj, ale jen na jeho nepřátele. Myslete na to, že přesně to se dělo v devadesátých letech. Ruské bezpečnostní služby pak nedovolily dovést krizi v Rusku až k výbuchu, protlačily Putina k moci a pak přišla nemilosrdná a rázná opatření proti oligarchům. Copak Putin nepočkal dokud vahhábité v Čečensku nenapadli Dagestánu a teprve pak spustil ruskou vojenskou akci? Copak Rusové nedovolili Sakašvilimu útok na Jižní Osetii předtím, než v podstatě zničili celou jeho armádu? Líbilo se Putinovi, když musel čekat, až totální Ukronazi zaútočí na Donbas, aby mohl otevřít „Voentorg“ (vojenské dodávky) a „severní vítr“ (odeslání dobrovolníků)? Putinovi kritici by řekli, že ne, tak to nebylo. Putin byl podle nich překvapený, spal v práci a musel zareagovat, ale jeho reakce byla příliš pomalá a přišla příliš pozdě. Když už musel jednat, byla to jen oprava situace, která se proměnila v katastrofu. Moje odpověď na tyto kritiky je jednoduchá: tak co se stalo na konci? Copak Putin nedostat přesně to, co chtěl, pokaždé?

Domnívám se, že Putin je si vědom toho, že jeho skutečná mocenská základna není primárně ruská armáda nebo bezpečnostní služby, ale ruský lid. To zase znamená, že než podnikne nějaké kroky, zejména nějakou nebezpečnou akci, musí mít téměř bezpodmínečné zabezpečenou podporu ruského lidu. A to zase znamená, že si může vzít za své pouze takové riskantní akce, kdy je krize zřejmá a pro všechny viditelná, kdy jsou ruští lidé ochotni nechat ho převzít riziko a v případě potřeby platit následky. To je přesně to, co jsme viděli v případě znovusjednocení Krymu nebo při aktuální ruské vojenské intervenci v Sýrii: ruského lidu se to týká, trpí následkem rozhodnutí Putina, ale přijímá ho, protože věří, že neexistuje žádná jiná možnost.

Tak tady to máte. Buď Putin spí v práci, je chycen nepřipravený jednotlivými krize a reaguje příliš pozdě, nebo Putin záměrně nechává situaci zhoršit až do totální krize, je na pravém místě a jedná s plným vědomím toho, že ruský lid ho plně podporuje a zároveň ho neobviňují ani z vyvolání krize, ani za cenu kterou je nutno za její řešení platit. Vyberte si verzi, která je pro vás přijatelnější.

Jisté je, že se dosud Putin nedokázal vypořádat s pátou kolonou poblíž a uvnitř Kremlu a že situace se rychle zhoršuje. Nedávný tah Kudrina kdy se pokusil dostat zpět do vlády, byl poměrně transparentním použitím páté kolony v ruských médiích (i v zahraničí), a předvídatelně selhal. Ale to ukazuje rostoucí sebevědomí, nebo dokonce aroganci Atlantických integracionistů. Něco se musí nevyhnutelně stát. Pravděpodobně v blízké budoucnosti.

Saker, 24 ledna 2016

Chvála přizpůsobivých

Článek MUDr Ivana Davida CSc o hrozbě těch, co trpí evropskou přizpůsobivostí a solidaritou (Nová republika 19.1.2016) publikovala minulý týden řada internetových médií. Soudě z některých ohlasů má tato jasně a přehledně napsaná proklamace šanci stát se základem “společného jazyka” mimoparlamentní opoziční politické scény, které je Ivan David vůdčí osobností dlouhé roky. Dvě citace z článku na ukázku (kurzívou doplnil SV):

  • Přezkoumáme-li uvedené vztahy, dospíváme k závěru, že jejich (muslimů) priority, jimiž se řídí jejich chování směřují k větší naději na přežití. Zmíněné „evropské hodnoty“ (svoboda jednotlivce, solidarita), které jsou genetickým kódem pro chování podstatné části Evropanů směřují k sebezáhubě. Z hlediska naděje na přežití jsou totiž překážkou. Zdráhám se strategii vedoucí k vlastní likvidaci prohlásit za dobrou. Spíše bych se klonil k závěru, že je blbá. Stejně lapidárně bych označil ty, kteří přijímají takovou strategii za svou, tedy „přizpůsobivé“, protože přizpůsobené k uvedeným „evropským hodnotám“.
  • read more

Zachránci civilizace

Lidé jsou inteligentní tvorové s rozvinutou představivostí. Jejich chování a jednání lze proto prakticky vždy interpretovat ne jedním, ale více – někdy až diametrálně odlišnými – způsoby. Rusové zasahují v Sýrii proto, aby udrželi u moci spřátelený režim a nemuseli vyklidit svou jedinou základnu ve středomoří. Svým jednáním také odklánějí pozornost od zásahů, které iniciovali/provedli v roce 2014 na Krymu a v Novorosii. Řinčení novými zbraněmi daleko od domova (při kterém umírá násobně méně ruských občanů než při obraně Doněcku) přináší Putinovi body na domácí scéně. Jeho popularita roste i proto, že v Levantě ukázkově trestá budoucí čečenské džihádisty. A last but not least: Ruští si dobře pamatují Obamova slova o “regionální velmoci”. A hřejí je u srdce videa velkých ruských letadel nad syrskou pouští.

Tolik důvodů pro jednu akci. A to ještě nebyla zmíněna možnost dehonestovat politickou a vojenskou elitu USA. Pokud to v Sýrii pro Rusy dobře dopadne. Právě na této podmínce záleží při ex post prováděném posuzování té které lidské akce, jejích důvodů a výsledků. V případech, kdy to dobře nedopadne je většinou zvolená strategie odsouzena, její tvůrci jsou za hlupáky a systém, který chyby včas nepotrestal, je deklarován jako nefunkční.

Častokrát při tom nebereme do úvahy, že účelem není vždy prvoplánově uspět a zvítězit. Že katastrofální vyznění akce je možná někdy pečlivě plánováno. To, že v září 2001 mohla spáchat malá (byť ke všemu odhodlaná) skupina letecký útok na obchodní centrum New Yorku nelze interpretovat jinak, než jako katastrofální selhání USA na několika úrovních. Zpravodajské služby správně nevyhodnotily řadu vnitřních a vnějších signálů. Letištní ochrana dovolila nastoupit do letadel podezřelým osobám. Zabezpečení posádek letadel bylo nedostatečné. Nepochopitelně nebyly včas na místě stíhačky, které měly šanci útočníky zlikvidovat.

read more

S migranty přichází optimismus a také pochyby o demokracii

Lidská společnost žije už tisíce let ve třech prolínajících se dimenzích – veřejné, ekonomické a soukromé. Životní prostor každého z nás je však zcela specifický a neopakovatelný. Pro některé je ekonomika vzdálené cosi, neboť není nucen získávat skrze ni prostředky k životu. Pro jiné se zase soukromí zužuje jen na ně samé, jejich vzpomínky, úvahy, fantazie. Pro většinu je pak veřejný prostor příležitostí ke sledování výkonů oblíbeného fotbalového mužstva, pro návštěvu koncertu, či pro pěstování zeleniny na komunitní zahrádce.

Nezájem většiny o politické dění, který je přerušován jen krátkými volebními vstupy, je důležitou podmínkou existence demokratických režimů. Neinformovaná, neorientující se a neangažovaná masa je využívána k tomu, aby transfer oficiální zákonodárné i výkonné (a zprostředkovaně též soudní) moci do rukou vyvolených osob byl zdánlivě legitimní. Tyto osoby pak společnost formálně řídí a kličkují přitom mezi tlakem obtěžující minority angažovaných voličů, vlastním zdravým rozumem či prospěchem a zájmy vlivových struktur, které je do funkcí protlačily. Ty pochopitelně vyhrávají.

read more

Takové už války jsou

Turecké letectvo sestřelilo ruský stíhací bombardér SU 24. Letoun údajně narušil turecké hranice. Piloti se katapultovali a byli ještě ve vzduchu rozstříleni turkmenskými ozbrojenci. Ruský vrtulník, který pátral po pilotech byl Turkmeny rovněž sestřelen. Jeden voják byl zabit, zbytek osádky unikl.

