Turecké jaro a evropský podzim

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan využil nepovedeného pokusu armády o puč a rozjel naplno budování nového typu státu. My bílí Evropané to ve své postkoloniální křeči odsuzujeme a děláme ze sebe (přinejmenším celému muslimskému světu) ubohé šašky. Neboť o co víc se snažíme tvářit objektivně, o to víc kolem sebe šíříme nepříjemný odér nadřazenosti a přezíravosti. My přece jediní víme jak má vypadat správný stát dle Fukuyamy, my jediní přece máme své dědičné právo určovat podobu režimu v té které zemi …

Erdogan (stejně jako Putin) pochopil, že západní demokracie je jen závoj kryjící totalitní praktiky superbohatých inteligencí – ať už jsou lidské nebo sedí v zasedačkách megakorporací. Na rozdíl od Putina má však v ruce hůl o třech koncích. Navíc k silné armádě a historickému povědomí národa o velké říši ideologii islámu, který je konstruován ne jako (jen) náboženství, ale jako samonosný politický systém.

Islám je ve své turecké větvi nadto modení a akceschopný. My si (jako vždy) myslíme, že za turecké úspěchy může Attaturkova ateistická reforma s prvky demokracie, ale tak to není. Turecká současnost je daleko víc formována učením Saida Nursího, zvaného Bediuzzaman, myslitele a vykladače koránu, jednou z nejúžasnějších postav dvacátého století.

Nursí se narodil v roce 1860 v kurdské rodině. Od mládí projevoval mimořádnou inteligenci. Koncem devatenáctého století navrhl reformu otomanského universitního školství, která kladla důraz na kombinaci náboženské výchovy a přírodních věd. Po nástupu Attaturka upadl v nemilost a velkou část dalšího života (zemřel 1960) prožil na venkově ve vyhnanství. Zde vytvořil impozantní dílo zvané Risale-i Nur. Traduje se, že celý text (6000 stran) diktoval písaři plynule, bez zaváhání, rychlostí kterou dotyčný stihl zapisovat.

Nosným motivem kolekce Risale-i Nur je logické a racionální zdůvodnění Boží existence a Jeho vztahu k lidskému pokolení, přírodě a vesmíru. Součástí Nursího filozofie je přesvědčení, že věda a technologie jsou potřebné a účelné, protože právě jejich prostřednictvím lépe poznáváme Boha a jeho záměr. Takové myšlenky byly v Attaturkově republice pochopitelně zakázány a dílo se šířilo se ručním opisováním (vzniklo snad až 600 000 kopií) a čtením v čtenářských kroužcích, které byly masově zakládány po celé zemi.

V současnosti tvoří Nursího učení ideovou bázi nejen hnutí Fettuláha Gulena (odtud důraz na zakládání škol a universit), ale patrně i Erdoganovy strany AKP. Je  inherentní součástí tureckého pojetí islámu jako takového. Risala-i Nur vyvrací představy o jeho nepřizpůsobivosti a neschopnosti stát se platformou moderní společnosti. Je také apoteozou nenásilí a pokojného soužití lidí různého vyznání.

Nursí měl na koho navazovat. V Turecku je většinová větev islámu (přesněji islámského práva) zvaná Hanafi, která na rozdíl od Hanbaly (která zplodila wahabismus) je učením míru a konsensu. Turecko (Otomanská říše) je také země, ve které ve středověku přímo bujela islámská mystika, sůfismus. Ta má daleko k strohé ortodoxiii wahabismu a salafíji. Súfijové k nenásilí Hanafi přidali poetickou lásku a iniciovali svou přítomností proud tak zvaného „venkovského“ islámu, který sebou nese až kultické uctívání živých i mrtvých sůfijů – mystických mistrů a učitelů.

Dodnes přichází k hrobce největšího ze sufujských básníků Malayany v turecké Konyi proudy poutníků. Rumí – Malayana však nebyl jen propagátor nenásilí a lásky, ale také zakladatel (se svým synem Velenem) taríqy (řádu) Mawlawija. Malwawija byla v Otomanské říši populární – jejími členy byli i někteří sultáni. Je také dodnes proslulá tanci dervišů.

Sufijské taríqy jsou do jisté míry obdobou “třetích řádů“ evropských, které se přidružují těm „druhým“ mnišským. Taríqy dávají svým členům možnost zakládat rodiny a věnovat se ekonomickým aktivitám. Dbají velmi na jejich vzdělanost, vštěpují jim morální hodnoty a nutnost péče o chudé a nemajetné. To vše pod vedením mistra (šejch, hokaefendi), kterému jsou členové povinni bezvýhradnou poslušností . Bohatí členové také odvádě část svých výdělků řádu (navíc k běžnému zakátu).

Je pravděpodobné, že určitou variantu tariqy představuje i společnost Fettuláha Gulena, jehož přívrženci jsou nyní v Turecku tak pronásledováni. Gulen navenek své společenství, které je rozšířeno po celém světě (několik miliónů členů) charakterizuje jako společnost lidí a organizací, kteří jsou „inspirováni“ jeho učením a jen slouží svým spoluobčanům. Například v USA provozují gulenistické organizace (jejich majetech se odhaduje na 25 – 50 miliard USD) několik stovek tak zvaných smluvních (charter) škol, do kterých dodávají učitele přímo z Turecka.

Kritikové však mluví o tom, že Gulenova organizace není volný spolek “inspirovaných” ale představuje silně hierarchické těleso, ve které tak zvaní “abisové” dohlížejí na bezvýhradné plnění vůle mistra. Existuje (možná podvržené) video, na kterém sám Fettulah Gulen vysvětluje strategii převzetí moci „až pronikneme do všech žil země“. Navenek však Gulen mluví jen o dobročinosti, nenásilí a demokracii.

S demokracií to ovšem nebude tak horké ani u Gulena, ani v novém Erdoganově Turecku. Můžeme předpokládat, že oba protagonisté tureckého jara (do roku 2012 Gulena a Erdogana pojilo ideové přátelství) rozeznali, že neúspěch křížení islámu a demokracie plyne z toho, že se Západ namísto demokratické klisničky snaží podstrčit islámskému hřebci kapitalistického osla.

Od takového poznání není daleko k rozhodnutí nahradit demokratickou totalitu superbohaté elity a amorální kapitalismus vlastní verzí státního sytému. Systému, který by daleko více respektovat islámské (ne wahabistické) vidění světa. Systému, který by kladl důraz na náboženskou výuku ve stylu Said Nursího, na morální jednání, kázeň a odříkání, na rodinu a stát.

Ten kdo chystá alternativu k západní demokracii, musí nutně omezit bezbřehé západní svobody, které jsou mladým celého světa tak sympatické, neboť nebrzdí rozlet odpovědností a nevyžadují tvrdou práci. Musí také po svém vzdělávat a formovat mládež a celou společnost v duchu nové ideologie, neboť západní propaganda je mocná a všudypřítomná. Musí (aspoň pro začátek) postupovat ve skrytu a kázat víno i když chce pít vodu.

V Turecku je tedy vše maskováno nutností vymýtit sekularitu a neposlušnost armády a bezalternativní potřebou likvidace přivrženců Gulenova hnutí. Je nemožné posoudit do jaké míry je to skutečně pro turecký stát potřebné, protože nejsou jednoznačné a pravdivé údaje o Gulenových záměrech. Vzpomeňme však na postoj německé vlády k scientologům a budeme možná méně ochotni kritizovat Erdogana a jeho policii.

Turecký vůdce je z důvodů výše uvedených navenek přívržencem liberální demokracie evropského střihu. Indicie však napovídají, že turecký muslim vychovaný v tradicích Said Nursího a sufistů, musí západním politickým systémem pohrdat, neboť to co my (kolonialisté) pokládáme za jeho drobné nedostatky, vidí jako kritické systémové zábrany vedoucí zemi do katastrofy. A výhody, které my zdůrazňujeme, jemu padají do slepé skvrny.

Rychlost, s jakou byla současná opatření v Turecku nastartována, svědčí o promyšlené přípravě a do detailu zpracovaném formátu budoucí strategie. Jsme svědky možná nejdůležitějšího experimentu v budování států od dob Josefa Visarionoviče. Turecká svébytná a perspektivní verse islámu je velkou Erdoganovou výhodou. A nezapomeňme, že Turecko má velmi blízko k celé postsovětské střední Ásií, která je historicky spjatá s jeho pojetím islámu a právem Hanifa.

Brexit – největší podvod století

SONY DSCUplynuly více než tři týdny od osudového rozhodnutí Britů opustit Evropskou unii. Oslavné i pohřební řeči odezněly. Je čas říci pravdu: Brexit byl dobře organizovaným podvodem a jeho výsledek, dlouho a pečlivě připravovaný, naprosto odpovídá cílům západních nátlakových center, kterým jde o především o vytvoření a upevnění (pro ně) bezpečného společenského řádu.

jiny zformovaly v Evropě několik málo rozhodujících národně/státních komunit. Britskou, francouzskou, italskou, německou, španělskou a ruskou. Rusové a Španělé žijí tradičně poněkud mimo evropské dění. Francouzi vyčerpali snad už definitivně De Gaullv optimismus a stejně jako Italové (kterým optimismus došel už před staletími) se vyžívají v malicherných vnitřních sporech.

Kdo v Evropě zbývá? Obdivuhodní Němci, kteří zvládli morální kocovinu po druhé světové a stejně obdivuhodní Britové, kteří se vzpamatovali z šoku, kterým pro mě byla ztráta světovlády. Obě tyto komunity však mají výsostně rozdílné pohledy na evropskou budoucnost. Němci jsou budovatelé tisícíletých hierarchických říší a žijí setrvačností devatenáctého století, kdy se Německo sjednocovalo. K tomuto vzoru pak směřují celou Evropu. Opačná britská ideologie je vyjádřena v historii Britského společenství národů. Sdružení Británie a jejích bývalých kolonií a dominií má jednu královnu (a spoustu zajímavých aktivit), ale je to spolek padesáti tří nezávislých států. A na takový Commonwealth dokázali Britové transformovat slavné Britské impérium, nad kterým slunce nezapadalo.

Rozdíly mezi britským a německým pohledem jsou ještě hlubší než se na první pohled zdá. Němci žijí v neukotveném světě mocného, schopného, ale stále poráženého národa. Po druhé světové válce prošel jejich systém hodnot kompletním přezbrojením a tisíciletá víra v silné vůdce byla obratně nahražena vírou v silnou měnu a vládu ekonomiky nad svobodou. Britové naproti tomu stále těží z tradice Magna Charty a jejich hodnotová soustava se mění pomaleji, než se na první pohled zdá.

Snahám dnešních západních nátlakových center ovšem mnohem více odpovídá německá myšlenka strukturované říše, říše, která v sobě zahrnuje ne státy a národy, ale regiony typu německých spolkových zemí. Regiony, kterým je nadřazena silná centrální vláda. Taková Evropa je pro kapitál mnohem bezpečnější. Je také ovladatelnější než Evropa britského střihu, reprezentovaná dynamicky spolupracujícími nezávislými národy/státy, s tradicemi, ale bez psaných ústavních pravidel a všech možných nadřízenosti a podřízenosti.

Jestliže má být v Evropě dovršeno budování systému nepřímého totálního řízení společnosti založeného na pravděpodobnostní analýze budoucích klíčových událostí, které nasazuje pružnou, neviditelnou, ale o to více svěrací kazajku devadesáti procentům populace, musí být použit německý model. Británie musí z kola ven. I zrodil se plán Brexitu.

Z vnitropolitického pohledu na ostrovech nikdy vyhlášení referenda o členství v EU nebylo nutné k udržení politické stability. David Cameron sice slíbil plebiscit před parlamentními volbami 2015 (údajně proto, aby si pojistil vítězství), ale už tehdy mnozí nevěřili, že svůj slib splní. Ve skutečnosti bylo o uskutečnění referenda a vystoupení VB z Unie v té době již rozhodnuto a on byl pověřen vedením delikátní utajené operace. Svůj úkol splnil na jedničku. A ačkoli se minulý týden vzdal všech svých politických funkcí, někteří z nás se ještě dožijí doby, kdy mu budou (minimálně) Angličané stavět pomníky.

Evropská unie spěje k ekonomickému rozvratu především proto, že koloniální a posléze neokoloniálčas, kdy západní minoritní civilizace vykořisťovala svět ve prospěch lidu Transatlantidy, končí. Ale také pro nezřízenou nenažranost Evropanů a dlouhodobou nevyrovnanost vnitřních kapitálových toků mezi Severem (který příliš produkuje a vydělává) a Jihem (který příliš nakupuje, ale na dluh) kontinentu. Sebevražedné rozhazování peněz Evropskou centrální bankou s téměř nulovými úroky jen problémy zakrývá, ale neřeší. Až přestanou nákupy dluhopisů zabírat, přijde čas na občanské nepokoje, které mohou být, díky internetové a mobilní dynamice, nezvládnutelné. Dosud neporušitelná svoboda bohatých vlastnit obrovské majetky na úkor evropské chudiny (a tím zprostředkovaně i jejich bezpečnost) bude vážně ohrožena.

Jediným řešením jak udržet potápějící se země EU na hladině je podle skrytých kormidelníků centrální ekonomické řízení (dovolující drastické ořezání veřejných nákladů) a současně kontinuální transfery kapitálu z bohatého Severu na chudý Jih. Ty jsou však neuskutečnitelné bez občanského souhlasu Seveřanů. A tento souhlas je podmíněn zavedením jednotného ekonomického a sociálního prostoru s jedinou měnou a jednotným zákonodárstvím, s centrální kontrolou výdajů, sjednocením daní a koordinací sociální politiky. Kruh se uzavírá.

Po provedení operace „Sjednocení“ zůstanou v Evropě jen regiony, mezi nimiž se budou finanční kohouty otvírat a zavírat podle vůle Bruselu (čti Berlína). Jednotlivé státní dluhy budou převedeny na centrální vládu. Regionálním vládám států zůstane zachována jistá samostatnost v místních správních záležitostech, mikroekonomických operacích a kultuře. A ovšem také formální samostatnost v zahraniční politice, která však ztratí jakýkoli praktický význam.

Demokratická převodová ústrojí (stále ještě) dovolující uplatnit občanům určitý vliv na konání jimi volených představitelů budou zatížena dalšími neviditelnými pákami, brzdami a brzdičkami ekonomického a zákonného typu, díky kterým bude centrální evropská vláda mít možnost komplexně kontrolovat všechny pro občana naprosto nepřehledné procesy ve společnosti (pokud to uzná za nutné).

Evropské elity, které se rády tváří jako spolek neschopných hlupců to vše perfektně chápou a realizují. Porozumění jejich metodám vyžaduje však pochopení první zásady pravděpodobnostního způsobu řízení společnosti: žádný uskutečněný děj nepřestavuje definitivu, ale jen změnu podmínek a přestavení výhybek v budoucích dějinách.

Lid Británie se na podvodu zvaném Brexit nepodílel. Britové se rozhodovali podle svých individuálních daností a přesvědčení ať srdcem, či rozumem. Požadovaný výsledek byl orchestrován čelnými britskými politiky a vedením Evropské komise. V zájmu Evropy bylo, aby výsledek byl těsný, takový, který by nedehonestoval ideu EU, ale dal se přičíst na vrub hloupým starým Angličanům.

Z dění před referendem čiší neochota všechaktérů Británii skutečně v Unii udržet. V případě zájmu Bruselu na setrvání země v Unii mohlo být hlasování zvráceno například tím, že by na misku vah byla přihozena třeba formální nadřazenost britského zákonodárství nad evropským. To mohlo projít, protože nadřazenost evropského zákonodárství není (jak typické) součástí Lisabonské smlouvy ani jiných procesních dohod o EU. Zakládá se jen na výroku Evropského soudního dvora, který je datován rokem 1964 (!). Británie nemá psanou ústavu, ale zato tradici všemocného parlamentu. Není divu, že podřízenost ostrovního zákonodárství byla důvodem k opuštění EU pro polovinu brexitářů. Brusel však mlčel a dávkovanými hrozbami jen přiléval olej do ohně pálícího mosty přes La Manche.

Obě velké britské politické strany se formálně zastávaly členství v EU. Bylo to však podivné zastávání. V konzervativní straně byl dobře a silně slyšet hlasypro Brexit. Novou předsedkyní strany a premiérkou se po dnu D nakonec sice stala (formální) příznivkyně EU, ale její první projev nikoho nenechal na pochybách, že nezávislá Británie není cizí. Labour party se zdála sjednocenější v podpoře členství. Její předseda Jeremy Corbyn (který se v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století údajně zastával samostatnosti země) byl nicméně obviněn z nedostatečné aktivity ve prospěch EU, celá labouristická stínová vláda na protest proti jeho způsobům odstoupila a jeho křeslo se povážlivě kýve.

I postbrexitové dění na ostrovech je typické svým trváním na neodvolatelnosti výsledků referenda. Petice čtyř miliónů vyžadujících opakování referenda? Nikoho nezajímá. Nenechte se vysmát, je rozhodnuto. Libra přestala klesat, finančníci neopouštějí Londýn (bude jim tam teď líp než pod bruselským drobnohledem) a britská ekonomika (jen 20 % její výkonnosti mají na svědomí výrobní aktivity) se rychle otřepává z (možná předstíraného) šoku. Umlkly i řeči o novém skotském referendu a ani Severní Irsko to nepřehání se snahou sjednotit menší ostrov pod modrou vlajkou s hvězdami.

Vlak Evropské unie postrkovaný lokomotivou bruselské administrativy s německou vládou u výhybek konečně jede bez překážek tam, kam chtějí finanční magnáti, šéfové obřích korporací a velkých investičních fondů. O nutných úpravách unijních pravidel a větší suverenitě evropských států se bude nadšeně mluvit, do Lisabonské smlouvy se možná přidá nějaká formální možnost veta. Zároveň se však bude intenzivně pracovat na tom, aby další exity nebyly teoreticky ani prakticky možné.

Evropská média už začala plnit zadání svých chlebodárců a krok po krůčku nás přesvědčují, jací, že jsou ti Britové chudáci, co si vytrpěli a co horozného ještě prožijí, až se rozvod konečně realizuje. S největšími integračními podpásovkami se všakchvíli počká, jakkoli jsou nevyhnutelné. 70 % mladých v Británii pro EU vidí Brusel jako jasný argument pro svůj kolizní integrační kurs i na kontinentu. Stačí jen počkat až nedůvěřiví stařící a stařenky vymřou a do volebního věku dospějí další miliony internetových vševědů, milujících chudé pohodlí, rychlé odpovědi a Unii celým srdcem. Pak bude vymalováno a Evropa se stane rájem pro mladé a neodporující individuály. Otázka však zní: na jak dlouho?

Od demokracie k neofeudalismu

Rytir_006Dědici vynálezu demokracie nejistě balancují na ramenech mrtvých obrů. Ovšemže i oni cítí, že ten úžasný záblesk génia made in USA 1790 už hodně skřípe. Jasnozřivější dokonce chápou, že se rozpadá a končí. Že na jeho místo bez fanfár, ale o to energičtěji vstupuje neofeudalismus, ve kterém vlastnictví kapitálu nahradilo vlastnictví půdy. A není to dobrá zpráva. Zatímco v demokracii bylo možné deklarované rituály dostatečným tlakem mas alespoň občas a dočasně proměnit na skutečné mechanismy moci, v neofeudalismu o tom můžete jen snít. Nová virtualita sice stále inzeruje ideály svobody a rovnosti, ale jen proto, aby zakryla, že už nikdy nebudou naplněny. Feudální řád vítězí, protože dokáže aplikovat na společnost dosud nikdy nepoužitou (neboť bez počítačů a umělé inteligence nemožnou) metodu impulsního pravděpodobnostního řízení (IPC), která vede k jejímu neviditelnému, ale plnému, ovládnutí a spoutání.

Systém IPC potlačuje efektivněji odpor díky mocné sledovací mašinérii stojící na protiteroristických zákonech, které se postupně zpřísňují po každém atentátu. Sledovací mánie se pod heslem bezpečnosti rozšiřuje o další a další výkonné pravomocí. A k sametovému gestapu přistupuje sofistikovaná kádrová politika. Nejsou vybíráni jen favorité budoucí moci, ale také její odpůrci. Vytvářejí se kontrolované opoziční skupiny, ve kterých se nespokojení otroci řízeně vybouří aniž by nadělali vládcům skutečné potíže. Výjimečně jsou některé izolované skupiny dokonce vedeny k protizákonnému jednání a zneužívány k zvyšování společenského strachu či ke kompromitaci až likvidaci nadaných, ale neovladatelných jedinců v jejich řadách.

Zásadní novinka však spočívá v tom, že budoucí vývoj není plánován a klasicky řízen. Lehkým perem mistra jsou načrtnuty jen předpokládané cíle a nikoli cesta jak je realizovat. Pravděpodobnostní řízení je založeno na poznání, že některé události (jakkoli zdánlivě důležité) nejsou rozhodující pro výsledek a o charakteru budoucích dějin rozhoduje jen málo dějových uzlů. Cestu k nim a skrze ně je možno průběžně a flexibilně předefinovávat podle toho jak světem hýbe věčný a nevypočitatelný chaos lidského hemžení.

Celý tento slalom společnosti skrze branky klíčových událostí je orchestrován v mnoha rovinách pomocí silnějších a slabších informačních organizačních a ekonomických impulsů. Ty jsou modulovány tak, aby si našly konkrétní adresáty, naladěné na správnou vlnu. Je to jako házení kamenů do rybníka. Vhozené oblázky vytvářejí vlny, které se střetávají, zesilují a zeslabují a posunují drobnosti plovoucí na hladině požadovaným směrem.

V pravděpodobnostním řízení nevadí, že každá příčina nemá žádaný následek. Důraz je kladen na mnohonásobnou, záměrně ne vždy však dokonalou, korekci. Nežádoucí jevy jsou v programované míře nejen tolerovány, ale vyžadovány. Proud impulsů, z nichž některé jsou funkční, jiné nahodilé a ještě jiné záměrně nesmyslné působí na prvky společenské sítě – fyzické osoby i skupinové inteligence – imituje přirozený chaos ale orientuje je přitom podle potřeby vládců. Zároveň jim poskytuje vysokou samostatnost, prostor pro iniciativu a improvizaci a co je velmi důležité – zdánlivou nejistotu budoucnosti.

Tento systém řízení – neřízení v mnohém napodobuje původní sebeorganizující společenské a ekonomické funkce a v mnoha případech využívá jejich (poznaných a popsaných) přirozených zpětných vazeb. Není podoben nervové soustavě organismu, ale ovládá společnost spíše tak, jako nás ovládají žlázy skrze kvantifikovanou sekreci různých, synergicky působících hormonů.

Vše je podmíněno převratnými dovednostmi věku umělých inteligencí – modelováním alternativních společenských a ekonomických budoucností celých komunit a skrze toto modelování nalézáním oněch klíčových událostí jejichž uskutečnění tvoří historii – bez ohledu na to jakým způsobem probíhá zbylých 99 % děje. Podmínkou k úspěšnému modelování jsou již existující dobře zásobené a propojené databáze s (nejen) kompromitujícími údaji o lidech, korporacích, politických stranách i zahrádkářských spolcích. Pro lidský aparát je nemožné tu spoustu dat zpracovat a vyhodnotit. Ne tak pro služebné umělé inteligence.

Kdyby manipulační páky neofeudalismu a sílu jeho umělých inteligencí měla k dispozici moudrá a milující boží jsoucnost, které záleží na štěstí všech bez výjimky, mohly by se naše děti dočkat skvělé budoucnosti. A bylo by jí obětováno relativně málo lidských osudů. Bohužel tomu tak není. Klíček odmykající Pandořinu skříňku řízení světa má v rukou několik přetlačujících se nátlakových skupin majetných sociopatů generovaných vztahovými sítěmi, jejich myšlenková zřídla, která financují a chapadla výkonné moci, která korumpují. Mezi jednotlivými nátlakovými centry pak poletují politici sbírající z nich peníze jako včely pyl z květů za to, že jim přihrávají potřebné kontakty a páky na státní struktury byvší demokracie – tajné služby, armádu, policii a celý státní byrokratický aparát.

Jednotlivé nátlakové skupiny se vzájemně přetlačují o výhody plynoucí z ovládání toho kterého lokálního až globálního procesu. Jejich základní strategické zájmy (přinejmenším těch náležících k transatlantické civilizaci) jsou však až na detaily totožné stejně jako řídící metody. Proto se impulsy jimi nezávisle generované u příjemců většinou sčítají, případně synergicky zesilují. Občasné třenice jen vylepšují funkci kouřové clony imitující volný trh, souboj idejí a vládu demokracie.

Zájmem nátlakové elity je především zajištění vlastní bezpečnosti v nejisté budoucnosti přelidněného a pod rostoucí vrstvou oxidu uhličitého se přehřívajícího se světa. Světa, kterému docházejí primární suroviny a který těmi sekundárními zamořuje planetu. Světa nad nímž přejímají vládu počítače, které eliminují potřebu lidské práce a odkazují pojem lidské důstojnosti do oblasti mýtů a pohádek. Světa, ve kterém je náplní – a zdůvodněním – lidské existence je pouze ekonomický utilitarismus. Světa, v němž dosud nevědomá masa chudých obyvatel třetích zemí náhle skrze internet reflektuje vlastní existenci a požaduje tím pádem stejné výhody, jako mají bohatí chudí – a jde si k nim vyzvednout své dávky. Světa, v němž se katastrofálně zjednodušuje přístup k technologiím masového vraždění a jeden bitcoin je víc než jeden lidský život. Světa, za kterého laskavý a milující Bůh odešel a nechal za sebou jen svůj násilnický fundamentalistický stín, nebo vakuum bezvěrectví.

Bezpečnost znamená v interpretaci superbohatých sociopatů především moc skrze neutuchající příliv zisků umožňujících financovat náročné obranné projekty. V zadlužené Transatlantidě však nastala doba stagnace. A její zdroje, pokud ještě existují, jsou a budou obětovány hladu a tlaku třetího světa. Ne z lásky, ale ze strachu. A také proto, že takové obětování přináší větší zisky než péče o miliardu zhýčkaných vlastních občanů.

Vlády regionů, států a jejich společenství, které tuto politiku produkují jsou obviňovány z neschopnosti. Ale ony se nechovají špatně, protože jsou neschopné, ale proto, že jim na nás nezáleží. Vědí že nás bezpečně ovládají ať už spokojeně předeme na peci, nebo zlostně vyjeme u vrat. Že ostrůvky klíčových událostí nastávají ve správném místočase a svět se posunuje o kousek požadovaným směrem. Zbytek nestojí za vynaložené náklady a je ponechán užitečnému chaotickému vývoji.

Chaos vytváří ve společnosti devadesáti procent chudších a chudých požadovaný pocit nejistoty a nebezpečí, který je fundamentální pro existenci feudálních vztahů. Neboť ohrožení s vděkem, ba nadšením akceptují nabídky ochrany mocných pánů. Kastovní síť dědičných ochranitelů a jimi ochraňovaných poddaných splácejících laskavost pilnou poslušností je lidskému naturelu přirozená mnohem víc než demokracie, kladoucí skrze deklarovanou rovnost na bedra každého obtížnou svobodu rozhodování. Chaos je navíc příznivější báze pro impulsní řídící zásahy, než pravidly prošpikovaná demokracie.