Celý incident má několik politických a vojenských rovin.Vládní syrská armáda se snaží od moře dobýt území podél tureckých hranic, protože tudy do Sýrie proudí množství pomoci povstalcům, kteří bojují proti syrské vládě (a kteří pokud nejsou přímo příslušníky IS nepochybně část získané výzbroje ISIL prodávají).
read more

Ostudná připomínka velkého výročí

Pražské jaro tvoří spolu s husitským hnutím a érou obrození českého národa tři mohutné a nezpochybnitelné pilíře české existence. Pojem Pražské jaro totiž nelze vztahovat jen na krásné a slunečné dny jara roku 1968. Pražské jaro je pojem vztahující se zprostředkovaně k událostem, které doslova prorůstaly celou českou společností od konce padesátých let a které se pozvolna a tragicky uzavřely až velkou čistkou v časných letech sedmdesátých.

Společným jmenovatelem husitství, obrození a socialismu s lidskou tváří je neočekávané a hromadné vystoupení českého národa z historického bahna, které se v našem teritoriu (pravda také s naší vlastní pomocí) v tom kterém období nahromadilo. Ať už jde o bahno vlády Lucemburků (včetně velkého Karla) v kombinaci s evropskou krizí katolické církve či bělohorský mor poněmčování (v režii české katolické šlechty), nebo konečně surová implantace sovětského stalinismu, kterou jsme si odhlasovali ve svobodných volbách.

Po krátkém vzedmutí vlny nadějí, které spíše nechtěně vyvolal dvacátý sjezd KSSS, propadl se Sovětský svaz a jeho evropští satelité do nové, sice ne už tak násilnické, ale o to temnější doby. Doby vlády komunistických úředníků. Na světlou budoucnost socialismu přestali sázet i optimističtí západoevropští levičáci. Ale v té době – zcela mimo logiku světového vývoje – rostl a mohutněl v ČSR (od roku 1960 ČSSR) projekt skutečného socialismu. Vlády lidí a pro lidi.

read more

Imigranti, uprchlíci a my

ImigraceJsou přelomové události, které jako by se schválně předváděly, aby nám nastavily zrcadlo, aby nás varovaly. Takový byl hypotéční krach v roce 2008, takový je i současný exodus statisíců do Evropy. Tyto krize jsou naštěstí viditelné pouhým okem neozbrojeným mediálním dalekohledem a jejich průběh nemohou média zcela zmanipulovat.

Memento finanční krize prošlo kolem nás skoro bez povšimnutí. Hnutí typu Occupy Wall Street se vyčerpala vlastní špatnou strategií a zájmové superstruktury celou hru mistrně obrátily ve svůj prospěch. Díky kvantitativně uvolňovací mánii mají teď ještě více peněz na to, aby si koupily ještě větší část globální ekonomiky – včetně nás, jejích zaměstnanců.

read more

Smlouvy o volném obchodu jsou proti volnému obchodu

Volný obchod je jedním z hlavních manter kapitalismu jakožto historického systému. Volný obchod je kázán jako optimální aranžmá pro rozšiřování výroby, snížení výrobních nákladů a tedy i spotřebních cen, pro zvýšení příjmů celku v dlouhodobém horizontu. To všechno může být pravda. My se to nikdy nedozvíme, protože jsme se nikdy se světem volného obchodu nesetkali. Protekcionismus byl vždy dominantním modem ekonomických vztahů mezi státy.

Ale můžete si myslet – nejsou to státy, kdo neustále ratifikuje smlouvy, které jsou označovány jako smlouvy o volném obchodu? Ano jsou. Ale takové smlouvy nejsou ve skutečnosti založeny na volném obchodu, ale spíše na protekcionismu. Pojďme začít s prvním základním faktem. Neexistuje tam žádná taková věc jako volný obchod, pokud nezahrnuje každý stát do světového systému.
read more

Řecko jako symbol

Evropská unie hádající se s Tsiprasovou vládou připomíná německého výletníka kupujícího zaručeně pravý perský koberec na tureckém bazáru. Prodávající si užívá smlouvání. Je to nedílná – a zábavná – část jeho života. Nabručený turista, vidí v takové proceduře nejen ztrátu času ale i peněz. Nemůže však souboj vzdát, neboť americká manželka mu nekompromisně uložila koberec koupit.A novináři tím pádem mají postaráno o léto snů.

V pozadí všeho mediálního rumiště je ale snaha zakrýt skutečně vážné otázky, které řecká krize vynáší na povrch. Otázka první: jak je možné, že vysoce erudovaný spolek ekonomů a manažerů, který bezpochyby představuje Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond, není si už pět let schopen poradit s naprosto přehlednou a nekomplikovanou ekonomikou malého Řecka (celých 1,3 % HDP EU) a uvést ji do provozuschopného stavu? Otázka druhá: jak může v zemi, která se pyšní tím na světě nejlepším (západním) demokratickým systémem vlády, v zemi, která je samou kolébkou tohoto systému, dojít k takovému zadlužení státu, které vede až ke kolapsu jeho základních funkcí?

Bez protestů jsme přijali fakt, že politici jsou hloupí. Stále však většinově trváme na inteligenci, schopnostech, talentu a zodpovědnosti (!) žen a mužů řídících transatlantické finančnictví. Ekonomické vzdělání, praxe v bankovních institucích a občasný odskok do politiky. To je průkaz pro řízení na globálních finančních magistrálách. Ale co to znamená, když ani špičky světové ekonomiky vybavené pravomocemi manipulovat s miliardami neuspějí? Nic méně a nic více, než že se chod kapitalistické ekonomiky, jíž je ta řecká malým výsekem, řídit prostě nedá. Nebo snad řidiči ekonomických supertrucků nejsou odborníci, ale jen sbor nafoukaných ignorantů? Vyberte si.

Odpověď na druhou otázku je složitější. Řecká krize je nepochybně využívána – formou kýčovitého marionetového představení – ke strašení těch Evropanů, kteří se ještě pokoušejí vzdorovat spojeným armádám transatlantických superstruktur. Zavřené banky, firmy nemající čím platit, důchodci, kterým chybí léky. Propagační využití je však bezpochyby jen vedlejším efektem krize. Problém Řecka je problém systému.

read more

Mariupol nebyl dobyt, protože to mohlo poškodit Achmetovův byznys

Publikováno 1.8.2015, překlad Stanislav Vozka

Mariupol nebyl dobyt, neboť by se zhroutilo Achmetovovo podnikání. Poté co zadul „severní vítr“ (synonymum pro ruskou pomoc – pozn. překladatele) a vytvořily se kotle u Ilovajsku a Amvrosijevky, obklíčené zbytky vojsk prostě utíkaly (vychvalovaný „Azov“ byl mezi prvními, kteří utekli z fronty pod Doněckem až k Mariupolu) a po nich zůstala obrovská díra. Důvody pro zastavení loňské podzimní ofenzívy na Donbasu analyzuje sevastopolský blogger Boris Rožin (colonelcassad). Přední jednotky Ozbrojených sil Novorosie (OSN) s podporou „severního větru“ došly až k Volnovaše a přetnuly silnici od Mariupolu na západ.

Vojska která měla bránit Mariupol utíkala z města a od Novoazovska postupovaly kolony tanků OSN (v městě zůstal jeden prapor s lehkými zbraněmi). Mezi Mariupolem a Volnovachou fronta jako taková neexistovala, zbyly jen malé oddíly kryjící hranice regionu Záporoží. Kompetentní orgány už zvažovaly možnost dalších operací na území Záporožského kraje. Zastavení ofenzívy nebylo odůvodněno vojenskými hledisky. To, že Mariupol – jak známo – nebyl dobyt, se událo proto, aby se nezhroutil Achmetovův byznys a kšefty těch, kterým platí.

read more

O odchodu přepadového komanda „Rusič“ z území Donbasu

Publikováno 10.7.2015, překlad Stanislav Vozka

Zprávu sociální sítě „V kontaktu“, jmenovitě Alexeje Milchakova o odchodu diverzně-průzkumného komanda „Rusič“ z území Donbasu převzal celý ukrajinský tisk. V Rusku, samozřejmě, je mrtvolné ticho.

Nejdůležitější v této zprávě, je jistě motiv odchodu skupiny: „… více v podmínkách, kdy je nejasné za čí zájmy se boj vede, bojovat nebudeme…“

Bez ohledu na to, jak přesně se bude situace v Donbasu dále vyvíjet, se původní myšlenka – chránit Rusy – zcela zdiskreditovala. Kreml, který přísahal chránit krajany nyní ve skutečnosti pomáhá nacistům a banderovcům je vyhladit. Fráze typu „Vy nechápete geopolitiku“, které jsou vykřikovány patolízaly a propagandisty mohou přesvědčit jen jednobuněčné organismy. U ostatních vyvstává řada otázek.

Objevily se i u ruských dobrovolníků. Nejsou připraveni bojovat za blaho zlodějů a zrádců a chránit ruštinu se za takových okolností stává zjevně nemožné. Musíme odejít. I přes skutečnost, že za zády jim budou křičet: “ Slíbili jste zemřít!“

My všichni víme, kdo původně slíbil a nesplnil svůj slib. Všechno ostatní bylo jen důsledkem této zrady. Ne těm, kteří bojovali, je nutné předkládat výtky.

read more

Jak informace hlídají svá lidská stáda

Ukrajinské události‭ a náhle zviditelněná informační válka mezi Západem a Ruskem (probíhající ve skutečnosti už řadu let) ‬brutálně obrátily pozornost‭ ‬veřejnosti ke kvalitě informačních pokrmů,‭ ‬které jí servírují mediální číšníci.‭ ‬Bohužel náhlá starost o to,‭ ‬zda je pro jejich přípravu používáno čisté nádobí‭ je ‬jen dočasná a inspekce v mediálních kuchyních‭ ‬povrchní‭ ‬a zmanipulované.‭ ‬Ale díky alespoň za to.‭ ‬Neboť informace jsou esencí lidské existence vůbec a života ve veřejném prostoru zvláště.‭
Pod pojem‭ „‬informace‭“ ‬lze‭ ‬schovat‭ ‬prakticky‭ ‬vše a nakonec i člověka samotného.‭ ‬Informace‭ tančí ‬ kolem našich smyslů, proudí jako data či instrukce v‭ ‬počítačových sítích,‭ plní se jimi ‬archivy a databáze i paměťové sejfy v našich myslích.‭ ‬Informace nasáváme‭ jako houba ‬všemi smysly záměrně,‭ ‬ale i jaksi mimoděk.‭ ‬Z informací vytváříme hierarchické‭ ‬logické struktury‭ ‬a tyto stavby doplňujeme nosnými trámy vlastních myšlenek‭ – ‬rovněž to informací.‭ ‬Tak vznikají naše vnitřní světy,‭ ‬naše hodnotové systémy,‭ ‬naše osobní manuály přežití. Neboť prvotním účelem získávání informací je přežít v cizím nepřátelském světě.
read more

Řecké melodrama, aneb kdo opravdu chce co?

Podle všech měřítek, co se dnes děje v Řecku, nebo spíše to, co se děje mezi Řeckem a ostatními zeměmi či institucemi, je melodrama, melodrama epických rozměrů. Co máme pod pojmem melodrama na mysli je dramatické představení, které je záměrně přeplněno mnoha herci. Ti předvádějí hrozby, implicitně nebo někdy i explicitně. Kreslí čáry, které nemohou být v jednání překročeny. Dělají katastrofální předpovědi důsledků které nastanou, pokud nebudou akceptována jejich doporučení. Melodrama tak zvyšuje svou dramatičnost a přitom trvá na  morálních dichotomiích.
V melodramatu, účastníci dělají vše, co je v jejich silách, aby jiní na sebe vzali vinu za minulé, přítomné a budoucí negativní následky. Jednu věc však nedělají – nepřiznávají své skutečné priority a to jak ovlivňují jejich účast na melodramatu namísto aby figurovaly ve střízlivé diskusi zaměřené na řešení rozdílů (v názorech).
read more

Turecko a Kurdové: Možná dohoda

Nyní se zdá, že je reálná možnost dohody mezi tureckou vládou a Kurdské strany pracujících (PKK), která by ukončila divoký zápas, který se datuje přinejmenším od založení Turecké republiky v roce 1923.

Tato otázka je od začátku poměrně jednoduchá . V důsledku rozpadu Osmanské říše, se skupina tureckých nacionalistů pod vedením Mustafy Kemala (Atatürka) chopila moci  a založila sekulární republiku, jejíž hranice zahrnovaly v podstatě oblasti známé jako Anatolie a Thrákie. Stejně jako většina nacionalistů nově přišeších k moci, i tato skupina byla ve své ideologii jakobínská. Založila republiku Turků a v podstatě pouze pro Turky.
read more

Minská dohoda je mrtvá

Převzato z Novorus.info, překlad Stanislav Vozka

2015-03-22_140935Donbass – osvobozená část Novorosii – splnil svou vojenskou část dohody, a nyní požaduje pokrok v politické části. Nacistická kyjevská chunta nesplnila vojenskou část a odmítá veškeré politické partie dohody. Podepsala smlouvu jen kvůli tomu, že opět prohrávala na frontě. Takže je jasné, kdo porušuje druhou dohodu z Minska.

USA / NATO uvádějí, že za „Minsk-2“ je zodpovědná Moskva. A kyjevská nacistické chunta za „Minsk-2“ neodpovídá? Samozřejmě, že ne. Má nejen povoleno, aby nekonala, ale její porušování „Minsku-2“ je dokonce podporováno!
read more

Neprůstřelné alibi evropských vůdců

2015-03-10_214714V noci z jedenáctého na dvanáctého února proběhl v běloruském Minsku maratón jednání prezidenta Putina s německou kancléřkou a prezidenty Francie a Ukrajiny. Skončil kompromisní dohodou, která byla představena jako poslední naděje na mír pro Novorosii a také pro Ukrajinu.

V období mezi uzavřením dohody a nastolením skutečného příměří novorosijské síly dobyly debalcevský kotel a obnovily železniční spojení mezi Doněckem a Luganskem. Od té doby, zdá se, přinejmenším zbraně velkého kalibru mlčí a jsou (tentokrát skutečně) odsouvány od frontové linie. Bylo dosaženo kompromisu, který se však mnohým nelíbí. To samo o sobě není nic strašného – nedá se očekávat, že jakýkoli plán výstupu z deset měsíců trvajícího kolotoče násilí by byl uspokojivý pro všechny jeho účastníky. Problém je v tom, že uzavřená dohoda, jakkoli je jakž takž plněna, nerespektuje logiku konfliktu a namísto toho, aby překládala alespoň vizi konečného řešení, nastoluje konflikty nové.

read more

Boj proti islámskému státu: „Reálné volby“

Islámský stát (IS) sleduje svůj jasně stanovený cíl, kterým je rozšiřování chalífátu pomocí úmyslné extrémní brutality. Očekává, že taková extrémní brutalita donutí ostatní buď přistoupit na jeho požadavky, nebo odstoupit ze scény. Dosavadní úspěchy IS všechny – na Blízkém východě i mimo něj – hluboce děsí.
read more

Honba na Rusko: inteligence ekonomického superorganismu v akci

Porozumět ruskému odmítání Západu znamená především poznat, kde se berou a jak pracují inteligence ekonomických systémů, které jsou Rusku protivníkem. Ty inteligence, které pro formování a prosazování svých idejí a cílů nepotřebují žádné tajné spolky (ne, že by nebyly) ani domečky konspiračních teorií (ne, že by některé neměly pravdu). Inteligence, které jsou složité a komplikované, ale fungují tak přirozeně a božsky jako vše, co je vytvářeno na této planetě vesmírným vírem života.
read more

Novoruské otazníky

Minské příměří zemřelo na úbytě a na Novorosii se vrací válka. Voliči na obou stranách barikád rozhodli. Porošenko je možná hodný strýček, ale bez jestřába Jaceňuka v Kyjevě vládnout nemůže. Zacharčenko v Doněcku ještě den před volbami mluvil o tom, že je třeba dobýt Slavjansk, Kramatorsk a Mariupol. A byl za to potvrzen ve funkci šéfa DLR zcela suverénně. Stejně jako Igor Plotnickij v Lugansku. Dalo by se říci, že je to zákon demokracie: voliči chtějí válku, bude tedy válka. Až na to, že jedny svobodné volby demokracii nedělají. V lidových republikách Donbasu nadále nevládne lid, ale vojenští velitelé.
read more

NATO: Nebezpečí pro světový mír

     Podle oficiální mytologie v letech 1945 (nebo 1946) a 1989 (nebo 1991), Spojené státy a Sovětský svaz (SSSR) soupeřili navzájem neustále – politicky, vojensky, a především ideologicky. Toto bylo nazýváno „studená válka“. Byla-li to válka, pak je třeba zdůraznit slovo „studený“, protože ani jedna z mocností nikdy za celou dobu nevykonávala žádnou přímou vojenskou akcí proti druhé.

read more

Konec podivného příměří

2014-10-18_172319Každý kdo se pokouší psát alespoň trochu seriózně o událostech na Ukrajině je vystaven neustálému nutkání končit věty otazníky. Neboť jen málo informací z Kyjeva, Doněcku, Lugansku a konec konců i Moskvy můžeme brát s jistotou. Osobně bych velmi rád připojil otazník I k nadpisu tohoto článku, protože bez otazníku znamená další utrpení pro obyvatele těžce zkoušeného Jihovýchodu.