Díky tomu, že léta citlivě opečovávaná políčka demokratického konsensu a míru přestávají být důležitá a hospodáři se přesunuli jinam, vznikají energii nabité zlomové linie. Syriza v Řecku, Podemos ve Španělsku, hnutí Jeremy Corbyna v Anglii, aktivisté Donalda Trumpa a Bernie Sanderse v USA. Věci vybočují z hravé a nevinné atmosféry, které západní Evropa po šílené světové válce tak ráda uvykla. Na zlomových liniích jak známo stačí poměrně slabý impuls, který může přerůst v katastrofální zemětřesení. Které mnozí s marnou nadějí očekávají. Ale impulsní probabilistické řízení světa neofeudalisty to nedovolí.

Vládcům stačí, že vše to hrozné a nelidské, co se dosud odehrávalo ve virtuální realitě jiného, třetího vesmíru, neúprosně a necitelně vystupuje z obrazovek počítačových her a vpadá do načinčaných obýváků Evropanů nižší střední třídy spolu s vlnami asijských a afrických běženců. Imigrační vlna pocházející z muslimského světa nevadí, ba je potřebná a žádaná. Nově příchozí totiž neprošli rychlokursem demokracie a stále se ještě mentálně nalézají ve společnosti feudální. Pomohou nám proto efektivně překonat vzpomínky na krátké – jen dvě stě let trvající – intermezzo svobody a rovnosti.

Stali jsme se z ovladačů ovládanými a z obětujících obětovanými. Část z nás to stále nechce akceptovat a po Marxově vzoru vidí řešení ve změně systému. Efektivní změna systému je však zakázané, protože nebezpečné, téma. Namísto úvah o ní proto nastupují šaškovské férie, vydávané za státnická dramata. V prvním dějství se opatrně laškuje s myšlenkou lepší demokracie (u nás okleštěný zákon o referendu) a tématem druhého je omezení moci ekonomické elity (u nás zákon o střetu zájmů). Vše ochotnicky předváděno politiky čas od času jen pro to, aby se lid nažral a koza zůstala v bance.

Prostý lid ale ve své většině neregistruje ani toto velkolepé představení. Stačí, že mu před nos nastrkují pocit vlastní důležitosti a poloohlodanou kost materiálního – ještě kapitalistického – blahobytu. Demokracie totiž svobodou podnikání dlouho hnojila a vyživovala ekonomický superorganizmus, který stále ještě zajišťuje rezidentům transatlantické civilizace určitou formu komfortu, především proto, že je z principu homeostáze politicky těžko ovlivnitelný a dobře odolný proti nekvalifikovaným zásahům hroutících se vlád a probabilistickým experimentům neofeudálů. Ale doba podnikaelských experimentů končí a přichází plánovaný ping pong nemnoha superkorporací kombinovaný se žebráckými rentami pro ty co nemají svého ochránce.

Navíc internet navíc plodí generace, které znají mnohem méně o mnohem více věcech. Nelze jinak, než že jsou to vědomosti povrchní, nabízející zdánlivě jednoduchá nefunkční řešení, nicméně o to více v lidech utužující pocit, že všechno vědí nejlíp. Možnost bez časových prodlev komunikovat přes sociální sítě navíc vytváří iluzi lidové moci a možnosti zasahovat nekontrolovaně do děje. Moci, kterou systém ve skutečnosti kontrolovat ani nemusí a nechce.

To ovšem nepotrvá věčně. Na rozdíl od demokracie, která proti přirozenosti většiny lidské populace kladla důraz na silné individuality schopné se prosadit v konkurenčním prostředí, neofeudalismus stojí a padá se společností stratifikovanou na předem určené pány a poddané. Stojí na stabilních vazbách a světě, kde podřízení s vděčností přijímají vládu svých seniorů a výhody z toho plynoucí. Především sociální a ekonomickou bezpečnost pro sebe a své nejbližší. Legitimita nové moci se už neodvozuje od transcendentních nároků ani od demokratické volby, ale prostě od velikosti vlastněného a děděného kapitálu.

Na rozdíl od původního středověkého feudalismu v tomto novém světě peněz chybí funkční korektivy moci, jakými byl například rytířský kodex. Kterým se – div se světe – tehdejší mocní občas skutečně řídili. Nám neofeudálním chudým Evropy jednadvacátého století paradoxně zbývá jediná naděje – nová náboženská společnost, která v sobě nějaký funkční morální systém inherentně obsahuje. Například společnost islámu.

 

Hypnotizér Putin

Ruské letectvo dostalo od svého prezidenta před dvěma týdny rozkaz opustit Sýrii. Nečekaně, záhadně. Vladimír Putin zdůvodnil odchod splněním zadaných úkolů. A od té chvíle se éterem linou slova chvály na jeho čin. Nejen zkušení čeští komentátoři, jako Václav Krejčí, ale i National Interest a další západní média – naposledy britský Spectator (česky zde) – pokyvují hlavami na souhlas. Jindy střízlivý Václav Umlauf sepsal dokonce na téma Rusové v Sýrii jakousi panychidu, která by slušela spíš Byzanci, než E-republice. Snad jediným kritickým hlasem byl Karel Dolejší z Britských listů, ale ten to má tak říkajíc v popisu práce.

Podivuhodné na tom mnohohlasém chóru je, že nikdo neví, jaké to vlastně cíle Rusové v Sýrii měli. Ty Putinem deklarované na začátku akce (cituje je ve svém článku Saker) dávají sice určitý smysl, ale spíš v mediální propagandě než v geopolitice. Orientace je obtížná, protože Sýrie je tou nejzmanipulovanější story současného světa a každý významný hráč tam s jistotou chce to o čem nemluví a nechce to, co do světa vykřikuje.

Podle informací, které jsou alespoň podmínečně důvěryhodné (tím, že se opakují z různých jinak si protiřečících zdrojů po delší časové období) se vše jeví tak, že Rusové ze Sýrie utekli, aby náhodou neutrpěli totální vítězství. Jejich angažmá na straně Bašára Asáda bylo vojensky úspěšné (ponecháme-li stranou spornou otázku civilních cílů). Syrská vládní vojska zastavila sérii porážek z první poloviny roku 2015 a naopak začala ve všech směrech postupovat. Chyběl jen krůček k dobytí Aleppa a nekoordinovaná nepřátelská uskupení, kterým je společná jen nenávist k syrské vládě, by se pod psychologickým tlakem pravděpodobně dala na panický útěk.

V této (pro syrskou vládu) nadějné situaci přišla první šokující zpráva – Rusové se dohodli s Američany na okamžitém příměří a rebelské skupiny držící část Aleppa (a mnohé další) byly vyňaty z povolených cílů. Jinak řečeno – zapomeňte na vítězství, boj trvá dál. V té chvíli se ale ještě daly vystopovat v ruském postupu jisté ohledy na Asádovy zájmy. Příměří pro něj mělo svůj strategický smysl. Byla to možnost využít všechny vládní síly k mohutnému útoku na islámský stát.

Na veřejnost začaly prosakovat zprávy o přípravě mohutného útoku na Palmyru. Očekávalo se. že úloha Rusů v tomto útoku bude klíčová – fakticky i psychologicky. Zatímco v horách na sever od Latákie je bombardování z velkých výšek (byť přesnou municí) obtížné, na poušti Palmyry mohly ruská letadla honit kolony islámských vojáků stejně jako američtí kotláři německé vlaky na jaře 1945.

Zdálo se dokonce, že Rusové takovou válku potřebují, protože jejich dosavadní zásahy proti ISIS byly trochu rozpačité. Ničení kolon náklaďáků převážejících ropu je sice publikačně vděčné, ale střízlivě vzato, za hořící ropu už dostali islamisté zaplaceno. Kromě tohosi už mnozí všimli, že islámský stát nežije z ropy, ale především z daní (zde). Pobřežní Sýrie pacifikovaná, Asád uznaný Západem a islámský stát na útěku z Palmyry a Rakka – to by byla ta prává chvíle, kdy Putin mohl oprávněně prohlásit “mission accomplished”. Rusové však opustili Sýrii aniž by sebrali onu důležitou třešničku na dortu. Proč?

Můžeme spekulovat o neshodách Rusů s Asádem (Sýrii se nemuselo líbit příměří nebo za zády Rusů vyjednávala se Západem). Ruská špionáž mohla přijít s nějakou katastrofální tutovkou (Saúdové shodí příští týden svoji jedinou atomovku na Tartús). Nejpravděpodobnější se zatím zdá být úvaha o dohoděRuska s jistými arabskými státy na růstu ceny ropy výměnou za zastavení Asádova pochodu k totálnímu vítězství. Ale proč Rusům stejně tleskají? Jak Putin dokázal zhypnotizovat všechny komentátory světa a ti mu poslušně zobou z ruky?

Jak o Putinovi, tak o ruském systému řízení vypovídá zajímavě analogie mezi odchodem Rusů ze Sýrie na jaře 2016 a příchodem Rusů do Minska na podzim 2014. V srpnu 2014 utrpěla ukrajinská armáda dvě velké porážky – v Jižním kotli u ruských hranic a v kotli u Ilovajska. Vojska Novorosie na severu posílila frontu u Luganska a na jihu postupovala prakticky bez odporu na Mariupol. Jednotky protivníka byly v rozkladu a spekulovalo se o obsazení Záporoží a vytvoření suchozemského koridoru na Krym.

V této situaci Vladimír Putin osobně přišel s nečekaným návrhem (údajně ho vymyslel během noční cesty do Kazachstánu, neklame-li mě paměť), kterému se dnes říká Minsk I. A novorosijská ofenziva se zastavila. Stejně jako tehdy, i dnes (jak nás informuje pan Peskov) nerozhodla ruská vláda nebo jiný kolektivní orgán, ale Putin osobně. Je možné, že oba Putinovy gambity - na Ukrajině i v Sýriii – mají nějaký zásadní společný význam? Mají snad nést Západu zprávu: jsme schopní v této partii vyhrát, ale (ještě) dáváme přednost oboustranně výhodné remíze?

Kruh transatlantického pseudohumanismu

Centrála lidského vědomí sídlí údajně ve zvrásněné kůře našeho mozku – v neokortexu. Tváří se, že nás řídí a vede po pevně stanovené racionální cestě životem. Není to tak. Ve skutečnosti za chování a jednání člověka odpovídá těch pověstných devět desetin osobnosti potopených pod hladinou, totiž naše nevědomí. Konkrétně ta jeho část, která jako houba od prenatálních dob až po konec fyzického života neustále nasává, skladuje a interpretuje informace.

Nevědomá houba je odpovědná za to, že se nechováme jako universální lidé, ale jako příslušníci komunity s určitou, do podivuhodně dávných věků sahající, historií. Hierarchicky propojené houby našich myslí s vlastní kódovanou komunikací pak vytvářejí kolektivní inteligence (rodiny, spolky, politické stran a především korporace) a jsou zodpovědné za jejich chování, které je bohužel jen nedostatečně korelováno našimi vědomými, složitě slovně formulovanými ujednáními.

Vědomá já to nerada slyší a usnášejí se znova a znova, že to tak není, že nejsme jen dřívka ve vírech proudící řeky času. Že jsme – podle individuálního vkusu – krásnými plachetními čluny nebo bojovými veslicemi. V každém případě však plavidly s kormidlem, za kterým sedí naše racionální já. Právě tato omylná pýcha stojí za tragédií transatlantické civilizace a jejího pseudohumanismu.

Vcítění se to problémů našich životních souputníků a snaha zmírnit jejich utrpení je inherentní lidskou vlastností uplatňovanou i za cenu vlastního nepohodlí, nebezpečí a obětí. Už před desítkami tisíc let se lidé starali o své staré, nemocné a postižené, jak víme z vykopávek. Idea širšího soucitu se mezi lidmi objevila s příchodem Ježíše Krista. Nikdo dnes není s to pochopit šok, který jeho učení způsobilo tehdejšímu krutému světu. Šok v podobě světla, které jeho stoupenci, věrně ve stopách vůdce, následovali až do římských arén nebo na popraviště.

Pak se ale cosi zvrhlo. Kupodivu víme na den přesně kdy a kde. V předvečer bitvy u Milvijského mostu, která se odehrála dne 28. října 312 spatřil císař Konstantin (jehož vojsko bylo slabší než voj soupeře, dalšího císaře Maxentia) na obloze kříž s nápisem” A v tomto znamení zvítězíš”. I stalo se a Konstantin od toho dne radikálně změnil přístup Římské říše ke křesťanství, které se vbrzku stalo státním náboženstvím.

Od té chvíle se úžasné myšlenky, které Ježíš šířil postupně stávaly jen zástěrkou špinavé politiky nejdříve císařů, pak králů a jejich vazalů. Ve jménu křesťanského milosrdenství Španělé rozvrátili říše Aztéků a Inků, pobili statisíce Indiánů a přeživší nahnali do zlatých a stříbrných dolů, kde umírali po tisících. Ve jménu Ježíše Krista katolická církev iniciovala hon na čarodějnice (Kladivo na čarodějnice, Řím 1490). Po celé Evropě plály hranice několik století. Ta poslední v Polsku roku 1812.

Na konci osmnáctého století se však v bývalých anglických koloniích na druhé straně Atlantiku vynořilo nové světlo, které tam přilétlo na křídlech myšlenek francouzských filozofů. “ Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí” napsali otcové zakladatelé v Deklaraci nezávislosti. Ve jménu Ježíše Krista, ve jménu novověké racionality, ve jménu lidskosti. Výsledek? V době příchodu bělochů žilo v severní Americe odhadem 5 – 20 miliónů indiánů. Poté co bílý pochod přes pláně skončil, zbylo jich v rezervacích 250 500.

Vybojovali jsme ovšem společně velkou válku proti nelidskému zlosynu Hitlerovi. My, hrdí potomci Benjamina Franklina a Jeana-Jacquese Rousseaua. Nikoho zdá se příliš nezajímá, že ve skutečnosti ze šesti miliónů zavražděných Židů jich Němci ubili jen milión. Že pětimiliónový “zbytek” mají na svědomí – byť v německé režii – příslušníci několika dnes lidskostí přetékajících evropských národů (Timothy Snyder).

Nikoho nezajímá ani historie spojeneckých náletů na Německo, které byly po vysokých ztrátách anglických bombardérů v roce 1942 přesměrovány z vojenských cílů na velká německá města a pod přímým velením maršála „Bombera“ Arthura Harrise organizovány záměrně tak aby docházelo k co nejvyšším civilním ztrátám. Pro tyto účely vyvinuté fosforové bomby způsobily v Hamburku pověstná ohnivá tornáda, která si nic nezadala s účinky nukleárních zbraní.

Leč čas pokročil, v Čechách jsme se zbavili Němců (aniž jsme potrestali zločiny, které se staly během divokého odsunu) a západní Evropa už nepotřebných koloniálních říší. Bílí lidé ze dne na den nezodpovědně odešli ze zemí, kde předtím zmasakrovali místní kulturu. Jen v Indii dar nezávislosti přišel na půl miliónu mrtvých při nepokojích mezi hinduisty a muslimy, o padesáti letech stagnace ekonomiky nemluvě.

Když padla komunistická “říše zla”, dostala Transatlantida opět novou šanci. Celou druhou polovinu dvacátého století se západní Evropa a severní Amerika mohly odvolávat na to, že oběti a nespravedlnosti jsou následkem studené války a boj za demokracii a humanismus má přednost. Podívejte se co dělají Rusové v Afganistánu, že.Najednou však jsme (už i my Češi) byli pány světa a mohli jsme konečně rozvinout vlajku humanismu po celé planetě. Co jsme učinili? Nechali jsme naše megakorporace aby zrekvírovaly majetek celé planety. Nebrali jsme ohled na to, že to jsou nelidské inteligence bez morálky a soucitu. Naopak. Ještě jsme pověřili Světovou banku a MMF aby zakula do okovů dluhů ty vlády třetího světa, které se pokoušely o samostatnou ekonomickou politiku.

Ale bylo nám to málo. Na zoufalou provokaci několika zmanipulovaných mudžadedínů jsme odpověděli obsazením Afganistánu. Kolik za dobu naší čistou lidskostí prodchnuté okupace zahynulo místních? Maličkost. Necelých sto tisíc. Ale bylo nám to málo. Zorganizovali jsme koalici ochotných a přepadli Irák, naši dosud nepřekonanou bonanzu lidských obětí. V dubnu 2003 se proti válce v Iráku v Praze na Letné konala demonstrace . Sešlo se tam všeho všudy snad sto, sto padesát lidí. Kde v tu dobu byli všichni naši humanisté, kteří dnes kritizují přístup Čechů k uprchlíkům a zatracují celý národ?

Kde byli když letadla “naší” Severoatlantické aliance zase jednou bojovala v Lýbii za demokracii proti dalšímu nelidskému zloduchu, který stál v čele této dnes smutné a rozvrácené země, která v době než ho bez soudu umučili, disponovala nejlepším (a bezplatným) zdravotnictvím v Africe? A kde byli, když “naši” chráněnci Jaseňuk a Porošenko poslali ve jménu evropské humanity proti civilistům na Donbas nejen armádní tanky a děla, ale i nekontrolovatelné prapory banderovských zabijáků?

Příkladů toho jak nás mocní transatlantického světa po staletí podvádějí ve jménu lidskosti a lásky k bližnímu je daleko víc a vydaly by na knihy. Většinu těch hrozných informací vytěsňujeme ze svého vědomí prostě proto, abychom se nezbláznili, abychom si zachovali zbytek lidské důstojnosti. Ale nevědomé paměťové houby nezapomínají. Proto se z nás i z našich dětí, které všechny ty hrůzy nasávají s televizními večerníčky, postupně stávají konzumní zombie, které markýrují nedostatek skutečných citů naučenými frázemi o valentinské lásce. Jestliže ještě stále zůstáváme lidskými bytostmi, pak jen proto, že soucit (ne láska, tu si nechte do románů) má tuhý kořínek. Proto se neměníme v necitelné, ovladatelné roboty tak snadno, jak je plánováno.

A tak nám uchystali nové, vskutku ďábelské pokušení. Poslali do Evropy hordy cizích lidí, jejichž nevědomé houby jsou nasáklé jinými hodnotami, jinou kulturou, jiným náboženstvím, jinými vzpomínkami. A doufají, že se v nás konečně projeví desetiletí skvělé výchovy. Že podlehneme provokacím těch, co nás obviňují z xenofobie, rasismu a nelásky. Že konečně ztratíme trpělivost a skutečně se takovými staneme.

Měli bychom se snažit tu očekávanou změnu našich duší nedopustit. Neboť to není strach přinášející zlo, co z nás mluví. Je to jen oprávněná nedůvěra, že nás zase chtějí podvést dalším humanitním trikem. Musíme si však věřit. Je nás dost a jsme silní a schopní uhájit svá práva. Nestane se to však jednoduše a bez přičinění každého z nás.

Potřebujeme kvalitní a prověřené informace. Musíme přiznat a korigovat chyby které jsme dosud tolerovali. A potřebujeme dobrou organizaci. Potřebujeme výchovu k obraně státu, potřebujeme armádu, která nebude utrácet životy vojáků v cizině, která bude doma cvičit zálohy a ty budou připraveny nás bránit. Říká se tomu předběžná opatrnost, jak nás trefně poučil pan Jakl, největší to z demagogů.

To ovšem nestačí. Musíme se rozhodnout a shodnout co vlastně chceme. Možností není mnoho. Buď vpustíme po vzoru Německa migranty volně do země. Oni zde vytvoří enklávy své civilizace, tak jako to dělali čeští emigranti v Texasu a jiní jinde. Integrace a asimilace je iluzorní pojem. Židé jí dokázali odolávat dva tisíce let! Ale i to se dá přežít, islám je velká a přínosná kultura. Musela by tu však být – v referendu vyjádřená – vůle většiny obyvatel země tak postupovat.

Druhou možností jsou uzavřené tábory výhradně pro uprchlíky z válečných zón. Omezený pohyb, omezená doba pobytu. To už je mnohem realističtější idea, ale sama nestačí. Nejsme obklopeni vakuem, ale Evropou, která bude se patrně bude bez výjimky dlouhá léta potýkat s imigranty všech možných národností, pohlaví a věku. Neboť je to enkláva bohatého a pohodlného života.

Máme-li si obhájit vlastní cestu, nedokážeme to jen pštrosí stavbou žiletkových plotů a výcvikem domobrany. Pasivní síla musí být kombinována s aktivní snahou pomáhat a být na čele řešení krize. A zde není moc o čem přemýšlet. Migrantům ať už pocházejí z válečných oblastí a nebo jen z nepředstavitelně chudých zemí (i tam jde o život) nemůžeme účinně pomoci bez peněz.

Česká republika ročně dostává asi devadesát miliard evropských dotací (zde). Dotace ničí naši ekonomiku, neboť zatemňují příčiny a následky v podnikání (zde). Odřekneme-li se jen poloviny těch jedovatých peněz, prospějeme své zemi (ne Agrofertu) a dokážeme jiným i sami sobě, že to se svým soucitem myslíme vážně. A získáme na pomoc migrantům neuvěřitelných 40 miliard.

Namísto neúčinných hotspotů postavme a provozujme v Řecku pro migranty český tábor. Dejme jim za naše peníze najíst, vyléčme je a snažme se jim vysvětlit, že nejlepší pro ně je návrat domů. Dejme jim na to peníze a poučme je jak je užít k podnikání. Ty nejschopnější vyškolme a využijme k tomu, že budou doma vysvětlovat, jaká blbost je cesta do Evropy.

Obraťme šipku kompasu Czechinvestu a za peníze z dotací zorganizujme fond, do kterého budou vkládat čeští občané prostředky, které budou investovány do podnikatelských aktivit v uprchlických táborech a na území států třetího světa obecně. Zavažme jako akcionáři nové podnikatelské subjekty k dodržování pravidel fair trade. Na nových pracovních místech zaměstnávejme přednostně navrátilce, kterým nebyl udělen evropský azyl – ti už svou cestou vydali důkaz o svých schopnostech. Úspěšným comebackem se stanou příkladem ostatním.

Nápadů jak pomoci je (pokud jsou peníze) daleko víc, počínaje prostými dodávkami potravin a pomůcek k přežití. Můžou na nich (po vzoru USAID) profitovat mnohé české firmy. Naše aktivity pochopitelně migrační problém jako takový nevyřeší. Ale pomohou spoustě lidí. A cesta, která rozetne bludný kruh pseudohumanismu, který nás oblbuje, svazuje a transformuje v otroky bez citu, je víc než cíl. Je to způsob jak se nestat uprchlíky ve vlastní zemi. Uprchlíky před svým svědomím.

PS: A taky uděláme radost doktoru Čulíkovi z BL, který o nás tak hezky píše. Naposledy zde.

Migrace: je to o penězích hlupáku!

Současný svět, který jsme naší filozofií, politikou a ekonomikou tak úspěšně destabilizovali, se stává jevištěm pro nové, tentokrát globální stěhování národů. Představa, že se nám podaří Evropu uzavřít a ponechat migranty v péči zbytku světa je zcestná. Jednak proto, že námořní hranice Evropy nelze uzavřít (zde) a uzavření pozemních hranic jen posune problém na území všech států obklopujících EU (Makedonie, Srbsko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko, Turecko), které nám budou jistě patřičně vděčné.

Existuje jediná rozumná možnost, jak mimořádně zoufalou situaci zvládnout. Pomocí mimořádných prostředků, které omezí (ale neohrozí) lidská práva migrantů. Na území států, kam nelegálové proniknou je nutno postavit uzavřené tábory, do kterých budou tito nuceně přesunuti a kde stráví v lidských podmínkách dva měsíce, během kterých bude zjištěn jejich skutečný původ a důvod cesty, nakrmeny jejich žaludky a vyléčeny jejich nemoce. Zároveň v táborech budou jejich dospělí obyvatelé povinně denně navštěvovat kursy o aspektech života v Evropě, budou se učit jazyku země, ve které by se chtěli usadit a případně dalším dovednostem. Jejich přístup k „vyučování“ bude mezi kritérii, jejichž suma rozhodne buď o přesunu migranta do cílové země (kde požádá o azyl), nebo o jeho návratu do země původu. Ostatní kritéria: souhlas cílové země s přijetím, původ z válečné zóny, předpoklad zapojení se do evropské ekonomiky a kultury, zcelení rodiny.

V současnosti nejsou evropské země (Řecko, Itálie) schopné zorganizovat ani pár hotspotů. Pochopitelně se tedy nabízí to, co my kapitalisté děláme dnes a denně: pověřit celou agendou soukromé firmy. Nabídnout jim dobrý výdělek (který bude bezpochyby trvalý) a pouze kontrolovat jejich práci, abychom zaručili že migrantům nebude ubližováno víc, než je nezbytně nutné k udržení kázně v táborech. Ti, kteří z táborů uniknou, musí být vraceni zpět, na což při dnešních technologiích a odlišnosti běženců od normální populace není třeba ostnatých drátů.

Celý proces přijímání migrantů do táborů a jejich dělení na azylanty a navracející se, musí být v zodpovědnosti Evropské unie. Území táborů by proto měla získat stejný statut jaký mají letiště, to znamená, že „do Evropy“ tito lidé vkročí až když budou tábor opouštět. Rozhodnutí o přijetí k azylovému řízení naopak musí zůstat v plném rozsahu na cílovém státu. Těm, kteří budou nuceni svůj vysněný cíl opustit, musí být kompenzovány náklady na cestu do Evropy a přidělen kapitál, který by jim dal šanci na uplatnění po návratu. Mateřskému státu migranta musí být vyplacena slušná suma jako úplatek aby nedělal potíže a přijal své, z Evropy vyloučené, občany zpět.

Každý běženec, který projde dvouměsíční zkušební lhůtou a bude přijat k azylovému řízení v cílovém státu, dostane provizorní identifikační doklad a musí souhlasit s tím, že po dobu třech let nebude z tohoto státu cestovat do jiných států Evropy bez svolení příslušné autority a bude se pravidelně jednou měsíčně hlásit na úřadu. Cestování migrantů bude na hranicích evropských států kontrolováno namátkově a neohrozí existencí Schengenského prostoru a volný pohyb evropských rezidentů. Kdo bude kdekoli v Evropě mimo zemi azylu zadržen bude opět internován a podstoupí další kůru v přijímacím táboře.

Vycházíme-li z toho, že do Evropy přijde ročně milión běženců (800 000 dospělých), můžeme poměrně přesně spočítat náklady na systém pružného zadržování. Nejdříve připusťme, že polovina běženců bude vracena přímo z táborů. Každý navracející se migrant nechť obdrží 5000 € a vládě jeho země je vyplaceno dalších 5000 €. To nás ročně přijde na 4 miliardy EUR.

Pro ubytování migrantů bude třeba postavit montované domky v táborech. Naštěstí přijímající země leží v mírném pásu a náklady nebudou vysoké. Jeden domek pro pět lidí vyjde na 50 000 €. Celkové náklady na stavbu 50 000 domků budou tak činit 25 miliard plus dalších patnáct na komunikace a inženýrské sítě. Náklady ale budou rozloženy podle životnosti domků minimálně do dvaceti let. Ročně to máme 2 miliardy €.