Postupně sílící hlasy varující před soustřeďováním ukrajinských sil v těsné blízkosti Doněcka podpořil tento týden I Igor Strelkov (v češtině zde). Byla to příslovečná poslední kapka, protože v jeho apelu na ruské představitele už se hovoří o nové ukrajinské agresi jako o hotové věci. A skutečně. Dnes začaly přicházet z okolí Doněcka zprávy o tom, že dosud nevídaně mohutná sestava ukrajinských vojsk nastoupila do útoku na město od severozápadu a jihozápadu.
read more

Sýrie: Turecká nerozhodnost

Uprostřed mnohých a stále se vyvíjejících posunů politických a geopolitických aliancí v různých zemích Blízkého východu je těžké si být alespoň trochu jist, jaké jsou hlavní cíle hlavních aktérů, a to jak v regionu, tak ve vnějším světě.

To neplatí pro dnešní Sýrii. Syrská politika je dnes tvořena trojicí: stoupenců režimu Bašára al-Assada; stoupenců chalífátu, který nazývá sám sebe islámský stát (IS); a takzvaně umírněných islámských skupin, které tvrdí, že budou bojovat proti oběma jmenovaným skupinám. Boje triád je notoricky obtížné jak analyzovat, tak předvídat, protože trojice mají téměř fatální způsoby, jak se přeměnit v relativně krátkém časovém horizontu na jasnější dvoustranné boje. Nicméně, v tomto případě mnoho z hlavních aktérů v regionu i mimo něj nemá jistotu o tom, co vlastně chtějí. Mnoho z nich by raději zachovalo trojici, pokud mohou, protože mají obavy, že budou nuceni si vybrat, kterému z dvojice dávají přednost. Tato ambivalence se týká zejména Turecka, ale také Saúdské Arábie a Spojených států.

read more

Ukrajina: další týden podivného příměří – nebo nová válka?

Doněcké letiště nepřináší donbaské domobraně štěstí. V květnu se ho – tehdy ještě neorganizované a špatně vyzbrojené síly povstalců – pokusily dobýt a byly zmasakrovány leteckým bombardováním i rychlou akcí ukrajinského výsadku. V současnosti se snaží už několik týdnů opět o převzetí kontroly nad ním, už s pomocí obrněné techniky,  děl a tanků. Zroje blízké vedení DLR vydaly už několikrát zprávu o konečném dobytí aeroportu, vzápětí však jakoby ukrajinští obránci zázračně ožili a bojují dál.
read more

Afghánistán – nikdy nekončící vnější intervence

Kdy začíná tento příběh? To je těžké rozhodnout. Jeho moderní verze začala v devatenáctém století, kdy Britové a Rusové bojovali svou „velkou hru“ a konkurovali si ve snaze ovlivňovat a řídit Afghánistán. Bojovali jak přímo, tak prostřednictvím afghánských zástupců. Britové si mysleli, že to dělají lépe, ale byla to do značné míry iluze. Řekl bych, že to nakonec byla remíza.

read more

Spojené státy směřují ke krachu

Americký prezident Barack Obama řekl Spojeným státům, a zejména Kongresu USA, že se musí udělat něco skutečně velkého na Středním východě, aby se zabránilo katastrofě. Analýza předpokládaného problému je extrémně nejasná, ale vlastenecké bubny byly spuštěny na vysoký výkon a téměř všichni jsou v tuto chvíli s prezidentem. Chladnější hlava by mohla říct, že všichni jsou zoufalí ze situace, za jejíž vznik mají Spojené státy hlavní odpovědnost. Teď nevědí co dělat a jednají v panice …

Vysvětlení je jednoduché. Spojené státy jsou ve vážné depresi. Všechno jde špatně. A v panice jsou jako řidič výkonného automobilu, který nad ním ztratil kontrolu a neví jak zpomalit. Takže místo toho zrychluje a míří k velké havárii. Auto kličkuje a dostává se do smyku. Je to sebevražedné pro řidiče, ale jeho havárie může znamenat i katastrofu pro zbytek světa.

read more

Týden v Novorosii 19.9 – 27.9. 2014

Motto:

Mluvte pravdu! To je jediný recept jak vyhrát informační válku.

Jelena Bondarenko, poslankyně ukrajinského parlamentu

 

BwGk9pVCQAALD3YMinulý týden byl ve znamení skotského referenda o nezávislosti. Byla to dobrá mediální příležitost porovnat Skotsko s Novorosií a postup britské vlády s postupem vlády ukrajinské. Zůstala nevyužita, protože se nehodila do krámu. Myslet svobodně a mluvit otevřeně, musel by každý český novinář vidět před sebou ten zjevený protimluv. Jedněm se dostává možnosti rozhodovat svobodně o své budoucnosti, zatímco druzí jsou vražděni za to, že takové právo požadují.

Evropa kudy chodí, tudy mluví o lidských právech a důstojnosti. Ve víru vlastní integrace jaksi ale zapomíná, že důstojnost člověka má kořeny v důstojnosti jeho komunity. A že důstojnost komunity spočívá (mimo jiné) v právu uchovávat si svou odlišnost a hájit jí. Národní společenství – definované jako komunita obývající dané území – musí mít právo rozhodovat o svém statutu a to až po vyčlenění se ze státního celku, ve kterém je integrováno, pokud:
read more

Dopis Kenethu Rothovi, výkonnému řediteli HRW

V květnu 2014 poslali Adolfo Pérez Esquivel, laureát Nobelovy ceny míru, Mairead Maguire, laureát Nobelovy ceny míru a dalších 100 profesorů vysokých škol, veřejných činitelů  a aktivistů v oblasti lidských práv Kenethu Rothovi tento dopis:

Vážený Kennethe Rothu,

Human Rights Watch sama sebe charakterizuje jako „jednu z předních nezávislých organizací, které jsou určené k obraně a ochraně lidských práv“ Avšak úzké vazby HRW na americkou vládu zpochybňují její nezávislost.

read more

Merkelová a Putin: Ukrajinská diplomacie

Obrovské diplomatické úsilí je v těchto dnech soustředěno na kvazi-občanskou válku na Ukrajině. Ale jsou jen dva aktéři, na kterých skutečně záleží – německá kancléřka Angela Merkelová a ruský prezident Vladimir Putin. A jsou to jen tito dva herci, kteří se opravdu snaží utlumit konflikt a najít nějaké politické urovnání.

Oba jsou velmi silní, oba se velmi jasně zaměřují na skutečné problémy a oba pracují velmi tvrdě na těžkém úkolu. Jsou silní, ale ne všemocní. Každý se musí vyrovnat s dalšími aktéry v Německu, Rusku, na Ukrajině a jinde, kteří si nepřejí politické urovnání, ale spíše se snaží posílit a rozšířit konflikt a proto se snaží sabotovat jednání mezi Merkelovou a Putinem.

read more

Týden v Novorosii (3.9.2014 – 9.9.2014)

Hodnotíme-li uplynulý týden, nelze jinak než psát o příměří. Než se k tomu ale dostanu, chtěl bych se vrátit krátkou poznámkou k už skoro věčné otázce: mohly novoruské síly vůbec uspět proti ukrajinské armádě bez přímé ruské intervence? Jednoduchá odpověď jak víme neexistuje – musíme tedy jednu otázku rozložit na několik dílčích.