V táborech bude nutno živit a jinak opečovávat spoustu lidí. Předpokládáme-li náklady 15 € na osobu a den, znamená to ročně (milion osob, každá 60 dnů) necelou miliardu EUR. Předpokládejme, že na každých 20 dospělých běženců bude třeba 1 obslužná osoba (učitelé, lékaři, pořádková služba, kuchaři) s příjmem (včetně všech daní a pojistek) 4000 € měsíčně. Obslužný personál tedy přijde na 2 miliardy.

Na posledním, ale velmi důležitém místě je odměna „hostitelským státům“, jejichž orgány migranty vyloví z moře a zajistí jejich nástup do vzdělávacích táborů a omezí na minimum předčasné odchody. Řekněme 3000 € na osobu, to jsou na milion migrantů poslední dvě miliardy EUR. Sečteno, podtrženo: 12 miliard Euro ročně a dobrý byznys pro zařízení stavící a zařízení provozující firmy. Firmy odvádějící daně.

Zbývá maličkost: kde vzít 11 miliard? Podíváme-li se na rozpočet Evropské unie, zjistíme, že pro pro hospodářskou, sociální a územní soudržnost, neboli takzvané strukturální fondy – po česku dotace – je zde alokováno více než padesát miliard EUR na rok. Sníží-li tedy dotace na „nové země Evropy“ o 24 %, bude vystaráno. Ve skutečnosti bychom měli uprchlíkům ještě poděkovat, protože jedovaté evropské peníze naší ekonomice jen škodí.

Takže ano. Můžeme začít s realizací mého osobního plánu C. Jaro klepe na dveře.

 

Putinovo největší selhání

Saker_2 Ať se stane cokoliv v budoucnu, Putin již zajištěné své místo v historii jako jeden z největších ruských vůdců všech dob. Nejenže se mu podařilo doslova vzkřísit Rusko jako zemi, ale za něco málo přes deset let ji převedl na světovou velmoc, která je schopna úspěšně napadnout Anglo-sionistické imperium. Ruský lid jasně uznal tento výkon a podle mnoha anket mu dal úžasnou míru podpory 90%. A přesto je zde jeden zásadní problém, se kterým se Putin nedokázal vypořádat: zjevná neschopnost Kremlu smysluplně reformovat ruskou ekonomiku.

Jak jsem již popsal v minulosti mnohokrát, když se Putin dostal k moci v letech 1999-2000 zdědil systém kompletně navržený a řízený USA. Během Jelcinovy ​éry, ruští ministři měli mnohem méně moci než západní „poradci“, kteří přebudovali Rusko na kolonii USA. Ve skutečnosti, v průběhu devadesátých let, Rusko bylo řízeno z USA přinejmenším stejně jako dnes Evropa a Ukrajina. A výsledky byly opravdu katastrofální: ruské přírodní bohatství bylo vypleněno, miliardy dolarů byly ukradeny a skryty na západních offshorových účtech, ruský průmysl byl zničen, nastoupila bezprecedentní vlna násilí, korupce a chudoby. Země se utápěla v bídě a Ruská federace se málem rozpadla na mnoho malých státečků. Byla to podle jakýchkoli měřítek absolutní noční můra, byl to horor srovnatelný s velkou válkou. Rusko se chystalo vybuchnout, a něco muselo udělat.

Dvě zbývající centra moci, oligarchové a ex-KGB, byla nucena hledat řešení krize a přišla s myšlenkou sdílení moci: jedni byli reprezentováni Dmitrijem Medveděvem a druzí Vladimírem Putinem. Obě strany věřily, že udrží tu druhou stranu pod kontrolou a že tato kombinace velkých peněz a velkých svalů přinese dostatečný stupeň stability.

Nazývám skupinu Medveděva jen „Atlantičtí integracionisté“ a lidi stojící za Putinem „Euroasijští suverenisté“. Jedni chtějí, aby Rusko bylo přijato na Západě jako rovnocenný partner a bylo plně integrováno do Anglo-sioniistického impéria, zatímco druzí chtějí plně „suverénní“ Rusko a multi-polární mezinárodní systém s pomocí Číny a dalších zemí BRICS.

Co Atlantiční integracionisté neočekávali: Putin pomalu, ale jistě začal vytlačova jejich síly. Nejprve příšel zátah na nejznámější z oligarchů, jako je Berezovskij a Chodorkovskij, pak se začaly provádět razie na místní oligarchy, mafii z gubernií, etnické gangstery, zkorumpované úředníky atd.. Putin obnovil „vertikální osu“ vlády a rozdrtil wahabistické povstalce v Čečensku. Putin dokonce pečlivě nastavit okolnosti potřebné k tomu, aby se zbavil některých z nejhorších ministrů, jako je Serdjukov a Kudrin. Ale to, co se Putinovi dosud se nepodařilo udělat, je

  • reformovat ruský politický systém
  • nahradit pátou kolonu v Kremlu
  • reformovat ruskou ekonomiku.

Současná ruská ústava a vládní systém jsou čistým produktem „poradců“ z USA, kterým, po krvavém zásahu proti opozici v roce 1993, bylo povoleno Borisem Jelcinem řídit zemi až do roku 1999. Je paradoxní, že Západ nyní hovoří o Putinově despotickém vedení, když všechno, co udělal, je, že zdědil Západem navržený politický systém. Dnes Putinovým problémem je, že nemá smysl nahradit některé z nejhorších lidí u moci, dokud systém zůstává nezměněn.

Ale hlavní překážkou k reformě politického systému je odpor prozápadní páté kolony v okolí Kremlu. Těch, kteří stále nutí Rusku politiku „washingtonského konsensu“ i když je zřejmé, že důsledky jsou pro Rusko velmi špatné, dokonce katastrofální. Není pochyb o tom, že Putin to chápe, ale nebyl schopen, alespoň prozatím, vymanit se z této dynamiky.

Takže kdo jsou ti exponenti páté kolony? Vybral jsem devět jmen nejčastěji uváděných ruskými analytiky. Jsou to (bez zvláštního pořadí): bývalý první místopředseda vlády Anatolij Čubajs, první náměstek šéfa ruské centrální banky Xenia Judajeva, místopředseda vlády Arkadij Dvorkovič, první místopředseda vlády Igor Šuvalov, guvernér ruské centrální banky Elvira Nabiullinová, bývalý ministr financí Alexej Kudrin, ministr pro hospodářský rozvoj Alexej Uljukajev, ministr financí Anton Siljanov a premiér Dmitrij Medveděv.

To je samozřejmě pouze částečný seznam – skutečný seznam je delší a je hlouběji vrostlý v ruské silové struktuře. Lidé na tomto seznamu se pohybují v rozmezí od nebezpečných ideologů jako Kudrin nebo Čubajs až po průměrné a suchopárné lidí, jako Siljanov nebo Nabiullinová. A nikdo z nich samotný by neředstavoval velkou hrozbu pro Putina. Ale jako skupina a v současném politickém systému jsou impozantní protivník, který drží Putina v šachu. Věřím však, že čistka se připravuje.

Jedním z možných příznaků očištění, které přijde, je skutečnost, že ruská média (jak blogosféra a velká korporační média) jsou nyní velmi kritická k hospodářské politice vlády premiéra Medvěděva. Většina ruských ekonomů se shoduje, že skutečným důvodem současné hospodářské krize v Rusku není klesající cena ropy, nebo západní sankce, ale pomýlená rozhodnutí ruské centrální banky (jako to o plovoucím kursu rublu nebo o udržování vysoké úrokové sazby) a nedostatek vládních opatření na podporu skutečné reformy a na rozvoj ruské ekonomiky. Co je zvláště zajímavé, je to, že hlasití odpůrci současné páté kolony nyní získávají spoustu času v ruských médiích, včetně státních VGTRK. Přední odpůrci současných ekonomických praktik, jako je Sergej Glazev, Michail Deljagin nebo Michail Chazin jsou nyní dotazováni na to, za jak dlouho dojde k absolutnímu výbuchu hospodářské politiky Medveděvovy vlády. A přesto, Putin stále nepřipouští žádné viditelné akce. Ve skutečnosti, ve svém posledním výročním poselství dokonce pochválil práci ruské centrální banky. Takže co se tady vlastně děje?

Za prvé: pro západní propagandu to může být těžké si představit, že Putin je omezen existencí právního státu. Nemůže prostě poslat nějaké speciální síly a zatknout všechny tyto lidi za nějaké podezření z korupce, porušování předpisů nebo sabotáž. Mnoha lidem v Rusku je to moc líto, ale to je fakt života. Teoreticky by Putin mohl jednoduše odstřelit celou vládu (nebo její část) a jmenovat jiného guvernéra centrální banky. Ale problém s tím je, že by o vyvolalo extrémně násilnou reakci ze Západu. Michail Deljagin nedávno prohlásil, že pokud by to Putin udělal, reakce Západu by byla ještě násilnější než po krymském sjednocení s Ruskem. Má pravdu? Možná. Ale já osobně se domnívám, že Putin nemá jen obavy o reakci Západu, ale i o reakci ruských elit, zejména těch, kdo obecně již teď intenzivně neoblibují Putina a kdo by viděli takovou čistku jako útok na své osobní a vitální zájmy. Kombinace americké podvratné činnosti a místní velké peníze rozhodně mají schopnost vytvářet v Rusku krize. To je, myslím, zdaleka největší hrozba, které musí Putin čelit. Ale tady také můžeme pozorovat paradoxní dynamiku: na jedné straně Rusko a Západ byly v otevřené konfrontaci od chvíle, kdy Rusko zabránilo USA v útoku na Sýrii. Ukrajinská krize to pouze zhoršila. Přidejte k tomu poklesl cen ropy a západní sankce a dalo by se říct, že Putin se nyní více než kdy jindy musí vyhnout všemu, co by mohlo způsobit, že krize se ještě horší.

Ale na druhou stranu, tento argument může být postavený na hlavu tak, že se vezme v úvahu jak špatné je to už dnes a vzhledem k tomu, že Západ už udělal vše pro to, aby poškodil Rusko – není to ten správný čas, aby konečně byl čistý dům a ovládnuta pátá kolona? Opravdu – jak moc horší mohou věci ještě být?

Pouze Putin na to zná odpověď. Prostě proto, že jedině on má všechna fakta. Jediné, co můžeme dělat, je pozorovat, že populární nespokojenost s „ekonomickým blokem“ vlády a centrální banky je dnes nejvyšší a rychle dále roste, a že Kreml nedělá nic, aby blokoval nebo potlačil takové pocity. Můžeme si také všimnout, že zatímco většina Rusů se zlobí, znechucení a frustrovaní hospodářskou politikou Medveděv vlády, Putinova osobní popularita je stále v závratných výšinách. I přes skutečnost, že ruská ekonomika zcela určitě dostala ránu – i když možná menší než v jakou Anglo-sionistické impérium doufalo.

Moje výhradně osobní vysvětlení pro to, co se děje, je následující: Putin záměrně nechal věci zhoršit, protože ví, že populární hněv nebude směřovat na něj, ale jen na jeho nepřátele. Myslete na to, že přesně to se dělo v devadesátých letech. Ruské bezpečnostní služby pak nedovolily dovést krizi v Rusku až k výbuchu, protlačily Putina k moci a pak přišla nemilosrdná a rázná opatření proti oligarchům. Copak Putin nepočkal dokud vahhábité v Čečensku nenapadli Dagestánu a teprve pak spustil ruskou vojenskou akci? Copak Rusové nedovolili Sakašvilimu útok na Jižní Osetii předtím, než v podstatě zničili celou jeho armádu? Líbilo se Putinovi, když musel čekat, až totální Ukronazi zaútočí na Donbas, aby mohl otevřít „Voentorg“ (vojenské dodávky) a „severní vítr“ (odeslání dobrovolníků)? Putinovi kritici by řekli, že ne, tak to nebylo. Putin byl podle nich překvapený, spal v práci a musel zareagovat, ale jeho reakce byla příliš pomalá a přišla příliš pozdě. Když už musel jednat, byla to jen oprava situace, která se proměnila v katastrofu. Moje odpověď na tyto kritiky je jednoduchá: tak co se stalo na konci? Copak Putin nedostat přesně to, co chtěl, pokaždé?

Domnívám se, že Putin je si vědom toho, že jeho skutečná mocenská základna není primárně ruská armáda nebo bezpečnostní služby, ale ruský lid. To zase znamená, že než podnikne nějaké kroky, zejména nějakou nebezpečnou akci, musí mít téměř bezpodmínečné zabezpečenou podporu ruského lidu. A to zase znamená, že si může vzít za své pouze takové riskantní akce, kdy je krize zřejmá a pro všechny viditelná, kdy jsou ruští lidé ochotni nechat ho převzít riziko a v případě potřeby platit následky. To je přesně to, co jsme viděli v případě znovusjednocení Krymu nebo při aktuální ruské vojenské intervenci v Sýrii: ruského lidu se to týká, trpí následkem rozhodnutí Putina, ale přijímá ho, protože věří, že neexistuje žádná jiná možnost.

Tak tady to máte. Buď Putin spí v práci, je chycen nepřipravený jednotlivými krize a reaguje příliš pozdě, nebo Putin záměrně nechává situaci zhoršit až do totální krize, je na pravém místě a jedná s plným vědomím toho, že ruský lid ho plně podporuje a zároveň ho neobviňují ani z vyvolání krize, ani za cenu kterou je nutno za její řešení platit. Vyberte si verzi, která je pro vás přijatelnější.

Jisté je, že se dosud Putin nedokázal vypořádat s pátou kolonou poblíž a uvnitř Kremlu a že situace se rychle zhoršuje. Nedávný tah Kudrina kdy se pokusil dostat zpět do vlády, byl poměrně transparentním použitím páté kolony v ruských médiích (i v zahraničí), a předvídatelně selhal. Ale to ukazuje rostoucí sebevědomí, nebo dokonce aroganci Atlantických integracionistů. Něco se musí nevyhnutelně stát. Pravděpodobně v blízké budoucnosti.

Saker, 24 ledna 2016

Chvála přizpůsobivých

Článek MUDr Ivana Davida CSc o hrozbě těch, co trpí evropskou přizpůsobivostí a solidaritou (Nová republika 19.1.2016) publikovala minulý týden řada internetových médií. Soudě z některých ohlasů má tato jasně a přehledně napsaná proklamace šanci stát se základem “společného jazyka” mimoparlamentní opoziční politické scény, které je Ivan David vůdčí osobností dlouhé roky. Dvě citace z článku na ukázku (kurzívou doplnil SV):

  • Přezkoumáme-li uvedené vztahy, dospíváme k závěru, že jejich (muslimů) priority, jimiž se řídí jejich chování směřují k větší naději na přežití. Zmíněné „evropské hodnoty“ (svoboda jednotlivce, solidarita), které jsou genetickým kódem pro chování podstatné části Evropanů směřují k sebezáhubě. Z hlediska naděje na přežití jsou totiž překážkou. Zdráhám se strategii vedoucí k vlastní likvidaci prohlásit za dobrou. Spíše bych se klonil k závěru, že je blbá. Stejně lapidárně bych označil ty, kteří přijímají takovou strategii za svou, tedy „přizpůsobivé“, protože přizpůsobené k uvedeným „evropským hodnotám“.
  • Chceme-li zvrátit svůj blížící se nepříznivý osud (protože proud běženců nezeslábne), musíme se nejdříve zbavit přizpůsobivých. Těch, kteří jsou přizpůsobeni direktivám z Bruselu, „evropským“ dotacím, mediálnímu mainstreamu a zhoubné filosofii, která není láskou k moudrosti, jelikož páchne blbostí.”

S doktorem Davidem lze souhlasit v tom, že v svoboda jednotlivce je zneužívána a stala se z ní zčásti svoboda zvůle bohatých a mocných. Taktéž nelze než souhlasit s tím, že proud migrantů nejspíš v tomto a dalších letech (pokud s tím něco neuděláme) nezeslábne. Jinak je ovšem článek pro mne odstrašujícím příkladem toho co se snaží odsuzovat. Přizpůsobení evropskému mainstreamu podle Davidovy definice je totiž cílem hry jen v první úrovni, která se s námi hraje oficiálně. On sám je však příkladem “přizpůsobivého” z druhého levlu, kam jsme všichni manipulováni už bez fanfár a potlesků a bez našeho vědomí.

Pozice, kterou autor obhajuje obětuje staletí evropského hledání lidského světa jakési dawkinsovské oslavě “genu nepřizpůsobivosti”, kterým údajně disponují muslimové, zatímco my chudáčci v Evropě už jsme ho poztráceli. Vždyť kde jsou ty časy, kdy naši hrdí předkové opékali italská nemluvňata pod Milánem!

Věřící muslim se ale nerozhoduje podle koho obšťastní předem a koho potom, ale velmi ukázněně se přizpůsobuje příkazům, které Bůh předal Proroku a následuje cestu příkladů ozřejmenou v rozsáhlých sbírkách Hadísů (příkladů chování). Demokracie na rozdíl od křesťanství a islámu nemá ani Bibli, ani Korán, i když je – stejně jako tyto knihy – mnohovýznamová a mnohovrstevnatá. Nemá nezpochybnitelná tvrzení z dobrého důvodu. Ideálem demokracie je totiž respektování úsudku toho kterého občana a jeho svobodné volby podle tohoto úsudku jednat či nejednat. Například tak, že přijme křesťanskou víru (naději, že Bůh existuje) , nebo tak, že – přesvědčen o faktu Boží existence a pravdě Koránu – přijme učení islámu. Příčinou “větší naděje na přežití” není “nepřizpůsobivost” ale větší jistota muslima v cestě současným světem, plynoucí z faktu, že Bůh a jeho příkazy jsou pro něj nezpochybnitelnou realitou.

Ivan David je renomovaný psychiatr. Jako takový nesporně ví, že většina lidí se zákonitě vždy přizpůsobí politickému řádu, který má právě navrch. Jen málo z nás má talent být mesiáši a manažery. Ti talentovaní mají nutkání podílet se na veřejném životě, organizovat ho, stát se jeho vůdčími osobnostmi. Ti, kterým politika nic neříká – lidsky naprosto rovnocenní mesiášům a manažerům – si vybírají jiné cesty a bez velkého rozmýšlení akceptují existující status quo. Jsou přizpůsobiví.

Přizpůsobiví, protože v šťastné době blahobytu a míru veřejně neangažovaní, mají v demokracii zásadní důležitost. Jsou tlumičem bláznivých aktivit sebestředných manažerů a mesiášů moci. Mají totiž každý svůj osobní (nší či vyšší) práh citlivosti, jehož překročení je probouzí a vytrhuje z letargie apolitické existence a vrhá do víru veřejného dění. Vidíme kolem sebe, že je to právě neřešení migrační krize, které mnohé dnes probouzí.

Probouzení a formování většinového, téměř všemocného davu je jev obecný a starý. Spartakus, husitské hnutí, či selská povstání jsou příkladem, že i v situacích, které rozum vyhodnotí jako beznadějné, se dosud přizpůsobiví mění na dav nepřizpůsobivých, který boří hradby a láme zákony. Demokracie pak má tu výhodu, že v jedné z jejích vrstev permanetně probíhá “školení” budoucího davu, který se pak nechová jako zcela bezmyšlenkovitá řeka, ale od začátku má své vůdce a své myslitele, kteří jeho tok regulují a usměrňují.

Žijeme v přelomové době. Hroutí se dohodnutý systém moci v centrálních státech transatlantické civilizace. Demokracii vymysleli bohatí, aby (nemajíce pověření od Boha) mohli všem ostatním vládnout. Jejich vláda mohla být po dvě století úspěšně provozována, neboť lid přijal fakt, že není vzdělán k tomu vládnout sám. Nová vzdělanost získaná díky vizuálnímu vyučování skrze obrazovky počítačů a mobilů v nás probudila spící intuici pravěkého lovce a ta nám pomáhá automaticky se orientovat v proudu informací. Navzdory tomu, že většina z nich je upravená a některé zcela falešné. Davy složené z nových vzdělanců už nejsou ochotné nechat sebou čtyři roku vláčet, aby si mohly užít jeden volební svátek.

Na druhé straně zamrznutí dosud běžného přerozdělování majetku v ekonomice vede k tomu, že centra koncentrace kapitálu jsou nebývale stabilní a v nich se rodí nová dědičná šlechta. Likvidní kapitál přestává směřovat automaticky do výhodných alokací, ale je řízeně směrován. Sebe sama tvořící a řídící kapitalistický organismus bytostně spjatý s demokracií je nahrazován neofeudalistickým způsobem vlády, kdy se řeky výhod plynoucí od lenních pánů drobí na pramínky, zalévající v konci konců naše osobní zahrádky. Málo či více, dle pánovy vůle.

Novému feudalismu je demokracie s jejími rituály rovnosti a svobody a s mocí většinového davu velmi cizí. Zvláště v situaci, kdy se práh citlivosti přizpůsobivých povážlivě snižuje díky jejich zvýšené intuitivní informovanosti a schopnosti orientovat se v politice. Demokracii ale nelze jen tak hodit přes palubu. A tak vstupujeme do dalšího úrovně hry. V této hladině nám bude vštěpováno, že musíme být silnější, autoritativnější, že musíme své názorové nepřátele potlačit, zlikvidovat. Že co jiný názor (nebo žádný názor) to hřích. Vše údajně ve jménu efektivního potlačení vlny fundamentalistického islámu, která nás zaplavuje. Ve skutečnosti proto, abychom se nedivili a nebouřili, až se feudální netolerantní moc obrátí proti nám samým. A abychom nebyli solidární s těmi, které tato moc bez milosti smete.

Zachránci civilizace

Lidé jsou inteligentní tvorové s rozvinutou představivostí. Jejich chování a jednání lze proto prakticky vždy interpretovat ne jedním, ale více – někdy až diametrálně odlišnými – způsoby. Rusové zasahují v Sýrii proto, aby udrželi u moci spřátelený režim a nemuseli vyklidit svou jedinou základnu ve středomoří. Svým jednáním také odklánějí pozornost od zásahů, které iniciovali/provedli v roce 2014 na Krymu a v Novorosii. Řinčení novými zbraněmi daleko od domova (při kterém umírá násobně méně ruských občanů než při obraně Doněcku) přináší Putinovi body na domácí scéně. Jeho popularita roste i proto, že v Levantě ukázkově trestá budoucí čečenské džihádisty. A last but not least: Ruští si dobře pamatují Obamova slova o “regionální velmoci”. A hřejí je u srdce videa velkých ruských letadel nad syrskou pouští.

Tolik důvodů pro jednu akci. A to ještě nebyla zmíněna možnost dehonestovat politickou a vojenskou elitu USA. Pokud to v Sýrii pro Rusy dobře dopadne. Právě na této podmínce záleží při ex post prováděném posuzování té které lidské akce, jejích důvodů a výsledků. V případech, kdy to dobře nedopadne je většinou zvolená strategie odsouzena, její tvůrci jsou za hlupáky a systém, který chyby včas nepotrestal, je deklarován jako nefunkční.

Častokrát při tom nebereme do úvahy, že účelem není vždy prvoplánově uspět a zvítězit. Že katastrofální vyznění akce je možná někdy pečlivě plánováno. To, že v září 2001 mohla spáchat malá (byť ke všemu odhodlaná) skupina letecký útok na obchodní centrum New Yorku nelze interpretovat jinak, než jako katastrofální selhání USA na několika úrovních. Zpravodajské služby správně nevyhodnotily řadu vnitřních a vnějších signálů. Letištní ochrana dovolila nastoupit do letadel podezřelým osobám. Zabezpečení posádek letadel bylo nedostatečné. Nepochopitelně nebyly včas na místě stíhačky, které měly šanci útočníky zlikvidovat.

Vše bylo mnohokrát diskutováno, kritizováno, vysvětlováno. Přesto se nepřestává vnucovat myšlenka, že selhání bylo plánováno a akce skončila plným úspěchem. Úspěchem, který rázem aktivoval všechny dotud nedostupné rezervy americké společnosti a vyvedl ji z Clintonova ospalého filmového ranče do agresivní reality globálního Divokého západu.

V roce 2015 byla Evropa vystavena útoku miliónu nelegálních přistěhovalců. To že se vůči velké migrační vlně ukázala jako naprosto neschopná účinné akce, může být náhoda a koincidence nepříznivých okolností. Každý izolovaný příběh z loňských mnoha může mít své izolované logické zdůvodnění. Na každém vedoucím postu se může vyskytnout hlupák. Každý systém může občas selhat. Ale nelogické a hloupé provázky symbolizující postoje a činy evropské politické elity v migrační krizi však mají tolik společného, že se zdají být splétány v pevné lano s nějakým zásadním cílem.

Ve výšinách transatlantické civilizace trůní vztahová síť lidí co mají majetek, moc, prostředky, informace, kontakty. Oni vytvářejí zájmové a vlivové struktury ovládající (a diktující) chování jednotlivců, komunit i států. Jejich řízení je však chaotické, kontraproduktivní a vyznačuje se protikladnými a konkurujícími si kroky. Jejich cílem konec konců není není dobře vládnout ve veřejném prostoru, ale produkovat maximální výhody a zisk v prostoru ekonomickém.

Odpověď EU na migrační hrozbu by se tedy dala interpretovat jako jejich nepříliš povedené dílo doplněné obvyklou bruselskou porcí vyděračského konsensu a úřednické antikreativnosti. Však jen do doby, než Evropská komise přitvrdila a představila ideu evropských pohraničníků chránících naše domovy i proti vůli států, ve kterých jim jest operovat. Jen do doby než česká vláda – vláda země která prožila září 1938, březen 1939 a srpen 1968 – takový návrh nadšeně podpořila.

Dovede si vůbec někdo představit jak do Řecka nebo Itálie proti vůli jejich občanů a vlád vjíždějí obrněné transportéry Frontexu? Jak jsou vítány střelbou paramilitárních skupin (armády by patrně nezasáhly) místních vlastenců? Chápe ten, kdo podpořil onu zhůvěřilost v domnění, že se to jeho nedotkne, co činí? Že si říká o to, aby se příště, pokud to někdo v Berlíně a Bruselu uzná za vhodné, stal se cílem okupačních jednotek EU on a jeho země?

Návrh na obranu hranic EU za cenu pošlapání práv suverénních států a bezpodmínečný, okamžitý a aktuálně potvrzený souhlas české vlády, který nás zostudil před celou Evropou, už nemohou být produktem obvyklé bruselské ignorance. A nejsou-li, nabízí se otázka kdo je v jeho pozadí tohoto šíleného plánu. A může někdo být v pozadí celé evropské migrační neschopnosti?

Nevěřím tomu, že se kdosi snaží vytvořit v Evropě novou světle hnědou rasu (jak dlouho by to trvalo?). Nevěřím, že jakýsi globální prediktor zdánlivě spravedlivě soudcuje fotbalový zápas mezi Západem a Východem aby ve skutečnosti fixloval výsledek ve svůj prospěch. Nevěřím, že svět je řízen z Bilderbergu či z Říma a nechápu Ilumináty investující do je pomlouvajících filmů. Nezdá se mi být pravděpodobné, že tak náročnou akci s mnohaletými důsledky na celou transtlantickou civilizaci, plánuje Obamova postřelená kachna nebo čínské politbyro. A pro pořádek: jsem si téměř jistý, že to není ani dílo britské královny a jejích příbuzných.

Lze si ale představit, že existuje utajená zájmová/vlivová struktura pocházející z atlantické vztahové supersítě, stabilní, hierarchicky organizovaná, která se idealisticky stará o dobro planety a toto dobro definuje jako pokračující vládu západní civilizace nad světem. Sociopatické chování mocných nemusí vždy být motivováno chutí konat ve svůj prospěch, nebo být sadisticky zlý. Ba právě naopak. Jejich odtržení od obyčejných lidí a neschopnost reflektovat je jako sobě rovné a stejně schopné, může vést ke skálopevnému přesvědčení, že bez jejich osobního angažování se by nastal konec civilizace nebo přímo konec světa.

Nosným skeletem této hypotetické struktury by mohli být vybraní superkonzervativní myslitelé, podnikatelští a finanční magnáti a politiky přežívající “M”, rekrutující se z přízračného světa tajných služeb. Na strategickou kostru zbývá jen nalepit volbami obnovované hladké politické svalstvo a bez informací o skutečných cílech operující vojenské končetiny. Pro jistotu posílené prsty soukromých kontraktorů.

Dlouhodobý cíl takových Zachránců civilizace je zřejmý. Sofistikovaně ovládnout svět skrze ekonomiku a udržovat ho v dynamické politické a ekonomické nerovnováze, kterou je možno bez velkých nákladů vychylovat potřebným směrem i s využitím setrvačné energie protivníků. Efektivně pracovat s ekonomickými tlaky a jen výjimečně a lokálně zasahovat hybridní silou. Vyhýbat se závazným vojenským spojenectvím ale budovat takové vlastnické struktury, které svedou na celé planetě generované zisky do správných koryt a které (byť přes spoustu prostředníků) umožní nevtíravě dát těm pravým lidem najevo co mají udělat když zítra ráno vstanou.

Strategií Zachránců je tedy vytváření a opečovávání globálního investorského (akcionářského) podhoubí, které bude odolávat politickým bouřím. Z něj pak už automaticky vyrostou potřebné loajální místní vztahové sítě prosazující jim vtištěné postupy a cíle. Navržené uspořádání zároveň zbavuje Zachránce nutnosti starat se o prosperitu a růst centrálních států, protože teď už jim plynou zisky posbírané kdekoli na planetě. A jako bonus tu je schopnost efektivně bojovat proti náhodným krizím a vyvolávat ty potřebné.

Jakkoli se síť Zachránců civilizace rozprostírá po celém světě, symbolem jejího úspěchu musí být udržení a ochrana území, kde sídlí čistá esence transatlantického dobra – Severní Ameriky a Západní Evropy. Ty musí představovat ostrůvek stability v rozbouřeném světě, výkladní skříň správného demokratického systému vlády. K tomu je ovšem třeba průběžně resuscitovat – především v Evropě – pojem transatlantického vlastenectví s podtextem výjimečnosti západní civilizace, tak účinný v dobách studené války. Nebude-li pevných transatlantických pout mezi Amerikou a Evropou, uvažují Zachránci, může si rozdrobenou a nejistou kolébku civilizace k sobě připoutat někdo jiný a to by pro celý projekt byla katastrofa.

Úspěšná a stabilní existence investorského mycelia vyžaduje nezpochybnitelnou (byť nepříliš často používanou) vojenskou sílu jako pojistku proti případným vzbouřencům a vyděračům. Strategie ekonomického poručnictví totiž není utajitelná a některé státy stále odmítají uznat, že je to pro ně nejlepší řešení. Ba dokonce pracují na řešení jiném, na svém vlastním novém řádu. Proti takovým darebáckým státům je třeba nasadit ekonomický tlak a dovedně používat hrozbu silovým řešením. Kombinace ekonomických a vojenských hrozeb vedou k erozi odporujících státních struktur, genezi lokálních konfliktů, chudnutí a strádání obyvatelstva v darebáckých státech, a jejich rozkolísání. To vše je však nutnou epizodou před přijetím podmínek Zachránců a nastolením klidu a blahobytu.

Mezi potenciálními vzbouřenci opticky vyniká Čína. V skutečnosti je však menším rizikem. Její ekonomika založená na spotřební průmyslové výrobě a exportu je dobře ovlivnitelná a je předpoklad, že se bude bez velkých turbulencí transformovat ze systému kdy stát řídí korporace a banky na systém, kdy korporace řídí stát. Taková nová Čína pak v pohodě vpluje do řádu západní civilizace. V horším případě se z ní stane jakási kolapstar, která se zhroutí sama do sebe a svých vnitřních konfliktů. Tak či tak bude ohrožovat Transatlantidu jen skrze svůj potenciální zálusk na východní sibiřskou část oslabeného Ruska.

Oslabení a transformace Ruska do nového řádu je riskantnější, ale naprosto zásadní. Mimo jiné proto, že jeden pacifikační pokus už selhal. Zachránci nevěří, že systém, kdy státní byrokracie jen s obtížemi kontroluje divoké kapitalisty a nemá v ruce ani centrální banku, je udržitelný a vhodný pro kolonizaci. A i kdyby ano, existence kompaktního, úspěšného a mocného Ruska je ještě větší hrozbou. Hrozbou před níž blednou všechny pohromy případnou destabilizací země vyvolané.

Proto jsme už dnes svědky mocného protiruského zásahu, vedeného především proti ziskům z exportu ropy. Jakkoli je ruská ekonomika založená na exportu surovin extrémně těžko postižitelná, už nyní je důsledkem zásahu prokazatelné snižování životní úrovně obyvatelstva a omezování státního rozpočtu, včetně vojenských výdajů.

Bude však hůř. V situaci, kdy už podnikání země negeneruje dostatečné zisky a HDP klesá je ruská ekonomika odstřihávána programově i od investic a půjček. Vzpomeneme-li toho, že Putinova popularita klesala už v roce 2013 (začala růst až s anexí Krymu) můžeme očekávat, že po několika letech intenzivního ekonomického bombardování se Rusové vzbouří. Nezabrání tomu ani předpokládaný syrský kompromis a zmrazení statu quo v Novorosii.

Začnou se bouřit ekonomicky mocní členové specifické ruské vztahové sítě. A způsobí sérii politických kiksů, kterými bude osud samostatného Ruska zpečetěn. Obrazem budoucího Ruska je pro Zachránce současná Ukrajina. Země s nevýkonnou ekonomikou, rozdělená země warlordů. V případě Ruska ovšem warlordů disponujících několika desítkami, ne-li stovkami jaderných hlavic a jejich nosičů každý. Ale nutnost je nutnost. Teprve až přijde skutečná bída a rozkol, bude ruská ekonomická elita schopná přijmout diktát Transatlantidy a nabízenou prosperitu – výměnou za masivní likvidaci svých jaderných a konvenčních zbraní.

Mezitím však už bude Evropa čelit obrovskému tlaku miliónů ruských migrantů, migrantů pravděpodobně ozbrojených ručními zbraněmi. Současná převážně muslimská migrace do evropského teritoria je v tomto kontextu jen očkováním, které má zaručit odolnost proti budoucí východní hrozbě. Té nemůže čelit Evropa otevřená, mírumilovná a bezstarostná. Evropa, ve které navíc tlak na další integraci přesáhl absorpční kapacitu národních společenství a projevují se první známky odporu a skepticismu.

Loňská migrační krize byla nesporně předpovězena, očekávána a zdá se, že i nachystána. Když to nevyšlo v Tunisku, přišlo bombardování Lýbie a konec Kaddafího, který roky blokoval severoafrický tranzitní koridor. Když to nevyšlo v Egyptě, přišla Sýrie. Bašár Asád jistě není demokrat evropského ražení a navíc syrská armáda dlouho spíše nežli jemu podléhala tradicí jeho otce, pro něhož byl masakr dvaceti tisíc civilistů v Hamé (1982) státotvorným činem. Nicméně Sýrie byla před vyprovokováním občanské války prosperující zemí, ve které spolu žilo množství různých kultur. Ne tak dnes.

O záměru radikalizovat západní Evropu a zvýšit její asertivitu svědčí jak pařížské popravy civilistů, tak organizované silvestrovské násilí na ženám v Německu. Stejný styl, stejná ruka jako v roce 2001. Setrvačnost radikálních islamistů zaměřená potřebným směrem. A opět bude hůř až se vycvičení bojovníci Islámského státu po jeho porážce rozprchnou do celého světa. Mnozí z nich do Evropy.

Zachránci nicméně soudí, že oběti jsou nutné proto, aby se mohl realizovat jejich evropský projekt. Alternativní evropskou integraci je třeba založit na silných národních státech kterým v pocitu ohrožení ti malí sami vlezou pod křídla. Vůdčí role v nové Evropě je přisouzena transformovanému Německu, ve kterém se spojí národní a panevropské cítění, obé Němcům vlastní po staletí. Není tudíž náhodou, že migranti jsou směrování k našim západním sousedům. Že jako symbol v SRN poprvé od války vychází Mein Kampf.

Každé minoritní násilí vycházející z migrantského prostředí (kde si lidé často neuvědomují, že se vůbec o násilí jedná) bude médii zveličováno. Po každém dalším útoku se veřejné míněni postaví ostřeji proti uprchlíkům jako takovým. Standardní politické strany převezmou slovník extrémní pravice (jako svého času převzaly slovník zelených). Sluníčkáři budou zatlačeni a zesměšněni. Angela Merkelová skončí. Obdiv si získá síla a racionalita. Pravidla pro imigranty se budou zpřísňovat. Velké státy začnou bez obalu diktovat celoevropskou ochranou politiku. Evropské hranice se uzavřou a v případě potřeby se bude střílet.

Teprve až dospějeme do takových konců, bude západní Evropa připravená na finální zůčtování s Ruskem. Mimo jiné proto, že paralelně s její kondicionací je na místě Evropy východní budován pod vedením Polska ochranný val proti ruským migrantům, ono pověstné Intermarium. Proto vyhrála PiS volby, proto se Kaczinski zhlédl v maršálu Pilsudském. Celou civilizovanou Evropu bude navíc v předpolí bránit nacionalistická, protirusky zmanipulovaná a obětovaná Ukrajina. Proto byl do bojů o Majdan zapojen Pravý sektor a další nacionalistické skupiny. Nacionalistická manipulace čiší i z novorosijské eskapády.

Potřeba eliminovat ruskou sílu se stala pro Zachránce civilizace obcesí. Přesto, že se jevilo velmi reálné spřátelit Rusko s Evropou skrze systém, kdy jeden vyrábí násady a druhý motyčky. Evropou asistované rozvinutí ruského lehkého průmyslu a celé terciální sféry by v poputinovské éře téměř s jistotou vyústilo (vždyť co je výhodnějšího než barter technologie za suroviny) v klidnou a bezpečnou koexistenci, nikoliv ale v nadvládu. Přesvědčení Zachránců však je nezpochybnitelné a pevné. Jen transatlantická civilizace je předurčená zachránit planetu, která by se jinak utrápila v přelidnění a lokálních válkách pokud by ji nezničily zbraně hromadného ničení v rukou nezodpovědných celého světa. Zachránci obětují i vlastní prst, zachrání-li tím ruku. Jsou nelítostní, neboť takoví jsou i jejich protivníci. Bůh je s námi a cíl je veliký.

Poznámka: Přitažlivost konspirativních teorií spočívá v tom, že střípky mozaiky dosud chaoticky rozsypané po podlaze se jako kouzlem uspořádají v smysluplnou strukturu. Ta je však jen indicií, ne důkazem pravdivosti příslušné teorie.

S migranty přichází optimismus a také pochyby o demokracii

Lidská společnost žije už tisíce let ve třech prolínajících se dimenzích – veřejné, ekonomické a soukromé. Životní prostor každého z nás je však zcela specifický a neopakovatelný. Pro některé je ekonomika vzdálené cosi, neboť není nucen získávat skrze ni prostředky k životu. Pro jiné se zase soukromí zužuje jen na ně samé, jejich vzpomínky, úvahy, fantazie. Pro většinu je pak veřejný prostor příležitostí ke sledování výkonů oblíbeného fotbalového mužstva, pro návštěvu koncertu, či pro pěstování zeleniny na komunitní zahrádce.

Nezájem většiny o politické dění, který je přerušován jen krátkými volebními vstupy, je důležitou podmínkou existence demokratických režimů. Neinformovaná, neorientující se a neangažovaná masa je využívána k tomu, aby transfer oficiální zákonodárné i výkonné (a zprostředkovaně též soudní) moci do rukou vyvolených osob byl zdánlivě legitimní. Tyto osoby pak společnost formálně řídí a kličkují přitom mezi tlakem obtěžující minority angažovaných voličů, vlastním zdravým rozumem či prospěchem a zájmy vlivových struktur, které je do funkcí protlačily. Ty pochopitelně vyhrávají.

Celé divadlo je poměrně komplikované a finančně náročné ve srovnání s totalitním uchopením moci. Je však z hlediska skutečných vládců nutné. Jeho účelem je zamezit excesům, které pravidelně nastávají při násilné změně vládnoucích garnitur a ochraňovat demokratické svobody, především tu, která zaručuje nedotknutelnost soukromého majetku a možnost s ním bez omezení manipulovat. Demokracie taktéž pečuje o bezproblémovou existenci vztahových sítí “těch co spolu mluví”. Stabilní sítě rodí bez velkého vyrušování vlivové a zájmové struktury, které zajišťují růst ekonomických zisků.

Vytěsnění zájmu občanů o takovou politiku je pochopitelné. Pro řadu lidí je to přímo podmínka zachování si vlastní důstojnosti. A ti, kteří by se zajímat a podílet chtěli, dost dobře nemohou. Nejen, že se těžko smiřují s morálkou politických loutek a sociopatickou filosofií vysokých pater vztahových sítí, ale chápou také, že podíl na kontrole a řízení mohou vyžadovat jen ti, kteří disponují relevantními informacemi, nutnými pro vyhodnocení situace, ve které jest se rozhodovat. A přísun relevantních informací k občanům je sabotován, zakázán, pronásledován.

Vzniká tak úžasný raison d´etre pro vůdce ekonomických zájmových klanů, kteří jsou v demokracii skutečnými vládci. Politici volení jen na krátké období, nerozumějící často odborné problematice a mající jen průměrný manažerský talent jim slouží jen jako spojovací kanál k úředníkům přejímajícím hlavní tíhu operativního řízení. Ti jsou pro voliče prakticky neviditelní a tudíž méně postižitelní. Jejich motivace sloužit občanům (pokud existuje) je pohříchu subjektivního charakteru.

Šéfové zájmových struktur jsou bezpochyby schopní a mají předpoklady efektivně vládnout. Problém je v tom, že jejich zájmem není vládnout v politice a prospívat lidem, ale vládnout ekonomice a prospívat sobě. Veřejný prostor využívají jako dojnou krávu a politiku jako páku pro prosazování svých ekonomických zájmů. Jejich politická řídící aktivita je tudíž nekoncepční, ovlivnitelná ekonomickými procesy a vůči voličům (kteří jsou většinou pod jejich rozlišovací mezí) nezodpovědná.

Bylo tomu tak vždy, neboť demokracie byla konstruována elitáři jako vláda elit. V dobách, kdy se politika ještě zabývala různostmi ideologií, byla však moc politiků opírajících se o angažované stranické zázemí větší a méně závislá na ekonomických kmotrech. Skoro celé dvacáté století nadto existoval alternativní socialistický systém a západní politici byli vybíráni tak, aby se osvědčili jako skuteční a silní bojovníci proti němu. A pak – v minulém století ještě ve světonázoru vztahových sítí nostalgicky doznívala píseň (dnes už zcela vytlačená kritérii ekonomické užitečnosti) o morálce aristokracie, poslání elit a odpovědnosti vůdců. Celková atmosféra tak umožňovala aby demokratický výběr (nezaměňovat s volbami) produkoval osobnosti schopné skutečně vládnout.

Úspěšnost řízení vždy stojí a padá s výběrem osob, které jsou jím pověřeny a s metodami, které používají. Jde o správné nastavení strategických i postupných cílů, včasnou detekci odchylek od nich, predikci chyb a jejich nápravu i péči o návrat do původního kursu. To ovšem předpokládá neustálé testování odpovědnosti jednotlivých manažerů (a vyvozování důsledků z jejich chybných rozhodnutí) a verifikaci smysluplnosti zvolených cílů. Dnešní politika se však snaží osobní chyby ututlat, zakrýt a interpretovat jako jakési chtěné taktické postupy. Místo jasné definice priorit zahaluje budoucnost kouřovou clonou boje proti terorismu, jako by to byl hlavní účel existence lidského druhu na této planetě.

Občané však díky zavedené rutině a uklidňujícím médiím mohou žít v míru své „splendid isolation“. Dokud se chod věcí nezašmodrchá tak, že systém, nekonfigurovaný pro metody rizikového řízení a neosazený schopnými manažery, katastroficky selže. Pak znepokojující informace o realitě již nemohou být zcela oslyšeny, neboť jsou v příliš velkém nesouladu s tím, co je nám podstrkováno propagandou.

Neboť člověk je stále ještě logicky myslící tvor a nelogičnosti buší na brány jeho vědomí jako kladívko na zvonek budíku. Probuzeni takto mimo virtuální realitu volebních kampaní, stojíme v nekonečném údivu. Jsme šokováni nesmysly, které vycházejí z úst námi zvolených zástupců a propadáme beznaději když vidíme jaké šílenosti vydávají za řízení věcí veřejných. A najednou jsme připraveni jednat a vyklízet Augiášův chlív.

Některé to postihlo už před rokem, když se kdosi nelogicky snažil oddělit Evropu od Ruska, takto prakticky jediné naděje na jakousi její ekonomickou prosperitu v příštích padesáti letech. Další probralo letos na jaře vlčí vrčení dobrých strýčků z Bruselu, kteří ukázali Řecku své velké zuby. Opravdovým alarmem i pro otrlé spáče se však stal až dupot nohou statisíců ilegálních výletníků přicházejících do Evropy – bez pozvání a natrvalo.

Sami uprchlíci a migranti jsou jen jakýmsi ekvivalentem přírodní katastrofy – která ovšem mohla a měla být předvídána. Za naši nepřipravenost mohou neschopní evropští politici. Jejich loutkovodiči dali chytře ruce pryč v polovině představení. A loutky – produkt zmutovaté demokracie, říznuté dávkou bruselského vyděračského konsensu – neschopné samostatné existence se kymácejí, breptají, padají ze scény.

Náš optimismus tedy nemůže tedy být dán stavem věcí, ale jen samým faktem občanského prohlédnutí. Lidé, náhle kriticky se zajímající o politiku, přinášejí naději a šanci na změnu. Není přitom rozhodující kloní-li se jako racionálové k odmítání imigrantské vlny, nebo vidí-li především utrpení lidí táhnoucích za ošidnou vidinou lepšího života.

Ti i oni chápou, že systém a jeho vládci selhali. Ti i oni mají potřebu něco smysluplného činit a to hned. Naštěstí půvabem (jakékoli) demokracie je, že jakkoli slouží úzkým zájmovým skupinám, musí brát v určitých situacích ohled na vůli občanů vyjádřenou dosti masivní formou. První vlaštovka už přiletěla z Polska, další už sedí na drátech francouzských regionálních voleb. Řetězová reakce sílí v celé Evropě. V procesu kritické reflexe se sjednocuje levá i pravá strana politického spektra, protože společný zájem požadující logické a funkční řízení věcí veřejných – především vládu, která je s to zajistit bezpečnost komunity – je silnější než tradiční stranická animozita.

Vůle (ne vždy moudrost) davu ovšem bude i tentokrát respektována jen nakrátko, pokud vůbec. Jen co vedení převezmou (už dnes připravení, stačí se jen rozhlédnout) noví vůdci, kteří nahradí staré politické garnitury, usměrní revoluční energii a slíbí, že už nikdy nedovolí, že se postarají, že potrestají. Prostě, že udělají všechno potřebné, abychom opět mohli klidně spát.

Zákonitost procesu, ve kterém je každé nadějné vzedmutí vůle lidu utlumeno a posléze zcela vyšachováno, plyne z toho, že ono vzedmutí dlouhodobě nenaruší strukturu vztahových sítí postavených převážně na ekonomických preferencích. Jen někteří už nepotřební hráči odejdou a jiní vstoupí, aby se postupem času plně integrovali a přijali ideologickou platformu sítě. Zachována zůstane i schopnost vytvářet zájmově-vlivové struktury parazitující na veřejném sektoru až k jeho ovládnutí. Cyklické obnovování zajišťuje nesmírná životaschopnost vztahových sítí vystihujících lidský charakter jakož i profesionalita a předvídavost jimi generovaných zájmových struktur. Svou daň si vybírá i skutečná nebo jen na odiv dávaná bezradnost a naivita nových vůdců.

Poučený génius lidu, kterému nestačí jen výměna vůdců se čas od času uchyluje k pokusům o změnu systému moci v důvěře, že ten nový odstaví od moci ekonomické warlordy. Dvacáté století přímo žilo touhou experimentovat a měnit genetickou strukturu společenských systémů. Byla skrze ní však počata tak strašlivá monstra, že dnes je ve shodě dodržován jakýsi neoficiální zákaz dalších experimentů. Nadšeni znovuobjevenými kvalitami ekonomické (liberální) demokracie ji dokonce někteří v dobré víře vydávají za ultimativní způsob řešení problému řízení lidské společnosti.

Pod pokličkou už se však vaří úplně jiný pokrm protože nahoře ti předvídaví už přišli na to, že demokracie vbrzku nebude k jídlu. Prostí lidé přestávají totiž být nevzdělaní a neschopní orientace v tomto složitém světě. Chybí jen málo a nebudou dále použitelní jako tvárná materie politiky. Důvodem změny jsou počítače a jejich informační sít – internetu.

Tisíce lety žili naši předkové v nepřátelské přírodě. Podmínkou přežití bylo, aby jako porézní houba nasávali bez přestání informace ze světa kolem. O jejich zpracování a proměnu v užitečný znalostní systém, kterému dnes říkáme intuice, se staralo jejich nevědomí na pozadí běžné vědomé existence. V průmyslové civilizaci se množství podnětů přicházejících do lidských myslí dramaticky zmenšilo, nicméně vlohy zpracovat nevědomě množství informací, vytvářet znalostní databáze a na jejich základě se intuitivně tvůrčím způsobem rozhodovat, zůstala zachována. Zachována pro dobu, kdy jí internet znovu otevřel neočekávanou paletu možností.

Masy stále ještě dřímají, ale už nejsou tak nevědomé a manipulativní. To vládci dobře chápou. Na pomoc jejich snaze eliminovat (umělým vytvářením vnějšího nebezpečí) možnou transformaci ekonomické demokracie na demokracii vskutku lidovou, přišla proměna ekonomických pravidel hry likvidující klasický kapitalistický systém jako takový.

Každý náš ekonomický systém je živý organismus existující a vyvíjející se v souladu s vlastnosti jeho lidských buněk a v souladu s právě platnými počátečními a hraničními podmínkami. Základní podmínkou kapitalismu je volný pohyb kapitálu, který může téci od jednoho vlastníka k jinému v závislosti na jejich schopnostech v podnikání. Základní podmínkou feudalismu je naopak znehybněný kapitál (v původní verzi půda určená k obdělání) trvale vlastněný úzkou skupinou, která ho zbylým devadesáti devíti procentům obyvatel pronajímá za úplatu.

V posledním desetiletí dvacátého století se plně rozvinul finanční kapitalismus, který (mimo jiné) skrze promyšlené investování prakticky eliminuje možnost, aby ti nejbohatší o svůj majetek v bouřích cyklických krizí ekonomiky přišli. Ti ostatní se naopak postupně zadlužili a už nejsou schopni své vazby na majitele kapitálu zrušit. Jsou k jejich kapitálu připoutaní jako rolníci k půdě.

Dědické daně byly omezeny nebo zcela zrušeny a nové generace vlastníků světa vyrůstají už s vědomím, že oni budou vládnout do doby než přenechají vládu svým dětem. Byly položeny základy k obnovení feudalismu (který je možná lidstvu přirozenější než kapitalismus, neboť je založen na hierarchii velké rodiny). Novodobý feudalismus už není už založen na uznání božského původu moci a vlastnictví půdy, ale na uznání svatosti soukromého vlastnictví a na držení a pronajímání investičního kapitálu.

Ve veřejném prostoru ne evoluční potenciál který by tomuto postupu nového řádu a jeho samovolnému konstituování oponoval. Každý pokus o nalezení alternativní cesty hrozí tím, že s vodou se z vaničky vylije i dítě. Zrušíme kapitalistické vztahy a soukromé vlastnictví a nastane bída státní ekonomiky. Zrušíme demokratická pravidla a nastane ničím neomezovaná vláda ekonomicky silných oligarchů. Zavedeme přímou demokracii. Ale jak může kvalifikovaně vládnout lid, který ve své většině nehodlá námahu vlády podstoupit, odhání ji jako obtížný hmyz a přenechává (až na výjimky) těm, kteří ho nechají na pokoji?

Odpověď je možná skryta v obnovení přirozené lidské dimenze demokratických rituálů. Na nejnižších úrovních společenského řízení, v malých městech a na vesnicích, kde nejsou participanti místních vztahových sítí od běžných občanů odděleni nepřekonatelnou zdí majetku a společenského postavení, lidová demokracie ještě neumřela. Občané tam mají lepší přístup k lokálním informacím a mohou je používat při rozhodování, které má na ně bezprostřední dopad. To u mnohých, zvyšuje kontinuální angažovanost. Mnozí ale stále bohužel nejsou většina.

Takové už války jsou

Turecké letectvo sestřelilo ruský stíhací bombardér SU 24. Letoun údajně narušil turecké hranice. Piloti se katapultovali a byli ještě ve vzduchu rozstříleni turkmenskými ozbrojenci. Ruský vrtulník, který pátral po pilotech byl Turkmeny rovněž sestřelen. Jeden voják byl zabit, zbytek osádky unikl.

Celý incident má několik politických a vojenských rovin.Vládní syrská armáda se snaží od moře dobýt území podél tureckých hranic, protože tudy do Sýrie proudí množství pomoci povstalcům, kteří bojují proti syrské vládě (a kteří pokud nejsou přímo příslušníky IS nepochybně část získané výzbroje ISIL prodávají).

V samotné provincii Latakia Turecko zásobuje rebelující Turkmeny, pro jejichž milice také zajišťuje vojenský výcvik. Syrští Turkmeni nejsou nic jiného než etničtí Turci, kteří u dnešních hranic s Tureckem žijí už od jedenáctého století, převážně v oblasti nazývané Turmen Moutain (Jebel Turkman). Turecko tedy vůči syrským Turkmenům používá politiku ne nepodobnou té, kterou používá Rusko vůči doněckým a luhanským povstalcům.

Ruský letoun se nepohyboval v Turecku, ale na turecko-syrském pomezí. Je zřejmé, že turecká letadla, obávající se ruských raket vzduch-vzduch, nepoužila standardního vizuálního varování, ale zbaběle odpálila své rakety ze vzdálenosti několika desítek kilometrů poté, co alibistickým mluvením do etéru (samozřejmě bez odpovědi) vytvořila dojem, že Rusy varovala. Turecká akce nebyla ochranou tureckého území, ale odvetou za bombardování tureckého etnika v Sýrii.