První je: mohla si domobrana zajistit dostatek zbraní? Odpověď zní ano. Ukrajina stále ještě žije v době sovětské armády a má pro případ mobilizace zásoby pro více než 700 tisíc vojáků. Na Donbasu má domov asi jedna šestina populace a měly by tam tedy být sklady s výzbrojí a výstrojí pro více než sto tisíc vojáků. Včetně munice na několik týdnů války. Na počátku konfliktu domobrana obsadila téměř celý doněcký a luganský region a měla jistě přístup k řadě skladů pěchotních zbraní a výstroje.
read more

Jak porozumět Rusku

V roce 2008 kdy jsem začal psát o spontánně se organizující ekonomice a jejím vlivu na veřejný prostor jsem byl nezřízeně optimistický. Věřil jsem, že vzrůstajícímu ekonomickému tlaku lze ještě čelit. Dnes vím, že nelze. Kapitál veřejnému sektoru ve vyspělých zemích nepokrytě vládne a píše politikům jejich party. A Ruská federace se stala cílem nejnovějšího křižáckého tažení tohoto kapitalistického zvířete.

Soubor ekonomických aktivit moderního lidského společenství, který jsme si zvykli nazývat kapitalismus si můžeme představit jako neustále se přeskupující síťovou strukturu. Uzlíky sítě jsou lidští jedinci ať už vystupující kreativně jako podnikatelé a manažeři, nebo se účastnící ekonomických procesů jako poslušní zaměstnanci. Jsou tam ale také nezaměstnaní, děti či studenti.

Provazci kapitalistické sítě proudí hmota, energie, informace a kapitál. Uzly jsou svázané množstvím logických zpětných vazeb. Probíhající procesy se často vyznačují vysokou dynamikou a tudíž nepředvídatelnou, nespojitou a štěpící se budoucností. Síť reaguje na změnu vnějších podmínek nejen akcí, ale alternativně i evoluční změnou své struktury.

read more

Týden v Novorosii 26.8.2014 – 2.9.2014

Celý minulý týden byl ve znamení ofenzivy novorosijských vojsk. Překvapivý (a Ukrajinci naprosto nečekaný) útok se rozvinul podél Azovského moře směrem na půlmilionové průmyslové město Mariupol. Akce začala v sobotu 23.8. večer útokem na Sedovo, následovalo obsazení Novoazovska a postup až k Mariupolu. Vše ve třech dnech. Místo útoku na město z chodu zvolila armáda Novorosie postup západním směrem a před koncem týdne uzavřela obklíčení Mariupolu. Situace se tedy obrátila – velké město obsazené ukrajinskou armádou obléhají oddíly domobranců. Bude třeba pozorně sledovat zda se i oni dopustí zvěrstev bombardování civilních objektů.
read more

Ofenziva? OFENZIVA!

Hlas Sevastopolu 25.8.2014, 18:50:

„Kotel (obklíčení) ukrajinských vojáků na jihovýchod od Doněcka (v oblasti Amvrosievka – Kutějnikovo – Ilovajsk) se úspěšně likviduje. Domobrana zajala několik stovek ukrajinských vojáků a získala desítky kusů jejich obrněné techniky. Vojáci chunty utíkají.

Rozvinuje se útok na Mariupol. V Mariupolu jsou na tom ukrajinsští vojáci tak špatně, že apelují na místní obyvatele a žádají je o pomoc. Ale Mariupol nebude aktivně pomáhat batalionu „Dněpr“. Mariupol bude osvobozen od trestních oddílů v příštích několika dnech a jeho území bude opět součástí Doněcku lidové republiky.
read more

Proč už nikdy nepůjdu volit

Nezakrývám, že je mi ruské opolčenie (domobrana) Donbasu sympatičtější než ukrajinská vláda v Kyjevě. Je to spíš intuitivní. Ti v Kyjevě prostě vypadají divně a lžou tak jednoduše, že to až uráží. A pak – nelze prostě milovat ukrajinský režim, když musíte vypínat televizi, kdykoli o něm naši nechutně „objektivní“ loutkonovináři pohovoří.

Nejsem ale nezřízený obdivovatel Putina. Považuji za jisté, že donbasští domobranci z Ruska dostávají nemalou podporu, včetně munice, výstroje a potravin. Věřím tomu, že nově nabraní dobrovolníci jsou cvičeni kdesi v rostovské oblasti Ruska. A myslím, že ruská vláda celý tento nevládní pohyb umožňuje a možná nepřímo sponzoruje.
read more

Donbas 19.8. 2014, 15-30 : Situace a stavy vojsk

Celkově, vezmeme-li v úvahu ztráty a rotace jednotek, Kyjev má nyní v Donbassu 48-52 tisíc osob vojenského personálu, asi 550-600 obrněných vozidel, až 270 raketových dělostřeleckých systémů, až 15 letadel a 5-10 vrtulníků. Domobrana má asi 19-23 tisíc osob, až 130 jednotek různých obrněných vozidel a asi 50 různých dělostřeleckých systémů a raketometů. I přes pokračující obecnou nadřazenost chunty v lidech a technice je nepoměr sil postupně odstraňován a nemá již tak mimořádný charakter jak tomu bylo v červnu nebo červenci.

read more

Zpráva o situaci na frontách Dombassu ke dni 17.8.2014

Zpráva o situaci na frontách Dombassu ke dni 17.8.2014

převzato ze serveru „CASSAD“

Luganská lidová republika

1. Severní fronta je docela dlouhou dobu stabilní na lomené lini od Lutugina na ruské hranice. Na jihozápadních a jižních přístupech k Lugansku nepřítel zahájil útok s cílem celkové blokády města. Od předvčerejška se „šturm“ Luganska – jak bylo očekáváno – udusil na předměstích, protože pro útok byly použity zjevně nepřiměřené síly. Z jihu postupující útvary byly zachyceny v pouličních bojích, které ale vypadaly spíš jako simulace útočné činnosti a neodpovídaly nabubřelým zvěstem,o tom, že začalo “osvobození Lugansku”.

read more

Hamás vs Izrael: Jak zvítězit v diplomatické hře

Už víc jak století je v zeměpisném pásmu, které dnes můžeme nazvat Izrael/Palestina, spousta násilí. Jde o kontinuální boj mezi palestinskými Araby a židovskými osadníky o práva na tuto zemi. Obě skupiny se snaží právnickou cestou o potvrzení svých práv. Obě skupiny se snaží svou legitimitu podpořit historickými příběhy. Obě skupiny se snaží získat podporu od svých „lidí“ ve světovém společenství. A obě skupiny se snaží získat na svou stranu světové veřejné mínění.
read more

Německo a Spojené státy americké: Bezprecedentní roztržka

 10. července německá vláda požádala o okamžitý odchod vedoucího mise CIA v Berlíně. Tyto požadavky nejsou neobvyklé, dokonce i mezi zjevnými spojenci. Neobvyklé je, že to bylo oznámeno veřejně a a s velkou slávou. Jaké účty a komu budou předloženy za to, co někteří už teď nazývají „bezprecedentní roztržkou“ ve velmi úzkých vztazích, které panují mezi Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo už od roku 1945?

read more

Dva konkurenční střednědobé scénáře pro Irák

Celosvětová pozornost věnovaná rostoucí moci sil vedených Islámským státem v Iráku a Sýrii iniciovala intenzivní debatu o postupu aktérů stojících mimo ISIS a snažících se zkrotit toto nebezpečné společenství. V jistém bodě však expanze ISIS dosáhne svého limitu růstu a Irák i celý rozsáhlejší region dospěje určitému stabilnímu uspořádání a ustavení nových hranic. Cestu k takovému uspořádání je možno nazvat střednědobým scénářem událostí.
read more

Džihádistán, Saudská Arábie a Irán

Džihádistické hnutí Islámistický stát v Iráku a Sýrii (ISIS) právě skórovalo úžasným a rychlým dobytím Mosulu, na severu ležícího třetího největšího iráckého města. Jejich síly pokračují v postupu na jih směrem na Bagdád a zmocnily se už Tikrítu, rodiště Sadama Husejna. Zdá se, že irácká armáda se rozpadá, neboť přenechala Kirkuk Kurdům. ISIS také zajala turecké diplomaty a řidiče kamionů a nyní efektivně kontroluje velký kus severního a západního Iráku i přilehlou část severovýchodní Sýrie. Komentátoři označují tuto přeshraniční oblast jakió Džihádistán. ISIS se zde snaží obnovit v co největším rozsahu tradiční kalifát, založený na zvláště rigorozní verzi zákonů šarii.
read more

Rusko-čínské politické hry

Vlády, politici a média v “západním” světě nejsou schopni rozumět politickým hrám, které se hrají někde jinde. Jejich analýzy nově proklamované dohody Ruska a Číny jsou toho úžasným příkladem.