Postup Turecka v syrském příhraničí osídleném Turkmeny je do jisté míry pochopitelný. Obrana vlastního etnika na němž je konáno násilí, byť sídlícího v jiné zemi není sice přesně podle mezinárodního práva, ale je přinejmenším morálně ospravedlnitelná. Nezávisle od toho zda toto etnikum učinilo první nepřátelské a násilné kroky (tak se to stalo jak v Novorosii, tak v Latakii). Ospravedlnit se ale nedá přístup západních zemí sdružených v NATO, kterého je Turecko členem. Jak to, že jsme my, ti jediní spravedliví, ještě nevyhlásili proti Turecku sankce?

Asi proto, že nechceme poukazovat na velké nebezpečí, kterému jsou vystaveny všechny státy NATO skrze pověstný článek 5 Smlouvy o alianci. Je sice pěkné, že si neustále vyznáváme solidaritu jako novomanželé lásku a ujišťujeme se o tom, jak si budeme pomáhat. Co se ale stane, bude-li vojensky ohrožen stát – člen NATO – poté co sám násilí proti jinému státu (komunitě) spustil? Konkrétně USA, Francie a Velká Británie zasahují silově v celém světě. Nebylo by tedy divu, kdyby na ně někdo v odvetu zaútočil. A my budeme – nedělejme si iluze, že bychom mohli odmítnout – riskovat životy českých občanů při pomoci násilníkovi?

Sestřel SU 24 je právně i morálně problematický. Čin „umírněných“ separatistů, kteří zabili piloty ještě ve vzduchu na padácích je však zločinem a má být odsouzen. Je pro mě proto zklamáním, že podplukovník v záloze Michael Borůvka, pozvaný ČT včera do vysílání, k tomu nenašel odvahu a pouze konstatoval, že „takové už války jsou“. Česká televize však použila pana podplukovníka jako předkrm bez výrazné chuti záměrně. To aby vynikly všeobecně známé a v celé zemi oceňované kvality Tomáše Klvani. Věřil-li ostřílený matador, že tentokrát bude on hlavním chodem, byl zklamán. V pomyslné soutěži na kameru řečených nesmyslů jasně zvítězil analytik mezinárodních vztahů Vladimír Votápek. Jeho vystoupení bylo skutečným kulinářským zážitkem. U slabších jedinců bohužel nelze vyloučit následné střevní komplikace.

 

Ostudná připomínka velkého výročí

Pražské jaro tvoří spolu s husitským hnutím a érou obrození českého národa tři mohutné a nezpochybnitelné pilíře české existence. Pojem Pražské jaro totiž nelze vztahovat jen na krásné a slunečné dny jara roku 1968. Pražské jaro je pojem vztahující se zprostředkovaně k událostem, které doslova prorůstaly celou českou společností od konce padesátých let a které se pozvolna a tragicky uzavřely až velkou čistkou v časných letech sedmdesátých.

Společným jmenovatelem husitství, obrození a socialismu s lidskou tváří je neočekávané a hromadné vystoupení českého národa z historického bahna, které se v našem teritoriu (pravda také s naší vlastní pomocí) v tom kterém období nahromadilo. Ať už jde o bahno vlády Lucemburků (včetně velkého Karla) v kombinaci s evropskou krizí katolické církve či bělohorský mor poněmčování (v režii české katolické šlechty), nebo konečně surová implantace sovětského stalinismu, kterou jsme si odhlasovali ve svobodných volbách.

Po krátkém vzedmutí vlny nadějí, které spíše nechtěně vyvolal dvacátý sjezd KSSS, propadl se Sovětský svaz a jeho evropští satelité do nové, sice ne už tak násilnické, ale o to temnější doby. Doby vlády komunistických úředníků. Na světlou budoucnost socialismu přestali sázet i optimističtí západoevropští levičáci. Ale v té době – zcela mimo logiku světového vývoje - rostl a mohutněl v ČSR (od roku 1960 ČSSR) projekt skutečného socialismu. Vlády lidí a pro lidi.

Léta 1960 – 1967 se vyznačovala většinovou vírou, že transformace totalitního režimu je možná. Do komunistické strany vstupovali i lidé, kteří tu předchozí stranu Gottwalda, Zápotockého a Nejedlého nemuseli. Kdo než my, kdy jindy než teď bylo heslo dne. Přežívající předpisy a nařízení byly nahlíženy s tichou ignorancí. Vznikla česká filmová škola, divadla malých forem. A při přijímání na vysokou školu se nikdo nezajímal o váš třídní původ nebo aktivitu ve Svazu mládeže.

První měsíce roku 68 jen obrátily kabát naruby. To co se dosud skrývalo vespod radostně vyvřelo nahoru, to co dosud vládlo nezaniklo, ale skrylo se v očekávání. Vznikl tak dojem úžasné jednoty, kterou podporoval emotivní vztah občanů k novému stranickému vedení. Tato jednota nepochybně nemohla – ani bez vstupu vojsk – přetrvat věčně. Není však zdaleka jisté, zda by kdy došlo na požadavek zrušení vedoucí úlohy KSČ, pakliže by se transformovala na sdružení občanů, které prostě víc než jiné zajímá politika udržovaná v pružných socialistických mantinelech. Ani dnes totiž nejsme schopni nalézt ideu resuscitace demokratických ideálů bez konstituování hlídacího psa (kterým média rozhodně nejsou a masa občanů ani být nemůže), který bude okusovat lýtka (tak aby to skutečně bolelo) těm, co překračují pravidla slušného chování.

Předpokládaný vývoj politický by byl nepochybně spjat s vývojem ekonomiky, o jejíž budoucnosti se před srpnem mluvilo na veřejnosti hodně, ale jen vágně. Dnešní představy o možném vývoji nepřerušeném invazí už jsou tak svázány s polistopadovou propagandou, že si prostě nedovedeme představit nekapitalistickou, ale kapitalismu konkurence schopnou, cestu. Jde to dokonce tak daleko, že někteří seriózní autoři (Valach) považují socialismus za jakýsi státní kapitalismus. To je – už na první jen popisný pohled – nesmysl. Kapitalismus je samovolně vzniklý evoluční systém, který kromě všeobecně známé (a Klausem zprofanované) ruky trhu zahrnuje mnoho dalších a důležitějších zpětnovazebních mechanismů, které zajišťují jeho homeostázi. Mechanismů, které socialismus neměl, neboť se nedají žádným Šikem naordinovat, musí se evolučně konstituovat – tak jako u každého jiného živého organismu.

Unikátnost československé ekonomiky šedesátých let ale spočívala v jejím totálním zestátnění. Totální státní vlastnictví výrobních prostředků (to družstevní bylo také státní, byť zprostředkovaně) umožňuje uvažovat (dnes už jen teoreticky) o systému, kde by stát vlastnil veškeré materiální výrobní statky a pouze je pronajímal zaměstnancům. Ti by mohli s pronajatým hospodařit odvádějíce majiteli nájem a inkasujíce zisky – nebo také čelíce ztrátám až k bankrotu. Část nájmu by se, jak je to obvyklé, odváděla formou investic do pronajatých prostředků, zatímco intelektuální a finanční aktiva by náležela sdružení zaměstnanců. Takové prostředí by umožnilo jakous takous konkurenci ale zároveň zachovalo silný vliv vlastníka na objem výroby a ceny výrobků. Investiční, vývojová a finanční politika firem by se rovněž přiblížila kapitalistickým standardům, aniž by docházelo k tomu co je na dnešní verzi kapitalismu nejodpornější – k obrovskému hromadění majetku a moci v rukou několika dravců a dehonestaci práce zbylých devadesáti devíti procent.

Už ze stručného naznačení československých perspektiv na konci šedesátých let dvacátého století vyplývá, že Brežněvův strach z kontrarevoluce byl možná překonán Johnsonovým strachem z plíživé socializace kapitalizmu. Faktem je, že pražské jaro nechtěli ani na Západě, ani na Východě. Už to zakládá mimořádnost tehdejšího příkladu, který dala světu malá izolovaná země v srdci Evropy. A sám týden odporu, který začal jednadvacátého ráno a skončil až po návratu Dubčeka z Moskvy je pak faktem, který by si měli uchovávat v myslích všichni čeští vlastenci, zvláště v dnešní době kdy budeme zdá se čelit nevybíravému tlaku staronového protektora.

Vzpomeňme vysočanského sjezdu, který se vzepřel zvůli přímo pod hlavněmi tanků, vzpomeňme hrdinů, kteří padli. A toho, že lidé se nesklonili před okupanty ani po týdnu nepřestávající střelby a výhrůžek. Tito lidé, kteří statečně odváděli úžasnou práci a díky nimž republika žila i pod pásy tanků, byli ale také vykolejení, strachovali se o budoucnost a cítili se ošizeni a okradeni o ideál. Přesto všechno však – a to je další zázrak roku 68 – nebyli naplněni nenávistí. Místo toho hýřili vtipem.

Prokázaná životnost socialistického systému, který v sobě zahrnoval funkční prvky skutečné lidovlády (ne té demokracie, ke které žijeme dnes a kde vládnou volbami posvěcené politické loutky v rukou majetkem mocné elity) je hlavním důvodem proč celé období šedesátých let bylo dáno hned po listopadu 89 do kladby. Takticky tím byly také do pozadí odsunuty disidentské kádry s komunistickou minulostí (Obroda).

V novém miléniu konečně došlo na alespoň faktograficky objektivní popis událostí roku 1968, byť celá slavná léta šedesátá upadala řízeně v zapomenutí. Ne tak letos. Letos přišla nová direktiva. A tak se ze srpna 68 stalo jedna z propagačních paliček, kterými naši novináři tak neotřele mlátí po hlavě ruského medvěda, co si dovoluje odporovat americkému orlu. Svým dílem k tomu ovšem přispěli Rusové sami, když se v duchu stejné manipulativní propagandy, jen otočené o sto osmdesát stupňů, jali přesvědčovat mladou ruskou generaci bez osobních zkušeností o naší kontrarevoluční minulosti. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.

Imigranti, uprchlíci a my

ImigraceJsou přelomové události, které jako by se schválně předváděly, aby nám nastavily zrcadlo, aby nás varovaly. Takový byl hypotéční krach v roce 2008, takový je i současný exodus statisíců do Evropy. Tyto krize jsou naštěstí viditelné pouhým okem neozbrojeným mediálním dalekohledem a jejich průběh nemohou média zcela zmanipulovat.

Memento finanční krize prošlo kolem nás skoro bez povšimnutí. Hnutí typu Occupy Wall Street se vyčerpala vlastní špatnou strategií a zájmové superstruktury celou hru mistrně obrátily ve svůj prospěch. Díky kvantitativně uvolňovací mánii mají teď ještě více peněz na to, aby si koupily ještě větší část globální ekonomiky – včetně nás, jejích zaměstnanců.

Krize vyrostlá z katastrofického zvýšení počtu migrantů bušících na brány Evropy v roce 2015 je dalším typickým střetem virtuálních konstruktů, ve kterých žijeme my obyvatelé Transatlantidy, s 3D realitou, ve které žije „zbytek” lidské populace na planetě Zemi. I zde bohužel podléháme politickému a mediálnímu mámení, místo abychom použili racionální a kritické uvažování vlastních šedých buněk mozkových.

Základní virtuální bází, které si v této souvislosti užíváme dnes a denně, je příběh o výjimečnosti bílého muže a jeho civilizace. Je nám neúnavně a opakovaně podstrkován, neboť uspokojuje libido úspěšných a činí lidi neschopné vidět všechny ty hrůzy kolem. Ve skutečnosti ovšem historicky neodvolatelně odpovídáme za to, že se skrze evropskou kolonizační aktivitu na obrovském kontinentě zvaném Afrika a na velké části obrovského kontinentu zvaného Asie, rozpadly společnosti s tisíciletou historií. Odpovídáme dokonce třikrát. Když se totiž v šedesátých letech dvacátého století konečně pobořily koloniální říše a padl jakýs takýs koloniální řád, nahradili jsme ho neřádem hospodářské nadvlády. Aktivně jsme pomáhali budovat nový feudalismus a a ten naopak pomáhal nám s neokolonialistickou ekonomickou stavbou. A když se v některých zemích přetékajících ropou stabilizovaly autoritativní až totalitní režimy (Irák, Sýrie, Lybie), bez milosti a bez uvažování jsme posvětili jejich likvidaci ve jménu demokracie. Pak jsme je – jak je nám vlastní – ponechali osudu mnohem horšímu, než si mohli vymyslet Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí a Bašár Asad dohromady. Neměli jsme totiž čas, museli jsme shrabovat tučné zisky z ropy, která nám spadla do klína.

Ve vypolštářovaném světě, kde se nás rozhodnutí vládců týkají zatím jen nebolestně, nechápeme, co je to nenávist. Neboť nedílným balíčkem konstruktu o transatlantické dokonalosti a výjimečnosti, je pohádka o evropském humanismu, míru a konsensu. Ta přijde na řadu vždy, když mediální inteligence ztrácejí půdu pod nohama. Jen co se bahno usadí, je však humanita zapomenuta a najatí humanitariáni odloženi k ledu. Malí a slabí se zase podrobují neomalenému tlaku velkých a silných. A když si to Evropané vyřídí mezi sebou, skloní se všichni pokorně před velkým bílým otcem z druhé strany Atlantiku.

Takový je rituál, který odvádí naší pozornost, abychom neregistrovali, že čím dál tím víc Afričanů a Asijců, kterým hladem a v nemocích umírají bratři, sestry, vlastní děti, sžírá nenávist vůči bohatým Evropanům a Američanům. Neboť zatímco dřív jsme pro ně byli mýtem či pohádkou, dnes mají – díky civilizaci, kterou jsme jim přinesli – ve svých vesnicích počítače se satelitním připojením a mohou obdivovat on line jak blahobytně si žijeme my a jak žijí oni. Nenávidí a učí se chápat jak to chodí v dnešním globálním světě bez pohádek. Co si urve jeden, musí chybět druhému.

Zdaleka největším a nejúspěšnějším narativem naší vitruální historie je ovšem křesťanství. Tento možná první a dosud nepřekonaný mediální konstrukt má kořeny v raném středověku, kdy ještě nebyl tištěn, natož googlován, ale vyprávěn prostřednictvím mluvčích centrálně řízené organizace, zvané církev. Přinášel úžasnou zprávu o lidské lásce a o království božím na zemi, které už brzo nastane. Namísto toho však přišla – už tehdy – realita. Realita křižáky vyvražděných obyvatel Jeruzaléma. Mohamedánů, křesťanů i židů. Realita miliónů zabitých indiánů v Mexiku, Peru a na prériích severní Ameriky. Realita statisíců upálených žen, falešně obviněných z čarodějnictví.

A tuto neuvěřitelnou slátaninu filozofických obratů a kliček, ty hory obrazů zakrývajících skutečnost, tu manu okořeněnou ekonomickým utilitarismem a neoliberalismem bez hranic, předkládáme, my – kteří jsme jistotu Boží existence nahradili subjektivní vírou v cosi tam někde – do Evropy nově přišedším muslimským imigrantům. Nechápeme, že islám je zásadně něco jiného, než podle přání ekonomických vládců výhybky přehazující postkřesťanství. Že to není jen náboženství, ale ucelená nauka o řízení lidské společnosti a existenci jednotlivce v ní. Že islámské právo má za sebou tisíciletou historii diskusí, sporů a hledání řešení – které, ovšem když je nalezeno, platí pro všechny. Že islámská ekonomika připouští zisky, ale – velmi předvídavě – nekompromisně trvá na platnosti základní morálky i v obchodním podnikání. Že péče o chudé není rozmařilostí, ale povinností těch, kterým Bůh dal vydělat.

Ale především. Islám generuje jedince, kteří vědí (ne věří), že Bůh existuje. A podle toho se chovají. Jejich pobyt na tomto světě je důstojný a uspokojující, protože jsou přesvědčeni, že jednají v souladu s vyšší, Boží vůlí. Plejáďan by pochopil, proč se už třetí generace muslimských přistěhovalců neintegruje a nepřijímá naše „hodnoty”. Pochopil by, proč vláda pocházející od Boha a jeho mluvčích na Zemi je logicky nadřazená vládě, která je vybraná pouze lidmi. My to nechápeme, my tak neuvažujeme, nám k nadřazenosti stačí tučné bankovní konto.

Proto však ještě český národ není xenofobní žumpa, jak o nás tvrdí humanitariáni pasující se na znalce české povahy. Nebojíme se imigrantů. O tom svědčí zcela integrovaná vietnamská komunita nebo statisíce v Čechách žijících Ukrajinců. Náš strach je ve skutečnosti – do značné míry racionální obavou z Bohu oddaných a tudíž pro nás nepředvídatelných imigrantů vyznávajících islám. Z těch, které média vzpomenou jen když se poperou, ucpou tunel do Anglie, nebo uříznou hlavu svému šéfovi.

Právě na příbězích muslimských uprchlíků, kteří už do Evropy doplavali, by bylo možno ilustrovat naprosté selhání evropských vlád a celoevropské selhání proklamovaného humanismu. Selhání té elity, kterou jsme si zvolili, aby nás vedla k lepším zítřkům. Té loutkové elity, která zapomněla na svou základní povinnost, která už přežívá jen jako heslo na automobilech policie. Pomáhat a chránit. Těm a ty, kteří si je vybrali, těm a ty, kteří je svou prací živí, ale i těm a ty, kterým bylo dovoleno vstoupit do Evropy a zde pobývat.

Pomáhat a chránit znamená jednat tak, aby byl zachován princip předběžné opatrnosti. Předvídat a vyvarovat se rizikových aktivit. Ne jako v ekonomice, kde je riziko legální součástí systému a je svázáno s výší předpokládaného zisku. Pomáhat a chránit Evropany by znamenalo předvídat už před deseti roky (na základě růstu počtu počítačů ve vesnicích třetího světa), že dojde k imigrační krizi. Předvídat a chránit by znamenalo dnes uvádět v život opatření, která ochrání Evropu ne před dnešní vlnou imigrantů, ale před vlnami třikrát, pětkrát většími, které se ve světě formují. Znamenalo by to připustit, že mezinárodní status uprchlíků nebude Evropa už dodržovat. Že evropské hranice budou uchráněny silou. Že budou jednoznačně a ověřitelně stanoveny roční kvóty uprchlíků, které Evropa přijme. Ale také to, že se o uprchlíky a imigranty už přítomné na evropském teritoriu postaráme a budeme s nimi mluvit jejich jazykem. Je to totiž i v našem zájmu.

Jejich nepřizpůsobivost je vzhledem k poněkud zavánějícím evropským „hodnotám” sice logická a pochopitelná, převedena do akce však může za pár let destabilizovat celý kontinent. Zvláště zkombinuje-li se s třaskavou nenávistí, se kterou budou někteří z nich reagovat na bohorovný evropský blahobyt. Tady konsenzus skončí, ač bychom si ho velmi přáli. Neboť ani miliardy eur nepostačí na to, aby se tito noví přistěhovalci ve své většině postavili na stranu Evropy. Neboť oni stojí na straně Boha. Neboť my jim svými životy a celou svou existencí nedáváme příklad hodný obdivu a následování.

Kde selhávají vlády a racionalita se choulí v koutku, chápou se otěží ti, pro které není síla a nabytá moc nutností a službou, ale požitkem. Nemůžeme sice spoléhat na loutkové politické elity umírající demokracie, ale dát slovo křiklounům se šibenicemi, znamená otevřít dveře zlu, které nás stejně neochrání. Máme však ještě šanci propojit racionálně a bez iluzí uvažující, ale zároveň lidsky soucítící část občanů. Lidi, kteří chápou, že odpovědné použití síly musí být v rejstříku naší obrany. Lidi, kteří ale zároveň souhlasí s tím, že je nejvyšší čas ubrat sobě (a ne málo) a dát jiným. Lidí, kteří zároveň tolerují jinakost a váží si jí, byť je jim nepochopitelná.

Dokážeme-li zvolit takový přístup, nebudeme už možná před praktikujícími muslimy vypadat tak beznadějně necivilizovaně.

Smlouvy o volném obchodu jsou proti volnému obchodu

Volný obchod je jedním z hlavních manter kapitalismu jakožto historického systému. Volný obchod je kázán jako optimální aranžmá pro rozšiřování výroby, snížení výrobních nákladů a tedy i spotřebních cen, pro zvýšení příjmů celku v dlouhodobém horizontu. To všechno může být pravda. My se to nikdy nedozvíme, protože jsme se nikdy se světem volného obchodu nesetkali. Protekcionismus byl vždy dominantním modem ekonomických vztahů mezi státy.

Ale můžete si myslet – nejsou to státy, kdo neustále ratifikuje smlouvy, které jsou označovány jako smlouvy o volném obchodu? Ano jsou. Ale takové smlouvy nejsou ve skutečnosti založeny na volném obchodu, ale spíše na protekcionismu. Pojďme začít s prvním základním faktem. Neexistuje tam žádná taková věc jako volný obchod, pokud nezahrnuje každý stát do světového systému.

Pokud smlouva zahrnující jakýkoliv počet států funguje pro dva až n-1 států (n je celkový počet států v dané době), znamená to podle definice, že některé státy, jsou vyloučeny z ustanovení této smlouvy. Spojenectví států v této takzvané Smlouvě o volném obchodu ve skutečnosti vytváří protekcionistickou zónu proti vyloučenému státu nebo státům.

Jedním z důvodů, proč to vždycky vypadá tak těžké, aby se státy dohodly na tak zvané smlouvě o volném obchodu je to, že státy mají za úkol vyjednat kompromis. Každý ze států se rozhoduje o tom, která protekcionistická opatření je připraven obětovat vis-à-vis omezené skupině států, které mají být zahrnuty ve smlouvě za účelem získání výhod, které by přicházely do úvahy pokud by jiné státy byly ochotné obětovat svá vlastní protekcionistická opatření.

Můžeme nahlédnout, jak to funguje, podíváme-li se na hlavní jednání, která byla vedena nějakou dobu pod hlavičkou Trans-Pacific Partnership (TPP). V současné době existuje dvanáct států zapojených do perspektivní smlouvy: Austrálie, Brunej, Kanada, Chile, Japonsko, Malajsie, Mexiko, Nový Zéland, Peru, Singapur, Spojené státy, a Vietnam. Tato skupina 12 zahájila jednání v roce 2008 a stanovila termín 2012 pro dokončení. Rok 2012 je za námi. Nyní se tvrdí – v roce 2015 – že současná jednání jsou v závěrečná fázi a pravděpodobně budou dokončena v letošním roce.

Pokud se podíváme na seznam zúčastněných států, je to zvláštní geografický mišmaš. Kromě toho, jsou to země zcela odlišné ve velikosti, HDP a významu ve světové ekonomice. Existuje dlouhý seznam potenciálních dalších zemí, které mohou usilovat o vstup, jakmile TPP bude fungovat. Existují však dvě velmi velké země, o kterých se nemluví ani jako o potenciálních členech – Čína a Indie. Proč tomu tak je?

Stávající a potenciální seznam je samozřejmě založen především na politické, nikoliv ekonomické, úvaze. Nicméně, spíše než diskutovat o politice výběru vnější hranice TPP zóny, pojďme se raději podívat na důvod, proč to trvalo tak dlouho, aby se dospělo k okamžiku, kdy všech dvanáct států bude připraveno k ratifikaci.

Vezměte na otázku, mléčných výrobků. Kanada je chrání. Nový Zéland je vyváží. Kanada se chystá mít volby. Strana, která vede Kanadu dnes, se bojí ztráty v těchto volbách. Proto neexistuje žádný způsob, jak přimět Kanadu k podpisu omezení ochrany svých producentů mléka. Prosperita Nového Zéland však závisí na schopnosti rozšířit prodej mléčných výrobků.

Vezměte další problém, který zahrnuje Nový Zéland. Udržuje své rozsáhlé zdravotní výhody pomocí využívání generických léků. Stejně tak i Austrálie. Farmaceutické společnosti ve Spojených státech se nemohou dočkat, aby zavedly přísná omezení na využívání generik, které ničí příjmy z chráněných léků. Nazývají to „ochranou duševního vlastnictví“ a ta ochrana je eufemismus pro protekcionismus.

Nebo vezměme další problém: tzv otázky lidských práv. Odborové svazy ve Spojených státech tvrdí, že existuje exodus pracovních míst ze Spojených států, protože v jiných zemích jsou podmínky, které zkracují práva zaměstnanců, čímž se snižují náklady na výrobu. Opozice v odborech se spojuje s opozicí skupin bojujících za lidská práva.

K dosažení tohoto cíle však různé jiné země v TPP nebude jen muset slibovat více nechutných opatření, ale skutečně je vymáhat. Politický problém pro Spojené státy je, jak dospět k formulaci, která se bude držet tyto státy v TPP, ale neznepřátelit si přitom takový počet členů amerického Kongresu, který by mohl ohrozit ratifikaci TPP. Zatím se to ukazuje jako obtížné.

Dalo by se pokračovat o ochraně cukru nebo jak definovat, co to je nákladní automobil, vyrobený v rámci TPP zóny. Podstatné však je, že státy TPP nyní ztratily poslední „konečný“, termín pro dohodu. Titulek The New York Times zní „To co mělo být poslední položkou jednání o smlouvě končí zašlápnuto kramflekem“.

Vzhledem k různorodým požadavkům kongresových plánů, i když by nyní bylo dosaženo dohody, žádné hlasování by nemohlo v americkém Kongresu proběhnout před rokem 2016, volební rokem prezidenta. Zdá se přinejmenším nepravděpodobné, že smlouva bude ratifikována. Pokud je to pravda o TPP, o to víc to platí pro trans-atlantickou smlouvu, jednání o které jsou v ještě ranějším stádiu diskuse.

Vracím se k mé fundamentálnímu bodu. Takzvané smlouvy o volném obchodu jsou o odbavení ochranářských zájmů různých stran těchto smluv. Ať dělají co chtějí, je výsledkem vždy anti-volný obchod. Abychom pochopili, co se děje, musíme začít s tímto faktem a podle něj hodnotit jakýkoli návrh, o kterém uvažujeme.

 

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 407, 15.78.2015. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Řecko jako symbol

Evropská unie hádající se s Tsiprasovou vládou připomíná německého výletníka kupujícího zaručeně pravý perský koberec na tureckém bazáru. Prodávající si užívá smlouvání. Je to nedílná – a zábavná – část jeho života. Nabručený turista, vidí v takové proceduře nejen ztrátu času ale i peněz. Nemůže však souboj vzdát, neboť americká manželka mu nekompromisně uložila koberec koupit.A novináři tím pádem mají postaráno o léto snů.

V pozadí všeho mediálního rumiště je ale snaha zakrýt skutečně vážné otázky, které řecká krize vynáší na povrch. Otázka první: jak je možné, že vysoce erudovaný spolek ekonomů a manažerů, který bezpochyby představuje Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond, není si už pět let schopen poradit s naprosto přehlednou a nekomplikovanou ekonomikou malého Řecka (celých 1,3 % HDP EU) a uvést ji do provozuschopného stavu? Otázka druhá: jak může v zemi, která se pyšní tím na světě nejlepším (západním) demokratickým systémem vlády, v zemi, která je samou kolébkou tohoto systému, dojít k takovému zadlužení státu, které vede až ke kolapsu jeho základních funkcí?

Bez protestů jsme přijali fakt, že politici jsou hloupí. Stále však většinově trváme na inteligenci, schopnostech, talentu a zodpovědnosti (!) žen a mužů řídících transatlantické finančnictví. Ekonomické vzdělání, praxe v bankovních institucích a občasný odskok do politiky. To je průkaz pro řízení na globálních finančních magistrálách. Ale co to znamená, když ani špičky světové ekonomiky vybavené pravomocemi manipulovat s miliardami neuspějí? Nic méně a nic více, než že se chod kapitalistické ekonomiky, jíž je ta řecká malým výsekem, řídit prostě nedá. Nebo snad řidiči ekonomických supertrucků nejsou odborníci, ale jen sbor nafoukaných ignorantů? Vyberte si.

Odpověď na druhou otázku je složitější. Řecká krize je nepochybně využívána – formou kýčovitého marionetového představení – ke strašení těch Evropanů, kteří se ještě pokoušejí vzdorovat spojeným armádám transatlantických superstruktur. Zavřené banky, firmy nemající čím platit, důchodci, kterým chybí léky. Propagační využití je však bezpochyby jen vedlejším efektem krize. Problém Řecka je problém systému.

Demokratický systém (řecké) vlády, který krizi připustil, a demokratický systém (evropský), který ji neumí řešit, jsou nejen špatné, ale pro uživatele i velmi nebezpečné. Tento způsob řízení státu a světadílu není schopen zajistit uspokojivé fungování ekonomiky prakticky nikde. Stačí se podívat na graf zadlužení evropských zemí. Pro změnu nikoli v mediálně tak oblíbených procentech HDP, ale ve skutečných miliardách EUR.

Dluhy zemi EUŘecký dluh zcela zaniká v pravé spodní části grafu. Největším dlužníkem v Evropě je Německo. To Německo, jehož ministr financí nás všechny poučuje, jak se má hospodařit. Druhým dlužníkem v pořadí je Itálie, potácející se nad propastí od dob zavedení EURA. Třetí příčka patří Francii a čtvrté místo náleží Velké Británii. Spolu se Španělskem jsou tyto čtyři země odpovědné za celých 77 % evropského dluhu, který je mimochodem větší, než dluh USA.

Věc je velmi vážná. To co potkalo Řecko, může kdykoli potkat celou Evropskou unii a to v násobném měřítku A dluhy dále stoupají rychlostí, za kterou by se nemusela stydět voda v podpalubí Titanicu. Proto bychom se měli – my všichni – zamýšlet nad tím, proč preferujeme systém, který nám není schopen garantovat ani elementární ekonomickou bezpečnost, o lidské důstojnosti nemluvě. A také nad tím, jaké jsou důvody jeho malfunkce, která se sice pregnantně projevuje v zadlužení států, ale její příklady najdete doslova na každém kroku.

Je nesmyslné neustále se odvolávat na jakési chyby jednotlivců a nedokonalost zákonů, nebo mluvit o hloupém lidu. Demokracie vždy byla záležitostí majetkových elit, které – neschopny zajistit si pověření vyšší moci – vzaly si vůli voličů za glejt své vlády. Za více než dvě stě let provozu elity dokázaly zařídit dost dobrého nejen pro sebe, ale i pro „lid“. Ne všechny svobody jsou prázdným gestem a kromě obecné nerovnosti existuje v některým případech i jakási rovnost. Dokonce existuje (skrze daně a sociální a zdravotní pojištění) transfer finančních prostředků od bohatých k chudým. To pozitivní se však viditelně vyčerpává a to negativní nás nebezpečně zaplavuje. Umíme odpovědět proč?

Obyvatelé západní Evropy prožili posledních sedmdesát let ve spojitě se měnícím světě. Zkušenosti nastupujících generací navazovaly na kolektivní paměť předchozích. Varováni německým osudem a masírováni nevybíravou propagandou, Západoevropané nakonec akceptovali mediální ideologii svobody, rovnosti a blahobytu v demokracii jako nejlepším možném světě. Přesvědčeně si i dnes užívají těch velkých vymožeností bílého muže.

Obyvatelé druhé Evropy, té východnější, žili polovinu dvacátého století v socialistickém experimentu, který možná nebyl tak špatný jak v televizi říkají, ale rozhodně byl neomaleně prolhaný. Díky výchově, jejímž podstatným prvkem bylo čtení mezi řádky, jsme tudíž i dnes s to lépe rozeznat čertova kopýtka, které si EU pod rukou přinesla do jednadvacátého století. Viz volby do Evropského parlamentu.

Před pětadvaceti roky jsme sami sebe vystřelili (novými spojenci promptně dodaným) ideologickým prakem do iluzorního světa evropského humanismu. Světa, kde vládla obdivovaná demo kracie, kterou jsme za řídkých výletů západním směrem okoukali ve světlých, vonících a zbožím přecpaných obchodních domech. Po večerech jsme pak z Burdy vystříhali její vlastní model a sešili ho horkou jehlou nově nabyté svobody.

Otřeseným po dopadu, nebylo nám dáno pochopit, že kapitalistická ekonomika organizující se samovolně z lidských buněk, v sobě nese poselství celého jejich charakteru: dobrotu a altruismus, ale i špatnost a sobeckost, které bývají často průvodním jevem dolování ekonomických zisků. Že získání výhod jedněch se děje skoro vždy na úkor jiných. Že síla generovaná skrze majetkem získanou moc není využita k realizaci humanistických ideálů, ale transformována do mentální energie pohání kola systému, které lisují olej kapitálu jen pro zvané..

Přešel čas a dozráli jsme. Ztratili revoluční nadšení. Už nejsme odvázaní z přehazování výhybek. Už nejsme nebezpeční. A tak nám bylo dovoleno odhrnout oponu snů a vidět svět skrze náš východní skepticismus v nezkreslených barvách a tvarech. Evropu ne jako nažehlenou děvu z módního časopisu, ale jako ne už nejmladší dámu v nedbalkách, zakrývající vrásky, únavu a zklamání velkohubými řečmi. Bankéře, kterým chybí talent vytvářet z podnikání zisky opravňující jejich platy, kteří tudíž musí vykrádat státní pokladny. Politiky, kteří se hodí leda jako hlásné trouby reprodukující šepot skutečně vládnoucích. Sebe jako stádo ovcí, na které pánovi psi zapomněli. Ony ale přesto dál obíhají v kruzích a tento pohyb nikam chápou jako lineární pokrok z vlastního rozhodnutí. A nezajímá je, že psi už utekli, protože za kopcem se šikuje smečka vlků.

Je nám divné, že se nikdo nehlásí k odpovědnosti za politiku, která umožnila vznik dluhů a nasadila evropské svobodě okovy možná na sto let. Za politiku, která dále cpe nevydělané peníze do státních zakázek, do penzí jejichž výši nelze udržet, do sociálních dávek, do rozhazovačných dotací. S odůvodněním, že to zvýší jakýsi produkt nebo koeficient. Ve skutečnosti to zaručeně zvýší jen úroky z dluhů a závislost komunit i jednotlivců na byrokratech a politicích starých států i nové Evropy. Byrokratech a politicích, kteří jsou dnes už totálně podřízení vlivovým strukturám, které se rodí v transatlantických vztahových sítích jako uragány v Karibiku.

Vztahové sítě představují historicky nedílnou součást lidské společnosti. Existují na každé úrovni – od vesnic a měst až po státy a jejich společenství. Jejich členy jsou lidé, které prostě stojí za to znát. Kteří mají moc, informace, talent, vůli – a v dnešní době především – majetek, pokud možno likvidní. Na nižších úrovních jsou příslušníci vztahových sítí v přímém kontaktu s komunitou a představují často její nejprogresivnější prvek. Vysoká patra vztahových sítí jsou však od života obyčejných lidí izolovaná. Způsob výběrů členů a jejich vzájemný selektivní styk vede k vytváření a sdílení svérázné životní filozofie, v níž hraje hlavní roli pocit vlastní vyvolenosti a utilitarismus uznávajícíjen ekonomickou užitečnost a efektivitu. Ze sítí se staly kasty.

Ať už ještě sítě, nebo už kasty, samy o sobě jsou vlivově a zájmově neutrální. Mají však schopnost generovat operativně účelové struktury prosazující konkrétní zájmy a uplatňující potřebné páky k jejich realizaci. Ty teprve se stávají mocenským nástrojem. Často jde o struktury vytvářené ad hoc pro danou chvíli a propojené jen slabou vazbou. Některé úspěšné však přetrvávají a sílící vazby mezi jejich členy vedou k hierarchickým schématům.

Zájmové a vlivové struktury vznikají záměrně i samovolně. Stejně samovolně některé z nich reflektují svoji existenci a vztah k realitě. Odtud je už jen skok ke skupinovým inteligencím s komplexní promyšlenou strategií. Takové inteligence se běžně vyskytují ve větších korporacích s kolektivním vedením, v politických stranách, v armádě. Skládají se sice z lidských mozků, ale jsou to inteligence nelidské. Vyznačují se schopností zpracovat množství dat, obsáhnout širokou problematiku, operativně kontrolují podřízené segmenty. Oproti inteligenci lidského jedince jim však chybí schopnost intuitivně generovat myšlenky. Postrádají též morální standardy a lidské soucítění.

V posledních třiceti letech proběhly ve vztahových supersítích Transatlantidy zásadní změny. Zmizela hrozba násilné externí změny. Globalizovala se světová ekonomika a dále koncentrovalo bohatství. Hodnota politiků a vojáků, kteří figurovali v době studené války na předních síťových pozicích se marginalizovala. Vůdčí role získali kapitáloví aktéři manažerského typu.

Paralelně s narůstající globalizací se také rostla aktivita finančního kapitálu ve srovnánís kapitálemangažovaným v reálné produkci (výrobky, služby a myšlenky). Produkční ekonomika se stala jakoby přežitkem. Tahounem zisků jsou spekulace na fiktivní centra růstu a zisku, vytvářená virtuálně s podporou adorovaného informačního průmyslu.

Produkční majetek je nemobilní a jeho provoz je chráněn know-how vlastníka či provozovatele. Jeho bezpečnost je v demokracii pojištěna rozvitou sítí zákonů a soudně policejní mašinérií. Finanční kapitál je mnohem méně zabezpečený a v principu velmi zranitelný (například jen tím, že jakýsi parlament vydá zákon o jeho zdanění).

Ekonomičtí hráči mají v krvi silný pud sebezáchovy, a tak jsme nemuseli dlouho čekat na vylepšenou strategii ochrany kapitálu, která se realizuje skrze novou orientaci zájmových struktur na politické systémy. Odtud formování nezpochybnitelných finančně mocenských vazeb mezi věřiteli a dlužníky, odtud růst aparátu sledovacího, zaměřeného na potenciální buřiče a ovlivňovacího, který se věnuje talentovaným nováčkům v politice. Ti jsou opět včleňováni do vztahových sítí, ale už ne jako jejich vůdčí elementy, ale jako služebná verbež.

Úspěšná virtualizace ekonomického prostoru a totální ovládnutí mediálního průmyslu umožňuje zájmovým strukturám aplikovat technologie virtuální reality i do veřejného politického prostoru. V každé informaci kterou odsud získáváme je zahrnut potenciál jejího zpochybnění. Namísto reálných dějů jsou publikovány modifikované nebo přímo stvořené narativní konstrukty. Pravda už neexistuje, protože není důležitá, protože není užitečná.

Prostřednictvím virtualizace veřejného prostoru a vytváření stále nových politických bublin se formuje nekončící iluze pokroku. Realita se však zcela potlačit nedá a nahromadění protikladů (například vysoké státní dluhy a nízká výkonost ekonomiky) občas vede k zhroucení virtuality, někdy i z banálních příčin. Je to pochopitelné, neboť cílem zájmových struktur, které ovlivňují demokratické procesy víceméně chaoticky a protichůdně, není efektivní řízení společnosti a její stabilita, ale maximalizace vlastního prospěchu. Propíchnuté krize nejsou na závadu, protože iniciují vznik nových virtuálních konstruktů, vhodně doplňujících předešlé scénáře růstu. Nové příběhy vytvářejí politikům – zachráncům – žádoucí aureolu hrdinů a zakrývají fakt, že vše zaplatili daňoví poplatníci. A nezodpovědný kolotoč se – v péči sociálních deprivantů, které je dobré znát – točí dál.

Řecko v historii několikrát svým osudem avizovalo budoucnost celé západní civilizace. Jmenujme jen občanskou válku, která předznamenala 40 let války studené. I dnes je Řecko symbolem toho, co očekává nás všechny. Vlivové struktury konsolidují svou moc a právě v Řecku si ověřují funkčnost kamenů, ze kterých se bude stavět i náš příští svět, naše příští vězení. Izolovaná hnutí odporu budou dehonestována a rozkládána zevnitř, tak jako Syriza. Izolace firem a podnikatelů od globálních finančních toků vytvoří zdání ekonomické beznaděje. Organizovaný tlak bank pod taktovkou ECB (vzpomeňme na stávku dopravních firem v Chile 1973) se vypořádá i s tak tradičním rituálem demokracie, jakým je lidové hlasování. Vítejte do nové Evropy.

Mariupol nebyl dobyt, protože to mohlo poškodit Achmetovův byznys

Publikováno 1.8.2015, překlad Stanislav Vozka

Mariupol nebyl dobyt, neboť by se zhroutilo Achmetovovo podnikání. Poté co zadul „severní vítr“ (synonymum pro ruskou pomoc – pozn. překladatele) a vytvořily se kotle u Ilovajsku a Amvrosijevky, obklíčené zbytky vojsk prostě utíkaly (vychvalovaný „Azov“ byl mezi prvními, kteří utekli z fronty pod Doněckem až k Mariupolu) a po nich zůstala obrovská díra. Důvody pro zastavení loňské podzimní ofenzívy na Donbasu analyzuje sevastopolský blogger Boris Rožin (colonelcassad). Přední jednotky Ozbrojených sil Novorosie (OSN) s podporou „severního větru“ došly až k Volnovaše a přetnuly silnici od Mariupolu na západ.

Vojska která měla bránit Mariupol utíkala z města a od Novoazovska postupovaly kolony tanků OSN (v městě zůstal jeden prapor s lehkými zbraněmi). Mezi Mariupolem a Volnovachou fronta jako taková neexistovala, zbyly jen malé oddíly kryjící hranice regionu Záporoží. Kompetentní orgány už zvažovaly možnost dalších operací na území Záporožského kraje. Zastavení ofenzívy nebylo odůvodněno vojenskými hledisky. To, že Mariupol – jak známo – nebyl dobyt, se událo proto, aby se nezhroutil Achmetovův byznys a kšefty těch, kterým platí.

Komentář „APN Severozápad“: Jména kšeftařů jsou známa. Je to ruský prezidentský poradce Vladislav Surkov. To je také jeden z hlavních „peněženek“ Kremlu Roman Abramovič, který, společně s partnery má 50% podíl v ukrajinské společnosti „Industrial Union of Donbass“ A samozřejmě, je tu ten nad nimi, kterého se to také týká.

Boris Rožin

Центральное информационное агентство Новороссии

Novorus.info

http://novorus.info/news/analytics/37954-mariupol-ne-byl-vzyat-potomu-chto-mog-ruhnut-biznes-ahmetova.html

O odchodu přepadového komanda „Rusič“ z území Donbasu

Publikováno 10.7.2015, překlad Stanislav Vozka

Zprávu sociální sítě „V kontaktu“, jmenovitě Alexeje Milchakova o odchodu diverzně-průzkumného komanda „Rusič“ z území Donbasu převzal celý ukrajinský tisk. V Rusku, samozřejmě, je mrtvolné ticho.

Nejdůležitější v této zprávě, je jistě motiv odchodu skupiny: „… více v podmínkách, kdy je nejasné za čí zájmy se boj vede, bojovat nebudeme…“

Bez ohledu na to, jak přesně se bude situace v Donbasu dále vyvíjet, se původní myšlenka – chránit Rusy – zcela zdiskreditovala. Kreml, který přísahal chránit krajany nyní ve skutečnosti pomáhá nacistům a banderovcům je vyhladit. Fráze typu „Vy nechápete geopolitiku“, které jsou vykřikovány patolízaly a propagandisty mohou přesvědčit jen jednobuněčné organismy. U ostatních vyvstává řada otázek.

Objevily se i u ruských dobrovolníků. Nejsou připraveni bojovat za blaho zlodějů a zrádců a chránit ruštinu se za takových okolností stává zjevně nemožné. Musíme odejít. I přes skutečnost, že za zády jim budou křičet: “ Slíbili jste zemřít!“

My všichni víme, kdo původně slíbil a nesplnil svůj slib. Všechno ostatní bylo jen důsledkem této zrady. Ne těm, kteří bojovali, je nutné předkládat výtky.

Zdá se, že odchod Rusů z Donbasu se postupně stane systémovým jevem – válečné cíle jsou nejasné, vyhlídky – naopak, příliš jasné. Bojovat za takové perspektivy lidé s ideami nemohou, a proto se teď odchod stane jedině možným způsobem, jak zachovat svou čest, pro ty, kteří smysl tohoto slova.