Šestnáctého května Rusko a Čína oznámily, že podepsaly „pakt přátelství“, který sice bude trvat navždy, ale není vojenskou aliancí. Současně oznámily uzavření smlouvy o dodávkách plynu, podle které tyto dvě země postaví plynovod pro export ruského plynu do Číny. Čína půjčí Rusku peníze, které budou použity na stavbu jeho ruské části. Zdá se, že Gazprom udělal Číně cenové ústupky, protože neshoda na ceně dlouho zdržovala uzavření smlouvy.
read more

Střed si nevede vůbec dobře

Seznam zemí, ve kterých hrozí nebezpečí trvalé občanské války roste. A co víc, situace se zhoršuje. Není to dávno, co svět médií preferoval Sýrii. Nyní je preferována Ukrajina. Zítra to možná bude Thajsko. Kdo ví? A různorodost pohledů na původ násilí a vášně, se kterou je rozdmycháváno, je až zarážející.

Náš moderní světový systém by měl umožnit existenci elity mající v rukou otěže moci. Ta po diskusích může dojít ke „kompromisu“, za který je schopna se zaručit. Normálně by se vládnoucí elity měly situovat do dvou základních táborů – pravý střed a levý střed. Rozdíly mezi nimi by se ale neměly projevovat ve výsledných „kompromisech“ a změna věcí v průběhu času by měla být
minimální.
read more

Babišův matrix aneb Martin Stropnický má talent

Raději bych pojmenoval svůj článek podle páně Macháčkova výtvoru, ale je na můj vkus trochu nelibozvučný. Dal jsem proto přednost Lidovkám a panu Petráčkovi, kterému se tímto omlouvám za plagiát. Oba články, stejně jako množství dalších výlevů psaných, tištěných, nebo vyřčených v parlamentu, má jednoho společného jmenovatele. Zděšení až hrůzu z toho, že Martin Stropnický, takto ministr obrany, zradil NATO, zneuctil český národ a poškodil naši armádu. Chybí už jen petice ze závodů a spontánní žádosti pracujících o udělení nejvyššího trestu.

read more

Putin a Hitler

Srovnávání Vladimíra Putina s Adolfem Hitlerem se stalo módou posledních měsíců. Píše o nich Forbes, mudrují o nich bývalí ministři. Liberec vyvěšuje na radnici Putinovy portréty. Internet přetéká nepěknými oknírkovanými obrázky. Na Ukrajině dokonce vznikla pro ruského prezidenta nelibozvučná přezdívka „Putler“. Svědčí to vše v lepším případě o pokřivené logice samozvaných obránců demokracie na obou stranách Atlantiku, v horším o nestydatém politickém marketingu.

Ne, že by mezi Putinem a Hitlerem neexistovaly paralely. Hitler obsadil Porýní v roce 1936. Byť poněkud násilně, můžeme tento krok srovnat s ruskou intervencí v Severní Osetii (2008). Hitlerovým parádním kouskem ovšem bylo připojení Rakouska v březnu 1938 a obsazení československého pohraničí po podepsání mnichovské dohody v říjnu 1938. Kombinace anšlusu Rakouska a záboru Sudet má řadu společných rysů s obsazením Krymu – včetně nadšených místních obyvatel vítajících s euforií připojení k říši.

read more

Očitý a objektivní nejsou synonyma

V mediálním boji o Ukrajinu zaujímají Britské listy většinou postoj, který bychom si přáli vidět u velkých veřejnoprávních médií. Neboť objektivita znamená zveřejňování různých – byť velmi odlišných – názorů, nikoliv opakované přemílání jednoho názoru, který je vydáván za správný. To ovšem platí jen a jen pro subjektivní komentáře. Zprávy popisující události, které se staly kdekoli ve vesmíru by naopak měly být pravdivé a nekomentované – maximálně s upozorněním, že ten a ten fakt nebylo možno jednoznačně ověřit. Toto pravidlo není bohužel dodržováno nikde – ani v Britských listech.

read more

Ukrajinská zrcadla

Jednadvacátého listopadu 2013 odmítl ukrajinský parlament uzavření asociační smlouvy s EU a vzápětí vypukla Velká Ukrajinská Revoluce. Nemáme dostatek informací a nejsme s to správně interpretovat stále nekončící, ba stále ještě gradující, sled událostí, teď už nejen na Ukrajině, ale v celé Evropě. Není však od věci už teď nastavovat ukrajinskému dění kouzelná zrcadla a věštit minulost a budoucnost.

Je možno souhlasit s Dmitrijem Treninem z moskevského Carnegie centra zde, že „Majdan propásl svou šanci, šanci přeměnit se na povstání proti korupci. Všichni ukrajinští mocipáni uplynulých let byli korupční, i když málokdy tak očividně jako tomu bylo u Janukovyče. Boj proti korupčnímu systému mohl sjednotit lidi na východě a západě země.“ Ale nelze už souhlasit s tím, že revoluci ukořistili a ukradli ukrajinští nacionalisté.

Ve světle kyjevských ohňů se zrcadlí Američané. Oni tuto revoluci zcizili a zmanipulovali ještě než začala. Proč? Prostě proto, že od nástupu Vladimíra Putina na ruský trůn by každý americký prezident měl začínat zprávu o stavu Unie větou „Rusko musí být zničeno“. Neboť nic menšího než likvidace Ruska, jak ho dnes známe, cílem USA není. Ne snad kvůli tomu, že je tak vojensky silné, jak si směšně lžeme do kapsy, abychom se hezky báli. Vojenský rozpočet států NATO je patnáckrát vyšší, než rozpočet Ruské federace. I argument o říši zla je už poněkud omlácený.
read more

Vymáhání dluhů v Evropě

V EVROPĚ existují tři modely vymáhání dluhů: německý, švýcarsko-britský a český.

NĚMECKO

Dluh např. 1020 Kč
Soudní poplatek 576Kč
Náklady právního zastoupení v nalézacím řízení 744Kč
Náklady právního zastoupení v exekučním řízení 372Kč
Odměna exekutora 595 Kč
CELKEM 3307 Kč
(v přepočtu)
Německý model funguje třeba v Polsku
read more

O co v parlamentních volbách nešlo

Schizofrenní povolební taškařice sociálních demokratů se hladce přeměnila ve vyjednávání o vládě a nám nenechala prostor na úvahy o významu onoho předčasného podzimního happeningu. Je to škoda, protože analýza všelikého hemžení okolo parlamentních voleb může leccos napovědět o stavu politiky nejen v Českých zemích a na Moravě. Zvláště nyní, když už víme, k jaké že to vládě neodvratně směřujeme.

Nejde tolik o to, co se v před a povolební kampani řeklo a udělalo. Důležité je především to, o čem se nemluvilo. Nemluvilo se především o tom, že stav řízení věcí veřejných v naší zemi se stále více podobá kýčovité frašce, ve které jsme my všichni mocným režisérem obsazováni do role bezmocného komparsu. Ani o tom, že tento více než dvacet let trvající žalostný stav české demokracie je jen zrcadlem infekce, která se v euroatlantické civilizaci rozmáhá od osmdesátých let dvacátého století. Od chvíle kdy byla s konečnou platností ustanovena neschopnost Sovětského svazu dohnat a předehnat.