http://el-murid.livejournal.com/2439863.html?thread=239614647

Jak informace hlídají svá lidská stáda

Ukrajinské události‭ a náhle zviditelněná informační válka mezi Západem a Ruskem (probíhající ve skutečnosti už řadu let) ‬brutálně obrátily pozornost‭ ‬veřejnosti ke kvalitě informačních pokrmů,‭ ‬které jí servírují mediální číšníci.‭ ‬Bohužel náhlá starost o to,‭ ‬zda je pro jejich přípravu používáno čisté nádobí‭ je ‬jen dočasná a inspekce v mediálních kuchyních‭ ‬povrchní‭ ‬a zmanipulované.‭ ‬Ale díky alespoň za to.‭ ‬Neboť informace jsou esencí lidské existence vůbec a života ve veřejném prostoru zvláště.‭
Pod pojem‭ „‬informace‭“ ‬lze‭ ‬schovat‭ ‬prakticky‭ ‬vše a nakonec i člověka samotného.‭ ‬Informace‭ tančí ‬ kolem našich smyslů, proudí jako data či instrukce v‭ ‬počítačových sítích,‭ plní se jimi ‬archivy a databáze i paměťové sejfy v našich myslích.‭ ‬Informace nasáváme‭ jako houba ‬všemi smysly záměrně,‭ ‬ale i jaksi mimoděk.‭ ‬Z informací vytváříme hierarchické‭ ‬logické struktury‭ ‬a tyto stavby doplňujeme nosnými trámy vlastních myšlenek‭ – ‬rovněž to informací.‭ ‬Tak vznikají naše vnitřní světy,‭ ‬naše hodnotové systémy,‭ ‬naše osobní manuály přežití. Neboť prvotním účelem získávání informací je přežít v cizím nepřátelském světě.
Naprostá většina‭ přijímaných ‬informací‭ ‬se‭ ‬po určité době‭ ‬vytrácí z lidského zorného pole aniž by byl‭ ‬vystopovatelný jejich vliv.‭ ‬Jsou však‭ ‬také‭ ‬informace iniciující jako rozbuška masové společenské procesy,‭ revoluce a katastrofy. J‬sou informace vedoucí k pohádkovému zbohatnutí,‭ ‬jsou informace,‭ ‬které rozvrátí‭ ‬váš šťastný rodinný život. Ty i ony mají v našich hlavách svou historii.
Objektivní proces zachycení informace‭ ‬smysly (včetně toho šestého) je následován prvotní nevědomou interpretací.‭ ‬I ta už může vést ke konkrétní reakci organismu (au, to pálí),‭ ‬ale také třeba k zamlčení či utajení existence informace jako takové.‭ Nezamlčená i‬nformace pak vstupuje do vědomím kontrolované části mysli a přechází přes řadu filtračních bariér,‭ ‬které na ní zavěšují své racionální i emocionální‭ „‬tagy‭“ (‬krátké sdělení o věrohodnosti,‭ ‬důležitosti, oblíbenosti a souvislostech‭)‬.‭
Jen některé informace se správnou kombinací tagů se stávají předmětem subjektivního‭ procesu‬ porozumění,‭ případně předmětem hlubší vědomé‬ interpretace.‭ P‬roces porozumění‭ může vést k zařazení informace ‬do existujících logických hierarchických struktur. To ovlivní i jiné dříve přijaté informace (případně jejich tagy). Upravujeme však také ‭– ‬ať chceme či nechceme‭ – n‬ovou informaci. Taková úprava je záludný proces, který však umožňuje uhladit alogické hrany a přispívá k nahrazení zmateného kaleidoskopického obrazu světa aspoň trochu srozumitelnou, byť neúplnou, časoprostorovou mozaikou pospojovanou příčinami a následky. ‭
Naprostá většina informací,‭ ‬které zachycujeme,‭ ‬je (v rámci možností a limitů smyslů) objektivních.‭ ‬Kopretina je bílá,‭ ‬nebe modré,‭ ‬naše oblíbená kapela hraje‭ ‬jazz,‭ ‬nůž je ostrý,‭ ‬jídlo‭ ‬hezky voní.‭ I takové informace nás mohou splést‬,‭ ‬protože si je špatně vyložíme. Už samo pozorování někdy obsahuje chybné údaje.‭ Jako když zaměníme muchomůrku hlíznatou za mladou bedlu, nebo za šera přehlédneme chodce na silnici. ‬Jsou však i takové informace,‭ ‬které chtějí zmást záměrně.
Přežití člověka odedávna záviselo na rozpoznání informací,‭ ‬jejichž cílem bylo ovlivnit ho a manipulovat s ním.‭ ‬Proto je základním tagem každé informace stupeň věrohodnosti. ‭Č‬asto ale nesprávně přisuzujeme věrohodnost informacím jen proto, že potvrzují už existující logiky našeho vnitřního světa.‭ Za mocný nástroj ověřování věrohodnosti považujeme‬ reakce‭ jiných lidí na ‬stejné ‭sdělení. V tomto testu však narážíme na podprahovou nutkavou lidskou potřebu zařadit se, obklopit se lidmi, kteří nás utvrzují v určitých pozicích a názorech. Tato potřeba paradoxně vede až k nekritickému přejímání jejich postojů a logiky jejich vnitřních světů.
Informační mozaiky připomínají částečně vyplněné křížovky, ve kterých jsou informace zkusmo řazeny (a neustále přeřazovány) podle smyslu, který nám odhaluje právě preferovaná soustava příčin a následků.‭ ‬S každým dalším přidaným informačním kamínkem se v odhadované tajence mozaikového příběhu buď utvrzujeme,‭ ‬nebo ji zpochybňujeme. V krajním případě‭ ‬pod vlivem převratné‭ ‬informace‭ ‬můžeme mozaiku rozbít a poskládat od začátku znova.‭ Č‬astěji však informaci,‭ ‬která nezapadá‭ ‬(kopretina‭ ‬je černá, na zahradě stojí UFO‭) ‬odvrhneme jako nespolehlivou a pochybnou.‭ Bohužel, protože v‬ některých případech‭ ‬z‭ ‬podivných a nezapadajících‭ ‬informací‭ ‬konfrontací s preferovanou verzí příběhu mohou být vytěžena zrníčka hlubšího vhledu.
‭Z‬prvu velmi flexibilní mozaiky příběhů s uplývajícícm věkem a příchodem dospělosti přetváříme do stále rigidnějších struktur.‭ ‬Ty se vpalují hlouběji do naší mysli.‭ Stále více nevhodných informací je odhazováno do koše bez zevrubné analýzy. R‬eagujeme rychleji,‭ ‬nepochybujeme,‭ ‬nemyslíme,‭ ‬jednáme. Existuje množství postupů jak tento proces vědomě (a nevědomě) kultivovat a dovést do dokonalosti (například v armádě).
Informace, které nás ovlivňují záměrně ještě nemusí být falešné a spletení nemusí být záměrem. Skoro vždy se však ovlivňující osoby pokoušejí nasměrovat nás na jimi preferovanou cestu. Proto například některé informace tisknou velkými písmeny a jiné upozaďují. S oblibou zavěšují na‭ ‬objektivní informace‭ ‬prefabrikované a lehce přehlédnutelné (často emocionálně laděné) ‭„‬ocásky‭“‬,‭ ‬které nemění smysl informace, jen podporují‭ žádané‬ postoje – snahu ochránit,‭ ‬touhu‭ vlastnit, ‬obdiv moci.‭ Jiné ‬ocásky nabádají k poslušnosti, oddanosti a službě. Ještě jiné k nenávisti vůči nepřizpůsobivým. Pochopitelně existují i veskrze kladné ocásky, které podporují naše morální kvality, ušlechtilost, altruismus.
Některá sdělení se tváří jako informace ale při bližším rozboru se ukáže, že jsou vlastně o ničem.‭ T‬aková slouží většinou jen k zahlcení našich zpracovatelských kanálů a odvedení pozornosti nebo k implantaci již zmíněných ocásků.‭ Paradoxně cenné jsou informace, ‬které jsou úmyslně vynechány, ale existují a mohou být objeveny. Jako nevinné zamlčení schůzky manželky se starým přítelem o kterém se ex post dozvíme od její upovídané kamarádky.
Existují koordinované série modifikovaných informací,‭ ‬jakési‭ „‬klastry‭“‬,‭ ‬které působí synergicky.‭ ‬Takové kombinace (často je podstatou vlivu jen vhodné pořadí informací) jsou často dodávány v dlouhém časovém intervalu a mohou sloužit k přebudování a přeprogramování celého našeho hodnotového systému podle přání jejich tvůrců a šiřitelů.
Některé specializované služby mají za úkol vyrábět informace hluboce pozměněné, případně zcela falešné. Takový proces je většinou součástí spiknutí, které má konkrétní záměr. Může dojít i k tomu, že jsou jen kvůli tomu aby vznikla informace inscenovány  reálné události. Příkladem budiž tak zvané operace pod falešnou vlajkou.
S informacemi zcela falešnými, vymyšlenými se nesetkáváme často. Každá informace je totiž zbožím. Odhlédneme-li od těch, které jsou prodávány na černém trhu tajných služeb, je tedy také prezentací toho, kdo ji prodává. Falešné informace poškozují nejen podnikání dodavatele, ale také výdělek šiřitele. Falešné informace mají svůj smysl jen tehdy, když se celá informační soustava rozhodne (nebo je k tomu donucena) je šířit bez ohledu na jejich nesmyslnost (lidsky řečeno blbost) z jiných než obchodních důvodů. Viz některé informace ukrajinské tajné služby.
Šiřitelnost je důležitou vlastností informací, těch manipulativních zvláště. Některé zajímavé informace zůstávají nepovšimnuty, jiné (na první pohled třeba nevinné a nezajímavé) se šíří rychlostí blesku. Za přitažlivost informace často může pravdivá nebo uměle vybudovaná „legenda”, která ji obklopuje. Srdce mnohých spolehlivě rozbuší už jen fakt, že informace tajně unikla z vládních archivů. Jiné oblíbené legendy odkazují na staré civilizace, mimozemšťany a nebo naopak na pracné vědecké bádání, které zisku informace předcházelo. Velmi efektivní jsou emociální legendy o blížící se katastrofě či mučení informátora. Legendy vymýšlí dodavatel nebo šiřitel, některé ale vznikají mimo tuto osu. Využívají se ke zpochybnění nebo znevážení (legenda konspirační teorie).
Až do‭ ‬renesance bylo‭ ‬v evropské civilizaci‭ ‬využití informací k ovládání‭ ‬parketou především náboženskou (i když ne vždy jak nás ujišťuje Machiavelli).‭ Až moderní psychologie ve službách kapitálu přinesla ovlivňování potenciálních zákazníků formou reklamy. A paralelně‬ se o totéž v politické rovině formou propagandy začaly snažit jak přiznané či utajené politické organizace, tak ‭autopoietické (samočinně se organizující) zájmové a vlivové struktury. Ti i oni v době před internetem ovládli (přímo nebo zprostředkovaně) ‬prostředky sloužící k přenosu informací a‭ ‬rozpracovali‭ ‬metody‭ jejich ‬zneužití systematickým směrováním‭ ‬vektorů‭ ‬lidské‭ ‬mentální energie podle svých záměrů.
Jednu chvíli se zdálo, že vše napraví informační dálnice Microsoftu. Bohužel se ukázalo, že i ona má (možná tak byla od počátku budována) svá rizika. Zbytnění sociálních sítí otevřelo možnost aplikace mnohačetných falešných identit, které systematicky ovlivňují diskusní proudy. Stejný smysl má organizovaný objektově zaměřený trolling degradující seriózní komentáře a na sofistikovanější úrovni záměrné vytváření celých propagandistických blogů, kolem nichž se jak hmyz pod lampou shromažďují houfy na konkrétní vlnu naladěných bytostí hledajících spříznění a utvrzení. Už naprosto otevřeně všudypřítomný sběr informací o uživatelích sítí otevírá dveře k boření našich přirozených vnitřních hradů skrze na míru šité filtrování a personální modifikaci informací. To je parketa pro nastupující umělou inteligenci, která definitivně převezme vládu nad ubohými troskami lidských bytostí.
Kdo jsou lidé, kteří to organizují, co to vše řídí a kterým to slouží? Politici? Nepochybně ano, ale ne v v naší euroatlantické civilizaci, která umírá právě na nedostatek schopných vůdců řízena figurkami z loutkové pohádky o Kašpárkovi v Kocourkově.  Tajné spolky, nebo veřejné spolky s tajnou agendou? Ovšemže, vždyť právě proto mnozí movití sociopati mají potřebu hnojit vlastní důležitost členstvím v nich. Problém je v tom, že jejich jízda na trenažéru jen vzbuzuje iluzi o tom, že řídí.
Velkou část záměrné úpravy informací mají na svědomí ekonomické aktivity. Pere se čistoskvoucí prádlo, vytváří se vhodné mediální klima pro konkrétní produkty, investují se prostředky, rozborují problémy a stanovují cíle i korektury cílů. Na předdiluviální úrovni existuje také cosi jako informační agenda veřejných institucí, často zastírající propagandu politických stran. Je věrným obrazem svých tvůrců – úředníků, jejich zájmem je přežití a kariérní postup. Taková kouřová clona z prostředků daňových poplatníků.
Všude na této planetě, v jednotlivých zemích, městech a na vesnicích, ale existují mocné individuální a kolektivní inteligence mající na naše životy osudový vliv. Je to dáno tím, že v‭ k‬aždé lidské společnosti existují jedinci, kteří jsou pro své okolí potenciálně užiteční ne tím, že šijí boty, nebo učí děti matematiku, ale skrze svůj veřejný nebo utajený vliv, díky své veřejné nebo skryté moci. Někteří půjčují peníze, někteří dodávají hodnotné informace, někteří silné muže, někteří užitečná spojení.
Tito lidé vytvářejí sociální sítě, kterým můžeme říkat vztahové, neboť právě o navazování vztahů v nich jde. Jsou to neformální kluby přátel, které zprostředkovávají nic méně a nic více než důvěru. Lidé se stýkají, dovídají se o sobě věci veřejné i neveřejné. Vědí pak co od koho očekávat. Nepomáhají, neškodí, vyčkávají.
Každá vztahová síť – od té okresní po transatlanickou – je‭ ‬podhoubím pro vznik zájmových struktur. A‭d hoc ‬propojených skupin se společnými zájmy a‭ ‬cíli. Skupin, které disponují pro daný účel aktivovaným vlivem a mocí a uplatňují je. Potenciální energie se mění kinetickou energii akce. Struktury nabývají vlastní (skupinovou) inteligenci a navyšují skrze ní synergický účinek spojenectví.
‭Vztahové sítě jsou většinou orientovány (stejně jako podnikání) na určitý kulturní a civilizační okruh.‭ ‬To proto,‭ ‬že vzájemně sdílená kultura je potřebná pro zmíněné ustavení důvěry. Ta je předpokladem efektivní samovolné organizace zájmových struktur. Některé struktury však existují dlouhodobě, jejich organizace je plánovaná a záměrná. Ty dostávají až institucionální charakter‭ (‬spolčení bankéřů a investorů‭)‬.
Sdílení kulturní báze konkrétní sítí není jednosměrné. Síť indukuje koordinované formování postojů, unifikaci hodnotových systémů a vnitřních světů participantů. Sjednocení názorových východisek usnadňuje vznik kolektivní inteligence té které struktury. Zpětně se také modifikuje sama kulturní báze, na které síť existuje.
Na aktivní participanty sítí se nabalují služebná individua mající z nich jednostranný prospěch,‭ ‬celebrity všeho druhu,‭ mediální‬ střední třída i neprůhledné figury z prostředí stínové ekonomiky a organizovaného zločinu.‭ ‬Tito lidé se‭ ‬často‭ ‬považují za členy sítě a věrně jí slouží.‭ ‬Nemají ovšem to podstatné – p‭otenciál být prospěšní‬. Jsou jen – v daném čase a prostoru – užiteční.
Sítě jako celky disponují kromě potenciálu samých participantů ohromnou mocí korporací a fondů na jejichž chodu se oni podílejí jako manažeři nebo vlastníci. Tato moc je, alespoň v prostoru euroatlantických demokracií, dosud uplatňována víceméně neveřejně a ne vždy v souladu s platnými zákony. V mase korporací vynikají ty mediální. Důležité jsou i fondy  a nadace podílející se na financování neziskových organizací politického charakteru (think tanky, analytická centra a další).
Vztahové sociální sítě vyrůstají‭ ‬-‭ ‬jako celá kapitalistická ekonomika‭ ‬-‭ ‬podle opakovaného fraktálního vzorce. Od místních‭ ‬až po nadstátní a‭ ‬nadnárodní supersítě.‭ ‬Prolínají se skrze členy,‭ ‬kteří mohou figurovat ve více úrovních,‭ ‬ale zároveň jsou jasně odděleny podle výše sázek.‭ ‬Sítě v sítích jiných sítí by řekl Frank Herbert.
Jen zájmové struktury v sítích mají šanci dosáhnout prahu sebeuvědomění – sebereflexe – a pak jsou schopny jednat jako skupinové inteligence.‭ S‬ítě samy‭ ‬jsou šedou kůrou mozkovou,‭ ‬která je pro implantaci těchto inteligentních jiskřiček připravena.‭ M‬imořádně silný impuls však může synchronně ovlivnit téměř všechny uzly konkrétní sítě a propojit ji s jinými sítěmi .
Takovým silný impulz může iniciovat pud sebezáchovy ekonomických subjektů. Snaha o přežití je pro ně ještě vyšším imperativem, než nutnost dosahovat zisku. A přerod produktového kapitalismu na finanční, který se plně realizoval v jednadvacátém století, sebezáchovný instinkt ještě zvýšil, takže se mění v paranoiu. Není divu, vždyť riziko ztráty z velké části virtuálního majetku a vlivu pouhým rozhodnutím zákonodárné instituce vymknuvší se kontrole stále roste.
Obavy z osobní katastrofy se stávají spouštěcím signálem stojícím u zrodu inteligentních‭ ‬mocných (ale‭ jen omezeně ‬akceschopných) zájmově-vlivových multistruktur, které, ukotveny v nejvyšší supersíti, procházejí napříč sítěmi nižších úrovní. Takové multistruktury formulují,‭ ‬byť ne veřejně a‭ (‬většinou‭) ‬neverbálně,‭ ‬své cíle a svou strategii.‭ ‬A využívají svou moc a vliv k její realizaci.‭
Množství myšlenkových konstruktů,‭ ‬které‭ k‬omplexní multistruktura absorbuje‭ a bere za své ‬je generováno síťovými hráči.‭ ‬Další jsou importovány – především z ekonomického prostředí.‭ Další vznikají v ‬institucích‭ ‬typu think tanků.‭ ‬Ideje se kombinují,‭ ‬šíří,‭ ‬jsou zvažovány,‭ ‬testovány,‭ ‬prozkoumávány.‭ ‬Zanikají,‭ ‬nebo jsou akceptovány a stávají se kulturní charakteristikou multistruktury a součástí její bojové strategie.‭
V politických a mediálních služebných centrech se strategie transformuje a štěpí do přijatelných verbálních forem,‭ ‬které se stávají kostrou jednoduchých ideologií pro široké masy.‭ ‬Jejich zastřešující mantry se liší podle doby a tradice.‭ ‬Dříve ve jménu Boha a krále,‭ ‬dnes ve jménu demokracie a svobody.
V rámci sebezáchovné strategie multistruktury euroatlantického civilizačního okruhu jsou propagandisticky  podporovány procesy, kterým souborně říkáme demokracie. Není divu. Demokracie je Petriho miska s živným roztokem, ve které je pěstován kapitalismus. My všichni jsme kondicionováni a přijímáme za své principy,‭ ‬na kterých je demokratický systém vystavěn a myslíme si, že jsou opravdu užitečné a funkční. Nakonec i sami sebe přesvědčíme,‭ ‬že existuje jakási efektivní zpětnovazebná smyčka mezi zástupnou politickou reprezentací a „sobě rovnými občany”,‭ ‬kteří dávají ve volbách laskavé svolení býti jí ovládáni.‭ ‬Protože jsou to občané zodpovědní a racionálně uvažující,‭ ‬dávají své svolení na základě informací,‭ ‬kterých se jim dostává. Ty jim ovšem poskytují ideově zocelení služebníci nebo participanti vlivových multistruktur ve svůj prospěch. V tomto smyslu je zpětnovazebná sametová smyčka spíše oprátkou.
Demokratické vztahové sítě nepotřebují (zatím) k vládě berličku totality, protože klíčoví participanti mají dostatek moci ovládat majetek a subjekty jím disponující a to stabilizuje jejich pozice. Zmanipulovaný informační průmysl funguje dokonale,‭ přesto‬že nikde neexistuje skutečné řídící centrum (ti co se tváří, že řídí, neřídí)‭ ‬plánující strategie a přidělující úkoly armádám redaktorů,‭ ‬moderátorů a‭ ‬reportérů.‭ ‬Inteligentní lidské buňky totiž disponují úžasnou schopností sebeřízení, zvláště když z toho kyne sebeobohacení. Stačí dát směr, naznačit myšlenku a je vymalováno.
Vše se to děje ve jménu světa,‭ ‬který se stal bez dopomoci objektivně nesrozumitelným.‭ ‬Informační toky se  znásobily, ale stále větší množství důležitých informací je utajováno, modifikováno, falšováno. V možnostech jedince není všechny surové tryskající informace zachytit,‭ ‬natož zpracovat, a zároveň neztratit výkonnost v práci a nezlikvidovat své volnočasové aktivity namísto nichž by musel občas „hacknout” některou státní agenturu. Zdánlivě účelně proto, namísto pracného dolování pochybných nesrozumitelných pravd, využívá informace instantní.‭ T‬akový dům na klíč,‭ ‬kterého se nám dostává korporátní mediální péčí.
Přijetí instantního informačního úzu mění povahu lidí i společnosti.‭ ‬Kolektivní paměť‭ budovaná staletí ‬je odsunována do pozadí,‭ ‬stejně jako víra v pravdomluvné‭ ‬a následování hodné vůdce.‭ V‬še je relativní‭ a ‬tekuté. Úkolem individua je vybrat si už ne informace,‭ ‬ale jejich‭ ‬interprety.‭ ‬A ráno při snídani a večer při vaření či v polospánku na gauči  zachycovat jimi s citem vybrané,‭ ‬uvařené,‭ ‬předžvýkané a natrávené „informace”.
‭N‬ámaha při získávání reálného pohledu na svět se dá zredukovat, aniž to ohrozí naši sebeúctu, také vhodným nastavení vnitřních filtračních bariér. Dobré, důvěryhodné a platné jsou ty informace, které podporují můj názor. Špatné – které raději vůbec neposlouchám a nečtu – jsou ty, které nabízejí názor opačný. Jak jednoduché. Filtrovači dnes mocně posilují díky internetu a sociálním sítím.
‭Pro některé je i to frustrující. Proto vznikla kasta ucpavačů uší, kteří nabourávají snahy o instantní dobro. Tito na cinknuté politické informace prostě rezignují. S tím jde ruku v ruce rezignace na celý veřejný život, který se v lepším případě scvrkává na jedny parlamentní volby za čtyři roky. Postoj ucpavačů je pochopitelný. Není-li možné získat relevantní  informace a tak zvýšit šanci na přežití, není je třeba získávat vůbec.
Otesávání lidských balvanů se míjí účinkem u lidí,‭ ‬jejichž zájem o realitu je úzce vymezen a‭ ‬omezen.‭ ‬Příkladem budiž mystici,‭ ‬alkoholici a drogově závislí.‭ ‬Někteří neublíží ani mouše,‭ ‬některé neradno potkávat v opuštěných nočních ulicích. Je však také kulturní anomálie, jejíž příslušníci se naopak snaží vytěžit z informačního bahna zlaté nugety pravdy. Tito lidé (ne nezbytně) chápou, že jejich snaha je pochybná a že nalézají jen zrníčky slídy. Ale hledačství prostě mají v povaze. A štve je, když  z nich dělají blbce.
Techniky informační prospekce jsou různé. Pro naprostou většinu nepřipadá do úvahy těžení primárních žil a zbývá jen to promývání bahna a písku. Nalezené  informace je třeba pečlivě očišťovat od ocásků a nánosu legend a co nejméně je tagovat. Vyplatí se udržovat je po nějakou dobu ve virovém trezoru, kde nemohou až tak škodit.
Dalším možným krokem je sbírání informací z více košů, pokud možno i v různých jazycích. Znamená to donutit se přečíst i ty komentáře a pseudozprávy, které jsou člověku z duše protivné. Prohlížet city drásající fotografie. Pátrat (to také drásá city) po tom, proč normální lidé volí Babiše. A v konci konců milovat celé lidstvo. Nebo se alespoň znova a znova snažit přeskočit laťku vnitřní nenávisti.
Neustálá pozornost a nedůvěra primárně ke všemu je nejlepší cestou k duševní devastaci, zvláště když je namísto jedné časoprostorové mozaiky pro konkrétní informační kauzu třeba budovat místo jedné celý soubor pravděpodobnostních (stochastických)  mozaik paralelních s větší či menší vahou reálné existence.
Statisticky pasivní pravděpodobnostní metoda ale nestačí (člověk byl stvořen k vymýšlení a vyprávění příběhů, pohádek a mýtů) a proto je jí doplnit intuitivním narativním přístupem (v rámci jakési kvantové komplementarity, neboť pravděpodobnostní a narativní přístup se vylučují) a uhadovat (věštit) informační příběh z náznaků a pocitů.
Strašné. Kdyby alespoň ten tlak, teplota a rosný bod mohly být nezpochybnitelné … Ale co když Putinova pátá kolona už obsadila HMÚ a slibuje nám tvrdou zimu jen proto abychom se pokořili Gazpromu? A tak je nuté tápat v informačním rauši, kde mozaiky událostí už nejsou ani flexibilní, ale připomínají neuchopitelné želé protékající mezi prsty. Svět se rozplývá před očima a nikde nenajít pevný bod. Jen bláhovou víru, že ve sklepeních naší intuice šlehne blesk, který jako zázrakem osvětlí souvislosti – ale co pak?
No řekněte sami – není to odporná představa? A tak si raději pustíme ČT24 (nebo plyn). A budeme mít (nadosmrti) pokoj.

Řecké melodrama, aneb kdo opravdu chce co?

Podle všech měřítek, co se dnes děje v Řecku, nebo spíše to, co se děje mezi Řeckem a ostatními zeměmi či institucemi, je melodrama, melodrama epických rozměrů. Co máme pod pojmem melodrama na mysli je dramatické představení, které je záměrně přeplněno mnoha herci. Ti předvádějí hrozby, implicitně nebo někdy i explicitně. Kreslí čáry, které nemohou být v jednání překročeny. Dělají katastrofální předpovědi důsledků které nastanou, pokud nebudou akceptována jejich doporučení. Melodrama tak zvyšuje svou dramatičnost a přitom trvá na  morálních dichotomiích.
V melodramatu, účastníci dělají vše, co je v jejich silách, aby jiní na sebe vzali vinu za minulé, přítomné a budoucí negativní následky. Jednu věc však nedělají – nepřiznávají své skutečné priority a to jak ovlivňují jejich účast na melodramatu namísto aby figurovaly ve střízlivé diskusi zaměřené na řešení rozdílů (v názorech).
Kdy a jak toto zvláštní představení začalo? Datum jeho začátku je přesně to, co je bodem sváru. Ve skutečnosti existují nejméně tři předměty k diskuzi: současnost a budoucnost Řecka, současnost a budoucnost eurozóny, a současnosti a budoucnosti Evropské unie. Ne všichni účastníci mají zájem na všech třech otázkách. A ti, kteří mají zájem, mají na ně různé pohledy.
Začněme s Řeckem. V letech následujících po roce 1945 se zdálo, že řecká ekonomika prosperuje, stejně jako tomu bylo u řady dalších zemí. Bylo to nazýváno „řecký ekonomický zázrak“. Ale po roce 1970 se Řecku už tak dobře nevedlo. Opět stejně jako dalším zemím. Nicméně, až do takzvané „velké recese“ roku 2008 existovalo pro řeckou vládu zdánlivě málo problémů.
Řecko bylo přijato do eurozóny v roce 2000 poté, co údajně splnilo její formální kritéria. Když po 2008 vládní dluh narostl příliš a Řecku začalo být pod hrozbou platební neschopnosti, byly mu vnějšími institucemi nabídnuty „záchranné balíčky“  aby vláda mohla splnit své dlužní závazky. Ve skutečnosti bylo realizováno sedm takových balíčků v letech 2010 a 2013.
Cenou za úvěry je to, co se nazývá úspory. V podstatě to znamená, že už tak vysoká míra nezaměstnanosti ještě stoupla a bezpečnostní pás pro nezaměstnané byl zlikvidován. Řecká vláda se zavázala snížit výdaje v mnoha ohledech – v počtu osob ve vládních službách, ve velikosti důchodů, zdravotních výhod a dávek v nezaměstnanosti. Kromě toho se od vlády vyžadovalo, aby privatizovala mnoho vládních struktur. Měla tak získat jednorázovou injekci ve výši prodejní ceny, ale privatizované struktury pak samy praktikovaly další úsporná opatření. Na všechny aktivity pečlivě dohlížela trojice institucí – Mezinárodní měnový fond, Evropská unie a Evropská centrální banka.
Pointou je, že cenou za nezbankrotování řeckých bank bylo drastické snížení životního standardu drtivé většiny řeckých obyvatel . Vzhledem k tomu, že v řeckých bankách měly podíly v řadě případů jiné evropské banky (zejména z Německa a Rakouska), úsporná opatření sloužila zájmu těchto evropských bank.
Anti-úsporná opatření spustilo politické hnutí s názvem SYRIZA, které získalo dobrý volební potenciál už v roce 2014. Programem této strany bylo zrušit nebo zvrátit úsporná opatření, odmítnout roli triády při dohledu nad řeckým politickým životem, ale stále zůstat členem eurozóny. Tento program se ukázal jako mimořádně obtížně realizovatelný, protože potřebuje další úvěry (nebo snížení splátek dluhu), s cílem minimalizovat v krátkodobém horizontu obtížnou situaci obyvatel Řecka. Ačkoli  premiér Alexis Tsipras (SYRIZA) tvrdí, že prozatímní dohody o dalším postupu může být dosaženo před uplynutím lhůty (ke splacení další části dluhu) v polovině května, většina analytiků je skeptická.
Nebude-li dosaženo dohody přijde na řadu tzv Grexit (termín znamenající řecký odchod z eurozóny). Otázkou kterou svět diskutuje je co by vlastně znamenal Grexit. K dispozici jsou tři pohledy: katastrofa pro celou světovou ekonomiku (a zejména pro Evropskou unii); relativně menší událost (samozřejmě s výjimkou Řecka); celkovou nejistotu co se stane a jak „trh“ odpoví.
Existuje mnoho hráčů (a to zejména v Německu – ministr financí Wolfgang Schäuble), kteří trvají na tom, že Grexit by byl pro eurozónu docela snesitelný. Tito lidé se zabývají především jednou věcí – zásadou, že splácení dluhů je povinnou prioritou pro Řecko a pro všechny ostatní na světě. Pak jsou tu aktéři, kteří dávají přednost přežití eurozóny a Grexitu se hrozí. V této skupině  je nejpozoruhodnější osobou německá kancléřka Angela Merkelová. Obává se, že Grexit povede nejen k rozpadu eurozóny, ale že kolaps eurozóny povede ke kolapsu Evropské unie. Je proto ochotna zvažovat některé možnosti kompromisu a přizpůsobení se nabídce SYRIZY .
Třetí pohled – pohled celkové nejistoty – je však správný. Je to jediný názor, který bere v úvahu skutečnost, že svět se nachází v době chaotické bifurkace (rozdvojení, rozvětvení) a neexistuje cesta jak  předpovědět reakci „trhu“, nebo jakékoliv jiné instituce. Vzhledem k tomu většina investorů podléhá nejistotě a jejich reakce mohou vést k divokým oscilacím nebo ke zmrazení investic. Je tedy třeba vybrat si priority. Prioritou SYRIZY je je minimalizovat útrapy velké většiny. To se mi zdá mnohem více obdivu hodnou prioritou než zachování posvátnosti splácení dluhu.
Samozřejmě, SYRIZA žongluje ve velmi obtížné sérii krátkodobých voleb, aby realizovala svou prioritu. Může to vést k chybným úsudkům, nebo ještě hůř, k vážným ústupkům, které by negovaly její volební sliby. Následující dva měsíce nám řeknou více.

Immanuel Wallerstein

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 400, 1.5.2015. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Turecko a Kurdové: Možná dohoda

Nyní se zdá, že je reálná možnost dohody mezi tureckou vládou a Kurdské strany pracujících (PKK), která by ukončila divoký zápas, který se datuje přinejmenším od založení Turecké republiky v roce 1923.

Tato otázka je od začátku poměrně jednoduchá . V důsledku rozpadu Osmanské říše, se skupina tureckých nacionalistů pod vedením Mustafy Kemala (Atatürka) chopila moci  a založila sekulární republiku, jejíž hranice zahrnovaly v podstatě oblasti známé jako Anatolie a Thrákie. Stejně jako většina nacionalistů nově přišeších k moci, i tato skupina byla ve své ideologii jakobínská. Založila republiku Turků a v podstatě pouze pro Turky.

Etnické boje s Armény jsou dobře známé a samozřejmě podléhají nekonečným debatám o tom, co ve skutečnosti stalo. V současné době, většina analytiků na celém světě přijímá arménskou verzi této historie jako správnější a má za to, že se jednalo v podstatě o etnické čistky.

Kurdsky mluvící populace se nachází dnes ve čtyřech různých státech – Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu. Kurdští nacionalisté se už dlouho snaží o vytvoření nějakého kurdského státu, který by spojil skupiny ve všech čtyřech zemích. Dosud tyto pokusy nebyly úspěšné a kurdští nacionalisté ve všech čtyřech zemích přeorientovali  smysluplně své cílena  autonomie v každém ze čtyř států.

V případě Turecka je kurdsky mluvící  populace soustředěna v jihovýchodním výběžku státu. V roce 1976 převzala heslo kurdského nacionalismu stranou PKK, která se prezentovala jako hnutí marxisticko-leninské, připravené zapojit se do povstání proti turecké vládě, která nebyla ochotná přiznat jakákoli politická, kulturní, nebo jazyková práva k kurdskému obyvatelstvu. Ve skutečnosti turecká vláda odmítla uznat samotnou existenci Kurdů a nazývala je horskými Turky. Následoval vojenský boj mezi tureckou vládou a PKK.

V roce 1999 byl vůdce PKK, Abdallah Ocalan, zajat tureckou vládou s pomocí CIA. Byl souzen za zradu a terorismus a odsouzen k smrti. Trest mu byl změněn na doživotí v naprosté izolaci ostrovního vězení. Mezitím se Ocalanův světonázor vyvíjel a on přestal věřit, že marxismus-leninismus by mělo být ideologií PKK. Ve stejné době různé skupiny PKK pokračovaly v ozbrojeném boji.

V roce 2002 přišla k moci v Turecku,islamistická politická strana, nyní se nazývající AKP; znamenalo to vypuzení sekulárních nacionalistů, kteří dlouho dominovali parlamentu a zneklidňovali vojenské vůdce, kteří se drželi přísného sekularismu. Vůdci AKP, Recepu Erdoganovi, se podařilo vyhrát tři po sobě jdoucí volby a AKP nyní, zdáse, bezpečně politicky kontroluje stát.

K všeobecnému překvapení zahájil v roce 2012 Erdogan jednání (které bylo původně tajné) s PKK, a také s Ocalanem. Obě strany diskutovaly o přijatelném řešení konfliktu a dlouhodobých neshod kolem kurdských práv a autonomie. Zdá se, že tento pokus o politické řešení byl veden pocitem obou stran, že nejsou schopné vyhrát vojenský boj. Stejně jako ostatních občanských válek, prvek vyčerpání začal hrát roli vedoucí protivné ke zvážení možnosti nějakého kompromisu.

Kompromisy jsou vždy bolestivé a na každé straně jsou vždy  militanti, pro které jsou  nepřijatelné. Standardní otázky jsou: co každá strana dosáhne budoucí dohodou a do jaké míry může získat podporu své politické základny.

Aby bylo vůbec možné posunout se kupředu, musí Turecko přijmout novou ústavu. AKP chce podstatně rozšířit moc prezidenta, ale ostatní strany jsou proti. PKK chce, aby se do takové nové ústavy zapracovala ustanovení, která by uznala Kurdy jako národ s právy stejnými jako u Turků. PKK chce také mít v ústavě zmínku o tom, že Kurdové jako národ jsou spoluzakladateli moderního Turecka.

Složitou záležitostí je zastavení nepřátelských akcí. Turecká vláda a PKK se dohodly na stažení  ozbrojených sil PKK do kurdské autonomní oblasti v Iráku. Tento přesun už začal. Ale nedošlo k odzbrojení, a jednotky PKK nemají v úmyslu odzbrojit, dokud nevidí konkrétnější pokrok v jednání. Zda Ocalanovi bude povoleno, aby se přesunul do svého domova v Turecku je věcí jednání, ale zdá se to být pravděpodobné.