Jen co velký strach pominul, začalo cílené podkopávání oné demokracie pro lidi, neprozřetelně připuštěné do veřejného prostoru v poválečné protisovětské panice. Pád východního bloku proces demontáže lidských vymožeností jen urychlil a posvětil. Stalo se to v době, kdy si exponenciálně rostoucí finanční kapitál právě osedlával vlády demokratických států. Ty vlády, které dnes už zcela nekompromisně nutí ke klusu dluhovými ostruhami – a naši vyvolení političtí podkoní tomuto zotročování zdárně sekundují.

read more

Hrobař z Hradu

Je sobota dopoledne a k dalšímu nepovedenému volebnímu představení přicházejí poslední diváci. Schyluje se k vyvrcholení vysilujícího volebního mumraje a herci napjatě čekají komu zazní fanfáry pro vítěze. Jedno však je jasné už teď. Ve volbách prohrála moderní česká levice. Jakkoli se ještě na začátku roku zdálo, že levicový senát, levicový prezident a všemi očekávaná povolební levicová sněmovna budou mít konečně šanci změnit po listopadu tvrdě nastoupený kurs k diktatuře kapitálu.
Ano, už ve volební kampani Miloše Zemana zazněly mnohé varovné tóny. Ale všichni jsme tak nějak zvyklí, že u nás se bojuje jen do voleb a pak nastane čas usmiřování a koalic. Dalo se proto čekat, že i nový prezident, rozpálený knížecím duelem, zchladne časem ke státnické moudrosti (první Rozhovory z Lán tomu dokonce nasvědčovaly). Leč nestalo se. Z vejce se nevyklubal novodobý Masaryk, ale politický brontosaurus.
více

Kapitalismus, má láska

kapitalismusVe vážných dobách, kdy se odkládají plány na nová auta a z dovolenkových itinerářů se škrtají adrenalinové destinace, opět přichází čas. Čas oprášit strašidlo kapitalismu a vyrazit do ulic pod vlajkou nové ekonomické politiky. Přestože od Saint-Simona přes Marxe, Lenina a Maa je historie plná příkladů jak katastrofický a marný je tento boj. Jak smrtící jsou iluze o vytváření nových lepších zítřků.

Žijeme ve světě modelů, daleko od reality. Naše mysl jí není schopná zachytit v celé složitosti, propojenosti a chaotičnosti. Tváře přátel jsou jen sumou rychle rozpoznatelných detailů. Milovaná osoba je deformovanou kopií našeho ega doplněnou o pár emocí. Úžasná lidská dramata jsou substituována příběhy ze slov, ve kterých chrastí bezduché kostry.

Našemu vědomí je přesto předkládána skoro dokonalá, dekomprimovaná iluze. Naše nevědomá schopnost pracovat s modely a nahrazovat jimi realitu však často klame. Je-li nám implantován kvalitně navržený model (o což se stará armáda dobře placených kreativců), naše mysl ho zkombinuje s několika málo vlastními reálnými vstupy a převede na iluzi, kterou vnímáme jako plnohodnotnou skutečnost.

read more

Lidská důstojnost jako politický program

Tak jsmeImage1 se konečně dočkali. Neschopná pravicová vláda zaslouženě úpí v propadlišti dějin a před námi se otvírají netušené perspektivy. Perspektivy čtyř let s neschopnou levicovou vládou. Vedenou stranou, která se musí ohlížet až na Hrad, aby našla schopného vůdce. Pokolikáté už si vlastně klademe otázku koho volit?
Snad jsme nejistí, protože žijeme v tak převratné době. Vše pevné se roztéká do slizu nicoty. Ledy se lámou a řeky vymílají nová koryta. Globální ekonomický moloch drtí pod svými tlapami vše morální a lidské. Člověku je souzeno bezmocně přihlížet. Nebo se odvrátit a soustředit na to málo, co ještě není zasaženo snětí – na rodinu, knihy, zahradu, dobré jídlo a pití. Na lásku.
Skutečně jsme na tom tak špatně, že můžeme ve volbách vybírat jen z menšího nebo většího zla? Není to náhodou tak, že někomu prospívá, když se lidé vracejí ke kořenům a přestávají být obtížným hmyzem? Hmyzem, který se jen plete do cesty a nabourává tak hezky promyšlené plány. Plány v plánech jiných plánů.
Je mnoho cest jak usměrňovat lidský pohyb do hlubokých koryt pasivity. Ale není nad zářné příklady vyprávěné formou reality show. Co mají společného hnutí Occupy Wall Street a Holešovská výzva? Přece poučení o tom, že systému je nemožné a zbytečné se protivit! Že ten kdo se protiví, v lepším případě neuspěje, v tom horším bude potrestán dluhy a žalobami. Mediální guruové, kteří pro nás laskavě interpretují svět, jaksi nevědomky (ale synchronizovaně, pane Jungu) zapomínají, že ani Occupy, ani Holešovská výzva nikdy nemohly uspět prostě proto, že byly nesmyslně vymyšlené. Stejná stigmata nesou teď některé předvolební programy. A výsledkem těchto příběhů bude jen další bouchnutí zavíraných dveří: alternativy nět!

více

Lidskou důstojnost všem

LIDSKOU DÚSTOJNOST VŠEM

program politické strany

Preambule

 

Člověk je živý tvor. Potřebuje jíst, pít, potřebuje teplo a občas klid doupěte. Toho všeho se velké většině lidí v Evropě dnes – díky Bohu – dostává. Přesto stále něco chybí, něco vyvolává nespokojenost, blbou náladu. Nemáme dost lidské důstojnosti. Stydíme se o ní mluvit, natož se za ní prát. Přesto je potřeba důstojnosti napevno zabudována do mysli každého z nás.

Co znamená lidská důstojnost? Je to jistota, že máme, kde bydlet, že máme co jíst dnes a budeme mít zítra. Je to život bez strachu z nezaměstnanosti. Je to možnost rozhodovat o své budoucnosti. Je to svoboda mluvit a jednat. Je to možnost podílet se na řízení věcí společných věcí. Je to pocit, že žijeme jako rovný mezi rovnými. Je to vědomí, že nás někdo potřebuje a stejně tak, že je tu někdo, kdo se o nás postará, budeme-li bezradní, bezmocní, okrádaní, ohrožovaní, nemocní. Je to hrdost na naši rodinu, město, vesnici, region, stát. Je to zadostiučinění, když cítíme, že jednáme správně, když se za sebe nemusíme stydět, když prospíváme lidem kolem sebe.

Usilování o lidskou důstojnost je za všemi ideologiemi, které se kdy snažily zlepšit život chudých a potřebných i když tak činily často špatným způsobem. To ale neznamená že ti, kterým osud a vlastní píle nadělily vyšší příjmy jsou spokojeni a svou důstojnost nepostrádají. Protože důstojnost si za peníze nekoupíš. Důstojnost si musíme vydupat, důstojný život si musíme prožít. Za důstojnost musíme bojovat.

Podle pokřiveného vidění světa elit náleží důstojnost jen vyvoleným. Protože hlavní složkou důstojnosti těchto lidí je moc nad ostatními. Moc ovládat ty, kterým důstojnost kradou. Elity žijí v bludu, ve víře, že oni jsou něco víc. Důstojnost, kterou nám seberou, živí jejich blud rostoucí do obludných rozměrů. Chceme-li stejné právo důstojnost pro sebe a pro všechny kolem nás, nemáme jinou cestu, než proti uchvatitelům naší důstojnosti bojovat.

read more

Skvělé volby prezidenta republiky

Český stát má nového prezidenta. Volba mezi Schwarzenbergem a Zemanem byla natolik poznamenána odporem většiny společnosti k pravicové vládě, TOP 09 a ministru Kalouskovi osobně, že všechny ostatní aspekty (osobní vlastnosti kandidátů, jejich názory a výkony volebních týmů) byly tímto imperativem marginalizovány. Kníže vstoupivší do kampaně jako nezávislá osobnost, nespojovaná se současným establishmentem, měl velkou šanci vyhrát. Bylo by pak obtížné překousnout jeho (nepříliš skrývané) elitářství a názory na dobu po druhé světové válce. Neboť se zdaleka nejedná o vyhaslý problém. Stejně však bude obtížné překousnout Zemanův militarismus, antiislamismus, klausovské přesvědčení o vlastní moudrosti a zemanovský obdiv k vlastní vtipnosti. Ale čas Táni Fischerové prostě v této zemi ještě nenastal.
více

Daně: velká ekonomická lež

Říkají nám, že žijeme ve světě informačních technologií. Omyl. Žijeme ve světě dezinformačních technologií. Dezinformace nejsou náhodným produktem, omylem, nedopatřením. Dezinformace jsou principem ovládajícím klidně, nenápadně, ale rozhodně, náš svět. Ekonomika jim poskytuje živné pole tak, jako je Petriho misky naplněné bujonem poskytují smrtelně nebezpečným bakteriím. A jednou z množících se kolonií dezinformačních bakterií jsou lži o daních.

Daně historicky vznikly ještě dříve než peníze. Mocní totiž (ještě předtím než se stali mocnými) potřebovali jíst, pít, oblékat se, vyzbrojovat a mít krásné ženy a/nebo muže. To vše jim ti ne mocní museli zajišťovat. Ne ale zadarmo, jak nás učili v komunistické škole. Mocní je ochraňovali. A můžeme mi věřit, že v tehdejším světě bylo ochrany zapotřebí.

Leč čas pokročil a vše se změnilo. Vznikly peníze, vznikly státy. Co se nezměnilo byly daně a důvod jejich vymáhání. Pak ovšem vznikla demokracie – ten nejlepší z možných systémů vlády. A daně začali platit jak mocní, tak ne mocní. Padni komu padni. To se mocným nelíbilo a tak vymysleli kapitalismus. Malé daně státu, velké daně investorům. Geniální zjednodušení. Cestou změn se však něco vytratilo. Odvěká povinnost příjemců desátků ochraňovat platící poddané.

read more

České Intelektuální elity – slepé a hluché

Články o krajských volbách se přesunuly ze zpravodajských rubrik do roviny úvah a komentářů. Povinnou novinářskou touhu po senzaci napňuje – často zveličovaný – úspěch KSČM.  Očekávaná je znechucená reakce na české pravice i lidí, kterým minulý režim tragicky ublížil (a nejen v letech padesátých) a oni ani dnes nepřijdou komunistům na jméno. Takové předdefinované názory mohou stěží něco přinést racionální povolební diskusi. Stejně tak jako katastrofické vize sice neukřivděných, ale zato dobře placených profesionálních mediálních sochařů našich myšlenek. Racionální a objektivní úvahy ostatně nikdy nebyly parketou antikomunistických bijců. Oni vždy usilují o diskreditaci levicových idejí jako takových a komunisté jsou jen vděčně přijímanou berličkou v jejich snahách.

Katastrofou však můžeme nazvat mediálně prezentované přístupy české intelektuální elity – seriozních politických komentátorů, manažerů a společenských vědců. Společným jmenovatelem jejich postojů je nepochopení a podcenění až dehonestace úmyslů občanů, kteří se rozhodli volit KSČM. Jejich otevřené nebo v kontextu skryté argumenty lze shnout následovně:

read more

Evropo, Evropo, do roka a do dne

SONY DSCŽijeme v době konspiračních teorií. Je jich nepočítaně a jsou tak nesmyslné, až je možno nás skrze ně přesvědčit, že žádné konspirace neexistují. Opak je ovšem pravdou, neboť úspěšnými konspiracemi, tedy těmi, které nikdo za konspirace nepovažuje, se to u nás v Evropě jen hemží. Neboť rozkolísaná Evropa leží na důležité křižovatce dnešního rozkolísaného světa. Kdo získá Evropu, získá velkého žolíka ve hře o světovládu. A proto se pilně a úspěšně konspiruje aniž o tom my, občané Evropy, máme tušení. Neboť hledání řetězů příčin a následků je sice esencí lidské existence, ale preferování instantních a jen zdánlivě smysluplných vypravěčských zřetězení událostí, otáčí orientační ukazatele v krajině naší vnitřní reality většinou špatným směrem. Chceme-li se podívat na Evropu a neuvíznout při tom v plevelu zdánlivě nevyvratitelných příběhů samozvaných vševědoucích expertů, musíme se stát stopaři. Sledovat sítě souvislostí hluboko do minulosti. Nesmí nás přitom odradit, že takové neošizené sítě jsou potrhané náhodami, procesy v nich probíhající si protiřečí a často prostě postrádají smysl.

U porodu sjednocené Evropy stály tři sudičky: strach z další ničivé evropské války, zájem velkých korporací a hrůza ze Sovětského svazu. Spojení podmíněná vnější hrozbou mají omezené trvání a mizí spolu s hrozbou, ale snáze se uzavírají a udržují. Vnitřní sjednocená architektura ekonomického stylu funguje potud, pokud se týká korporací a nezasahuje do života obyčejným lidem. Eliminace příčin násilných konfliktů jako jednotící imperativ je účinná tak dlouho, jak dlouho jsou živé vzpomínky na hrůzy těch minulých.

read more

Demokracie pro zítřek

 PRINCIPY NOVÉHO DEMOKRATICKÉHO SYSTÉMU

Preambule

Dění v lidské společnosti je možno rozdělit do třech skupin, prostorů, světů. Každý z nás má svůj soukromý svět, většina z nás je ekonomicky aktivní a činí tak ve světě ekonomickém. Žijeme také ve světě veřejném, ve státě, kraji, městě, vesnici. Správa veřejného světa se po tisíciletí vyvíjela řízena zvykovými nebo psanými pravidly. Na konci osmnáctého století se zrodil model novodobé demokracie, který se postupem času promítl do pravidel řízení mnoha států.

Model geniálně formulovaný v ústavě USA je nutno změnit, na ramenou obrů je třeba postavit budovu pravidel nové rovné demokracie pro všechny. To proto, že za uplynulých dvě stě let se svět změnil. Změnil se i člověk. Stávající pravidla řízení veřejného světa selhávají především kvůli násobně vyšší ekonomické aktivitě a nebývalé moci ekonomických subjektů. Ale ani samostatnější, vzdělanější lidé s dostatkem rychlých informací o dění kolem sebe, se už nechtějí spokojit s pasivní možností ovlivňovat svůj svět jen občas skrze volební právo. Chtějí rozhodovat průběžně.

více

Jsme jen buňky v dračím těle

Užíváme si ještě plnými doušky ekonomické krize, ale už optimisticky nasloucháme hlasům věštícím lepší časy. A proto přehlížíme informační hodnotu té performance, kterou žije mediální scéna už celé dva roky. Lidskému druhu vyslané unikátní poselství se pomalu a jistě stává další promarněnou šanci. Dalším stupněm na schodišti do pekla, kterému říkáme pokrok.

Ve své pýše nejsme schopni popsat a pochopit – natož pozitivně ovlivnit – realitu vlastní existence. Vnímáme příběh lidstva jako soubor popsatelných procesů s uchopitelnými příčinami a předvídatelnými následky. Lidské pospolitosti ale nejsou podobné složitým – nicméně poznatelným – strojům majícím volant a řadící páku. Jsou to živoucí superorganizmy. Vyvíjejí se a přizpůsobují. Předvídají a plánují. Stárnou a umírají. A vůbec – mají spoustu práce a moc je nezajímá co si buňky jejich těl vymýšlejí.

read more

Stanislav Vozka

e-mail: vozka@prozitrek.cz

Narodil jsem se v roce 1947 v jižních Čechách. V roce 1971 jsem ukončil studium na Přírodovědecké fakultě UK, obor fyzikální chemie. V roce 1972 jsem obhájil titul RNDr. Titul CsC jsem obhájil na Ústavu makromolekulární chemie v Praze v roce 1978. Další práce ve výzkumu byla vázána na členství v KSČ a tak jsem přešel do výroby. Až do jara 1990 jsem pracoval v růzkých pozicích (mimo jiné jsem byl též předsedou Rady pracujících – na funkci jsem rezignoval v září 1989) v Laboratorních přístrojích Praha. V červenci 1990 jsem s kolegy z LP založil akciovou společnost Labio, kde jsem pracoval jako ředitel až do roku 2010. Nyní pracuji jako jednatel firmy Separlab s.r.o.

V politice jsem se angažoval pouze v roce 1968 (SVS PřF UK) a v omezeně v prosinci 1989 v LP. Až na krátké intermezzo ve Straně zelených (2005) se mi úspěšně dařilo  vyhýbat se členství v politckých stranách. Psát komentáře jsem začal v roce 1968, pak to bylo spíš o léčivých kytičkách a pak dlouho nic – až po roce 2000 několik článků do Britských listů a nyní Prozítřek. Zajímají mě netradiční pohledy na politiku, především její ovládání  ekonomikou a souvislost dění ve veřejném prostoru s lidskou psychikou. Fascinují mě možnosti automatického uspořádávání lidských celků (autopoiesis). Jsem neriligiozní vegetarián a mám rád zvířata – někdy víc než lidi.