Pro PKK je naléhavé – a bylo by to jejím velkým úspěchem – uznání kurdských práv, ačkoli termín, autonomie, nemusí být použit. Pro AKP je naléhavé to, že pro svůj cíl – získat 75% v tureckém parlamentu pro přijetí nové ústavy -  budou potřebovat hlasy kurdských poslanců.

Takže, i když hodně opatrně a v atmosféře pokračujícího vzájemného podezřívání. obě strany se dostávají stále blíže k dohodě.  Ocalan,bude, sice obtížemi, ale pravděpodobně, schopen uvést svou pozici do souladu s budoucími opatřeními. Zůstává kurdským hrdinou. V případě, že dohoda projde,  dosáhnou Kurdové jazykových a kulturních práv. Teprve se uvidí, jak moc se tím zlepší ekonomická situace běžných Kurdů.

Immanuel Wallerstein

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 397, 15.3.2015. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Minská dohoda je mrtvá

Převzato z Novorus.info, překlad Stanislav Vozka

2015-03-22_140935Donbass – osvobozená část Novorosii – splnil svou vojenskou část dohody, a nyní požaduje pokrok v politické části. Nacistická kyjevská chunta nesplnila vojenskou část a odmítá veškeré politické partie dohody. Podepsala smlouvu jen kvůli tomu, že opět prohrávala na frontě. Takže je jasné, kdo porušuje druhou dohodu z Minska.

USA / NATO uvádějí, že za „Minsk-2″ je zodpovědná Moskva. A kyjevská nacistické chunta za „Minsk-2″ neodpovídá? Samozřejmě, že ne. Má nejen povoleno, aby nekonala, ale její porušování „Minsku-2″ je dokonce podporováno!

Moskva vydobyla z DNR a LNR podpis dohody jako poslední šanci na mír a „neutrální federovanou Ukrajinu.“ Nyní Moskva musí pochopit, že tato možnost se nerealizuje musí připravovat plán „B“: plán velké Novorosii od Charkova do Oděsy, včetně Podněstří a všech nebo téměř všech území na východ od Dněpru.

Takzvaný „zvláštní status“, který navrhla kyjevská chunta je jen vtip. Neobsahuje žádné požadavky stanovené ve smlouvě „Minsk-2″. Je to jen pokrytecký a špatný vtip.

Jak tedy ocenit dohodu jakou je „Minsk-2″? Jaký výklad (pokud existuje), druhé dohody z Minsku je důvěryhodný?

Podle výkladu Donbasu/Novorosii, „Minsk-2″ předpokládá skutečné a dalekosáhlé změny v ústavě s faktickou nezávislostí Novorosii, pokud je alespoň určitá šance pro jednotný stát i když jen v teorii. Volby se budou konat v rámci právních předpisů DNR/LNR, fašistické bataliony budou odzbrojeny, ukrajinská armáda ustoupí. To znamená, že ukrajinská armáda v Donbasu, nebo v Novorosii nebude! Tento výklad znamená skutečnou změnu režimu v Kyjevě a skutečnou federalizaci nebo konfederaci.

Ale podle výkladu nacistické chunty v Kyjevě vše bude stejné, jako je nyní na území pod kontrolou Novorosii a Donbasu: žádná skutečná změna Ústavy, žádná federalizace, žádná amnestie (i když tu budou potřebovat oni sami), žádné odzbrojení nacistických praporů.

Jak to, že jednu a tutéž dohodu lze vykládat tak odlišně?

Nikdo neočekává, že tato dohoda bude ve skutečnosti uvedena do praxe. Je napsána nejasně, aby pro obě strany bylo snazší ji podepsat. A jediný relevantní výklad smlouvy „Minsk-2″ bude ten, který udělá Moskva! A hlavní předpoklady pro to budou vytvořeny „na bojišti“. Proto je nezbytné, aby se Rusko ujistilo, že armáda Novorosii může pokračovat v osvobozování Donbasu a zbytku Novorosii. Nejdůležitějším faktorem pro osvobození Novorosii a míru v regionu jako celku je ne „Minsk-2″, ale armáda Novorosii (spolu s Ruskem, samozřejmě).

Ale proč podepsat smlouvu s vědomím, že nepřítel ji nebude plnit?

Myslím si, že důvodem byly ambice prezidenta Putina ovlivnit celou Ukrajinu, a to i její západní část, ustavit neutrální federální Ukrajinu se dvěma jazyky a rovnými právy pro všechny občany bez ohledu na jejich rodný jazyk. Aby bylo jasno, že NATO nebude ani v Haliči. Ale plán to byl příliš velký a příliš málo času bylo na jeho přípravu a realizaci. Pamatujte si: Západ strávil pět let realizací plánu převratu v Kyjevě. Pokud si Vladimir Putin myslí, že je vliv Ruska na Ukrajině možný uplatnit bez otevřené války, budeme mít stále tyto zbytečné „Minské-dohody“.

Ale Spojené státy a nacisté v Kyjevě nechtějí federální řešení na Ukrajině. A já si myslím, že Putin si brzy uvědomí, že plán kterému dává přednost nebude moci být uskutečněn, že teď musí zachránit území, které je dosud zdravé, že to je Novorosia z Charkova do Oděsy, včetně Podněstří a všechno nebo většina území na východ od Dněpru. Snahou ovlivnit Lvov, Vinnicu a Žitomír (kde většina lidí je antiruská a / nebo pro-nacistická) Putin a Rusko riskují ztrátu Oděsy, Záporoží, Nikolajeva a Charkova (kde je většina lidí stále ještě proruských a / nebo antinacistických).

Výsledek války na bývalé Ukrajině je velmi důležitý pro národní bezpečnost Ruska, ale nemá zásadní význam pro národní bezpečnost Spojených států, Francie, Anglie nebo Německa. Tato skutečnost by měla být základem pro budoucí aktivity Ruska a jeho pomoc armádě Novorosii při osvobozování celé Novorosii (a všech zemí na východ od Dněpru), a to až do konečného vítězství!

Nicholas, Švédsko,
Centrální informační agentura Novorosie
Novorus.info

Neprůstřelné alibi evropských vůdců

2015-03-10_214714V noci z jedenáctého na dvanáctého února proběhl v běloruském Minsku maratón jednání prezidenta Putina s německou kancléřkou a prezidenty Francie a Ukrajiny. Skončil kompromisní dohodou, která byla představena jako poslední naděje na mír pro Novorosii a také pro Ukrajinu.

V období mezi uzavřením dohody a nastolením skutečného příměří novorosijské síly dobyly debalcevský kotel a obnovily železniční spojení mezi Doněckem a Luganskem. Od té doby, zdá se, přinejmenším zbraně velkého kalibru mlčí a jsou (tentokrát skutečně) odsouvány od frontové linie. Bylo dosaženo kompromisu, který se však mnohým nelíbí. To samo o sobě není nic strašného – nedá se očekávat, že jakýkoli plán výstupu z deset měsíců trvajícího kolotoče násilí by byl uspokojivý pro všechny jeho účastníky. Problém je v tom, že uzavřená dohoda, jakkoli je jakž takž plněna, nerespektuje logiku konfliktu a namísto toho, aby překládala alespoň vizi konečného řešení, nastoluje konflikty nové.

Logika sporu, ve kterém jde o území, je vždy daná dějinami, národností obyvatel, postojem hraničních zemí a celkovou geopolitickou situací. Dějiny dnešního ukrajinského území jsou bohužel dějinami dvou zemí. Východní část byla od sedmnáctého století součástí ruského carství, zatímco západní přecházela z ruky do ruky. Ruky polské, rakouské, ruské a naposledy ruky sovětské.

Ve východní části žili a žijí nezpochybnitelní Rusové. V části západní pestrá směs slovanských národů a židovského etnika, ze kterých se jejich právě aktuální vládci pokoušeli dělat Rusy, Poláky, Haličany či Ukrajince. Po dobrém nebo po zlém. Někdy velmi zlém (zde). Poslední konfigurace platná až do února 2014 vznikla po druhé světové a první studené válce v duchu hesla „Poručíme větru dešti”.

Aby bylo možno lépe zvládnout západoukrajinský kotel národností s jeho spory a odstředivými tendencemi, byla k němu přičleněna východní část předtím zvaná „Novorusko” a poloostrov Krym. Tato uzemí byla komunistickou koulí na noze k útěku nakročeným Ukrajincům, Polákům, Maďarům a Rusínům. V době Sovětského Svazu standardní sociální inženýrství. V postsovětském světě mina, která čekala na toho, kdo na ní šlápne první.

Rozpad SSSR zrealizovaný pod Jelcinovou taktovkou jako zoufalý únik před násilím indického typu byl v té době jedinou realistickou cestou. Hranice sovětských republik zůstaly zachovány, jakkoli byly špatné a zakládaly na další problémy. Pokračováním únikové strategie byla Budapešťská dohoda, kterou byly (USA, Vekou Británií a Ruskem) Ukrajině poskytnuty garance územní celistvosti výměnou za to, že se zřekne jaderných zbraní. Aniž by se řešily její vnitřní problémy ovšem.

Všechny zmíněné kroky se nesly v optimistickém znamení pax americana. Až na věky věkův. V nadšení nad koncem studené války a zaujatí budováním kapitalismu, jsme si ve východní Evropě nechali bez odporu vnutit lživou pohádku o věčném míru. Kterýžto mír byl údajně založen na posvátné neměnnosti hranic. Ta byla garantována jediným světovým hegemonem a naším velkým spojencem.

Neptali jsme se – pro jistotu, neboť se zrovna končilo trhání Jugoslávie – zda to platí jen pro Evropskou unii, nebo také pro východní Evropu, nebo konec konců pro Evropu jako takovou, končící za Uralem. Neptali jsme se zda se jedná o hranice z roku 1914, 1945, 1990, nebo 2000. Ptali jsme se aspoň, kdo zaručí bezpečnost těch aktuálních našich českých hranic. Řekli nám, že EU, NATO a USA. Jen tak z dobroty srdce, aniž by za to cokoliv požadovaly. A my jsme tomu – svatá prostoto – uvěřili.

Ve skutečnosti se všechny ty řeči o neměnnosti a nedotknutelnosti hranic vztahovaly a vztahují pouze a jen k hranicím Německa po druhé světové válce. Německo přišlo po roce 1945 o rozsáhlá východní území, mimo jiné i o část Československa, která mu byla přiřčena Mnichovskou dohodou. Ztratilo také Rakousko, které si přičlenilo v roce 1938 a menší území na západě.

Německo (obě jeho části) s tézí o neměnnosti hranic souhlasilo jen proto, že

  • prohrálo válku a bylo nuceno se podvolit okamžitému a jednomyslnému diktátu vítězů

  • ze sporných území byli prakticky všichni Němci odsunuti

  • základní strategií Německa bylo sjednocení a tomu bylo obětováno vše ostatní.

Shoda na tom, že poválečné hranice Německa jsou nesporné nijak ale nezakládá shodu na trvalosti jakékoli jiné evropské hranice, a už vůbec ne shodu na trvalosti hranic uvnitř bývalého Sovětského svazu. Ten sice neprohrál žádnou skutečnou válku, ale „poválečné” uspořádání bylo pro jeho nástupce, kterým se stala Ruská federace, extrémně nevýhodné. Bylo naprosto jasné, že Rusko se nemůže s daným stavem spokojit. Na územích, kterých se Rusko muselo zříci dále žili Rusové, kteří nebyli vystěhováni, ale řadě případů dodnes nedisponují právy, které jsou standardem pro menšiny v Evropské unii.

Samostanému a sebevědomému Rusku nebyla nabídnuta žádná přitažlivá strategie, která by ho vedla k dobrovolnému přijetí stavu z roku 1991. Pro slabé Rusko, které by se podvolilo „doporučením“ amerického světovládce a převedlo své nerostné bohatství pod křídla západního kapitálu, se ovšem rýsovala optimistická budoucnost euroatlantické ekonomické kolonie. My na Západě se o své investice přece dokážeme vždy postarat.

Ten kdo hodlá úspěšně provozovat světovládu, musí ji umět prodat tak, aby byla přitažlivá nejen pro něj samého, ale i pro ty, kterým vládne. A také pro ty, kterým se vládnout chystá. Tato pravda je zjevná přinejmenším od dob zakladatele perské říše Kýra II, kterému přinesla mnohé úspěchy. Její stopy můžeme shledat v některých aktivitách britského imperia, ale i v americké politice vůči Evropě a Japonsku po druhé světové válce.

Ale v dnešní době nemoudré vlády západních vlivových superstruktur je tato idea zapomenuta. Prasátka se musí nejdřív nažrat aby mohla začít myslet. Moudré a vstřícné vládnutí není lidskou přirozeností. Nemůže se realizovat v samovolně se organizujících systémech, ve kterých nevládne osvícený, vzdělaný a k vládě připravovaný sbor, ale zájmové kruhy zrozené ve vrcholových vztahových sítích. Ty upřednostňují krátkodobé taktické cíle spjaté s vyhlídkou zisků a jen pro ně výhodné (a tedy pod tlakem uzavřené) smlouvy. Jejich dlouhodobá strategie se rozpouští v chaosu různorodých zájmů a měnících se aliancí. Proto Západ nic neudělal pro to, aby uhasil zápalné šňůry doutnající na území bývalého Sovětského svazu. A je třeba nekompromisně a jasně říci: byla to jeho povinnost. Neboť kdo chce řídit svět musí nést odpovědnost za svět.

My, občané USA, EU a NATO sice chceme vládnout, ale nejsme schopni ukočírovat ani ty mezi námi, co už padesát let nezodpovědně a hloupě zacházejí s obrovskou imperiální mocí, která je v našich rukou. Naši vedoucí představitelé jsou do jednoho členy toho bláznivého bratrstva, pro které je podstatou reality sociopatické elitní nazírání světa a ekonomický zisk jako jeho pupkem.

Rusko projevovalo svou nespokojenost s postsovětským uspořádáním i v Jelcinových dobách. Zasahovalo vojensky v Podněstří i v Čečně. Jeho sebevědomí však narostlo s příchodem Putinových hospodářských úspěchů. Výsledkem byl energický zásah proti agresivní Gruzii. Dlouho však někteří Rusové žili (ne poprvé v jejich dějinách) z pocitu, že ze Západu přichází civilizace, moudrost a bohatství. Než zjistili, že západní vítr jen rozfoukává konflikty doutnající u nich doma.

V Rusku vládnoucí vlivové struktury jsou komplexnější, než ty naše. Jistěže i tam panuje zákon zisku, jeho ideologie je však zřetelně korigována vlivem mocné státní byrokracie. Ta není – na rozdíl od té evropské – jen ve vleku svých ekonomických zájmů a pánů. Část ruské byrokracie (ale i některé vůdčí postavy ekonomiky) v sobě nesou ne nepodstatný vlastenecký étos.

A nutno říci, že dnešní ruský patriotismus se shoduje – po důkladném proškolení místní elity v západních obchodních praktikách – s ruským ekonomickým a politickým pragmatismem. A ten má janso přinejmenším v tom, že mezinárodní právo má sice jistý smysl, ale je jen ideálem, jakýmsi zlatým standardem ze Sevres, kterým ale žádná moc neměří, jakkoli to neustále vyhlašuje. Proč by tedy Rusko mělo?

Už před čtyřmi roky jsem psal (já laik a amatér) o neslavné ekonomické budoucnosti EU, konkurenci USA a jediné naději, kterou je budování pozitivního vztahu k Rusku. Nepochybuji o tom, že se k podobným závěrům musely daleko dříve dopracovat i vlády evropských zemí a aparát Evropské unie. Leč neudělaly nic proto, aby tuto nadějnou budoucnost podpořily. Neboť splývající politická a byrokratická EU elita je beznadějně pod vlivem z USA pečlivě režírovaných individuálních vazeb a trpí panickou hrůzou ze samostatné politiky. Tou by se protivila zájmům atlantických vlivových superstruktur – skutečných to vládců – které USA a Evropu pojímají jako jeden nedělitelný celek. Struktur, které dospěly k závěru, že v Rusku roste alternativa „jejich“ globálního kapitalismu a jsou posedlé snahou ji zlikvidovat. Západ proto nejen, že v posledních několika letech politicky nezasahuje ve prospěch Ruska (ač to byla jeho imperiální povinnost) ale naopak aktivuje další a další protiruské pasti.

Současné aktivity kancléřky Merkelové a prezidenta Hollanda jsou pozdní snahou vytvořit si alibi před soudem evropských občanů: „Vždyť podívejte se jak jsme se celých šestnáct hodin snažili dojednat ukrajinský a evropský mír. Jestli nás teď Putin neposlechne, může si za všechno sám. Za všechny ty americké zbraně, které na Ukrajinu přijdou. My Evropa nic, my muzikanti.”

Je to jen další lež v nedozírné řadě lží. Realistické (úmyslně se vyhýbám slovu spravedlivé) uspořádání v oblasti mezi Rostovem a Košicemi je možné a může ho být dosaženo. Zásadou musí ale být ustoupení od nesmyslné logiky „neměnnosti hranic”. Skutečnost je taková, že Krym byl součástí Ruska a celé Novorusko taktéž. To je třeba respektovat. Nic nebrání tomu, aby si Merkelová a Hollande sedli s Putinem a dohodli se na vzniku nových státních útvarů (nebo Ukrajinské konfederace). A bude jim to trvat nanejvýš dvě minuty než narýsují čáru od Charkova do Oděsy.

Kudy konkrétně povedou hranice pochopitelně určí občané v referendech pod mezinárodní kontrolou. Tu větší část země zvané dnes Ukrajina si ponechají ti, kdož se ve většině cítí (dnes) příslušníky národa ukrajinského. Jsou to lidé schopní a pracovití a do Evropské unie se dostanou (pokud si to nerozmyslí). A není myslím problém, aby se tak stalo po dohodě a se souhlasem Ruska. Pokud ovšem bude pro Ukrajinu i Novorusko dohodnut neutrální vojenský statut. Neboť je svobodným výběrem občanů toho, kterého státu do jakého ekonomického bloku budou patřit. Není však jen na jejich výběru, pokud jde o blok vojenský. Strategické zájmy související se zachováním míru na celé planetě nutně rozměr jednotlivých států přesahují.

Je nepochybné, že současný kyjevský režim není ochoten souhlasit s rozdělením země (nebo s vytvořením konfederace) dobrovolně. Je ale stejně nepochybné, že tento režim se drží v rozvrácené zemi u moci jen díky Západu. Evropská unie, která se stala vědomým a úmyslným spouštěčem ukrajinské krize, má proto za povinnost Ukrajinu dovést k míru ekonomickou a politickou silou.

Zajisté nelze v české kotlině při takových radách nevzpomenout Mnichova. Německé nároky na dědičné území České koruny byly mnohem spornější a problematičtější. Přesto: kdyby vznik samostatných neutrálních německých Sudet (spolu s pevnou zárukou neutrality a nenapadnutí zbytku Československa) bylo cenou za to, že nikdy nevypukne druhá světová válka?

Putin není Hitler. Rusko nemá (dnes) zájem obsazovat vojensky Evropu a rozdělení Ukrajiny na dva neutrální státy by ho uspokojilo stejně jako obyvatele ekonomicky soběstačného „velkého“ Novoruska. Neuspokojilo by primárně některé ukrajinské vlastence a ty novoruské bojovníky,kteří se už se vidí ve Lvově. Bylo by však společným úkolem Evropské unie a Ruské federace, aby bojechtivé skupiny společně zvládly. Bylo by to nelehké, ale nakonec by se to podařilo. Návdavkem by se do vztahů EU a RF vrátila tak potřebná důvěra a vůle k dlouhodobé spolupráci na kvalitativně nové úrovni.

Namísto toho, aby se zainteresovaní státníci pustili do těžké, ale smysluplné práce v zájmu občanů, které mají reprezentovat, tráví dlouhé hodiny vyjednáváním, které konflikt neřeší, ale jen oddaluje. Jednají totiž v zájmu vládců, jejichž názory dnes nejlépe reprezentuje Kongres USA. Ti lidé připouštějí Minsk 2 jako přestávku určenou k tomu, aby na Rusko efektivně působil koktejl sankcí, nízké ceny ropy a podhodnoceného rublu. Doufají, že to bude konečně ten dryák, který zabezpečí změnu ruské politiky a návrat země do lůna atlantického kapitálu.

Evropští vůdci dobře ví, že toto dobrodružství je pro naše země likvidační. Nemají však jinou možnost, než se skrýt pod deštník armády Spojených států a poslouchat. Evropu dovedli do stavu, kdy už sama nemá šanci se ubránit ani proti mnohem slabšímu protivníkovi než je Rusko. Protože jsme (s výjimkou Švýcarska) uměle potlačili základní obranné instinkty obyvatelstva a namísto (levné) kontinetální strategie obrany založené na početných domobraneckých armádách se podvolili (drahé) ostrovní strategiii zasahování mimo vlastní území, která závisí na tlupách elitních žoldáků nasaditelných kdekoli na světě.

Strategie kontinentální se totiž generální ředitelé našich osudů nesmírně bojí. Ona by se ta armáda vycvičených a ozbrojených domobranců také mohla obrátit proti nim samým. A tak radši budou dál organizovat válku s Ruskem. Válku, ekonomickou, válku studenou. A protože ruské suroviny představují voňavou kost, tak vlci nebudou váhat obětovat ani nějaké lidské životy v nové válce hybridní a horké. Až se nám konečně podaří ty mírumilovné Rusy přesvědčit a vyprovokovat. Ti si nás pak možná, i s našimi směšnými armádičkami rychlého nasazení, dají na posezení k večeři. Jenom abychom přestali otravovat. Neboť oni ještě bojovat umí.

Boj proti islámskému státu: „Reálné volby“

Islámský stát (IS) sleduje svůj jasně stanovený cíl, kterým je rozšiřování chalífátu pomocí úmyslné extrémní brutality. Očekává, že taková extrémní brutalita donutí ostatní buď přistoupit na jeho požadavky, nebo odstoupit ze scény. Dosavadní úspěchy IS všechny – na Blízkém východě i mimo něj – hluboce děsí.
read more

Honba na Rusko: inteligence ekonomického superorganismu v akci

Porozumět ruskému odmítání Západu znamená především poznat, kde se berou a jak pracují inteligence ekonomických systémů, které jsou Rusku protivníkem. Ty inteligence, které pro formování a prosazování svých idejí a cílů nepotřebují žádné tajné spolky (ne, že by nebyly) ani domečky konspiračních teorií (ne, že by některé neměly pravdu). Inteligence, které jsou složité a komplikované, ale fungují tak přirozeně a božsky jako vše, co je vytvářeno na této planetě vesmírným vírem života.
read more

Novoruské otazníky

Minské příměří zemřelo na úbytě a na Novorosii se vrací válka. Voliči na obou stranách barikád rozhodli. Porošenko je možná hodný strýček, ale bez jestřába Jaceňuka v Kyjevě vládnout nemůže. Zacharčenko v Doněcku ještě den před volbami mluvil o tom, že je třeba dobýt Slavjansk, Kramatorsk a Mariupol. A byl za to potvrzen ve funkci šéfa DLR zcela suverénně. Stejně jako Igor Plotnickij v Lugansku. Dalo by se říci, že je to zákon demokracie: voliči chtějí válku, bude tedy válka. Až na to, že jedny svobodné volby demokracii nedělají. V lidových republikách Donbasu nadále nevládne lid, ale vojenští velitelé.
read more

NATO: Nebezpečí pro světový mír

     Podle oficiální mytologie v letech 1945 (nebo 1946) a 1989 (nebo 1991), Spojené státy a Sovětský svaz (SSSR) soupeřili navzájem neustále – politicky, vojensky, a především ideologicky. Toto bylo nazýváno „studená válka“. Byla-li to válka, pak je třeba zdůraznit slovo „studený“, protože ani jedna z mocností nikdy za celou dobu nevykonávala žádnou přímou vojenskou akcí proti druhé.

read more

Konec podivného příměří

2014-10-18_172319Každý kdo se pokouší psát alespoň trochu seriózně o událostech na Ukrajině je vystaven neustálému nutkání končit věty otazníky. Neboť jen málo informací z Kyjeva, Doněcku, Lugansku a konec konců i Moskvy můžeme brát s jistotou. Osobně bych velmi rád připojil otazník I k nadpisu tohoto článku, protože bez otazníku znamená další utrpení pro obyvatele těžce zkoušeného Jihovýchodu.

Postupně sílící hlasy varující před soustřeďováním ukrajinských sil v těsné blízkosti Doněcka podpořil tento týden I Igor Strelkov (v češtině zde). Byla to příslovečná poslední kapka, protože v jeho apelu na ruské představitele už se hovoří o nové ukrajinské agresi jako o hotové věci. A skutečně. Dnes začaly přicházet z okolí Doněcka zprávy o tom, že dosud nevídaně mohutná sestava ukrajinských vojsk nastoupila do útoku na město od severozápadu a jihozápadu.
read more

Sýrie: Turecká nerozhodnost

Uprostřed mnohých a stále se vyvíjejících posunů politických a geopolitických aliancí v různých zemích Blízkého východu je těžké si být alespoň trochu jist, jaké jsou hlavní cíle hlavních aktérů, a to jak v regionu, tak ve vnějším světě.

To neplatí pro dnešní Sýrii. Syrská politika je dnes tvořena trojicí: stoupenců režimu Bašára al-Assada; stoupenců chalífátu, který nazývá sám sebe islámský stát (IS); a takzvaně umírněných islámských skupin, které tvrdí, že budou bojovat proti oběma jmenovaným skupinám. Boje triád je notoricky obtížné jak analyzovat, tak předvídat, protože trojice mají téměř fatální způsoby, jak se přeměnit v relativně krátkém časovém horizontu na jasnější dvoustranné boje. Nicméně, v tomto případě mnoho z hlavních aktérů v regionu i mimo něj nemá jistotu o tom, co vlastně chtějí. Mnoho z nich by raději zachovalo trojici, pokud mohou, protože mají obavy, že budou nuceni si vybrat, kterému z dvojice dávají přednost. Tato ambivalence se týká zejména Turecka, ale také Saúdské Arábie a Spojených států.

read more

Ukrajina: další týden podivného příměří – nebo nová válka?

Doněcké letiště nepřináší donbaské domobraně štěstí. V květnu se ho – tehdy ještě neorganizované a špatně vyzbrojené síly povstalců – pokusily dobýt a byly zmasakrovány leteckým bombardováním i rychlou akcí ukrajinského výsadku. V současnosti se snaží už několik týdnů opět o převzetí kontroly nad ním, už s pomocí obrněné techniky,  děl a tanků. Zroje blízké vedení DLR vydaly už několikrát zprávu o konečném dobytí aeroportu, vzápětí však jakoby ukrajinští obránci zázračně ožili a bojují dál.
read more

Afghánistán – nikdy nekončící vnější intervence

Kdy začíná tento příběh? To je těžké rozhodnout. Jeho moderní verze začala v devatenáctém století, kdy Britové a Rusové bojovali svou „velkou hru“ a konkurovali si ve snaze ovlivňovat a řídit Afghánistán. Bojovali jak přímo, tak prostřednictvím afghánských zástupců. Britové si mysleli, že to dělají lépe, ale byla to do značné míry iluze. Řekl bych, že to nakonec byla remíza.

read more