V roce 2008 kdy jsem začal psát o spontánně se organizující ekonomice a jejím vlivu na veřejný prostor jsem byl nezřízeně optimistický. Věřil jsem, že vzrůstajícímu ekonomickému tlaku lze ještě čelit. Dnes vím, že nelze. Kapitál veřejnému sektoru ve vyspělých zemích nepokrytě vládne a píše politikům jejich party. A Ruská federace se stala cílem nejnovějšího křižáckého tažení tohoto kapitalistického zvířete.
Soubor ekonomických aktivit moderního lidského společenství, který jsme si zvykli nazývat kapitalismus si můžeme představit jako neustále se přeskupující síťovou strukturu. Uzlíky sítě jsou lidští jedinci ať už vystupující kreativně jako podnikatelé a manažeři, nebo se účastnící ekonomických procesů jako poslušní zaměstnanci. Jsou tam ale také nezaměstnaní, děti či studenti.
Provazci kapitalistické sítě proudí hmota, energie, informace a kapitál. Uzly jsou svázané množstvím logických zpětných vazeb. Probíhající procesy se často vyznačují vysokou dynamikou a tudíž nepředvídatelnou, nespojitou a štěpící se budoucností. Síť reaguje na změnu vnějších podmínek nejen akcí, ale alternativně i evoluční změnou své struktury.
Uzly sítě jsou ovšem i takzvané „osoby právnické“, neboli korporace. Jen malá část obchodních společností je dnes je dnes přímo řízena vlastníkem a v síti reprezentovaná jeho fyzickou osobou. Většina velkých firem je řízena skupinou vrcholových manažerů. Tito lidé však navenek prezentují vůli korporace jako jedné entity. Inteligence této entity není redukovatelná na aktivity a názory jejích lidských složek, ale přesahuje je. Korporace mají svůj osobitý charakter, vyznávají svou etiku a morálku. Mají pud sebezáchovy. V jejch chování ale prakticky absentují emoční vlivy a altruismus. Převládá predátorský duch tržní konkurence.
Lidské bytosti, které tvoří kolektivní vedení korporace mohou teoreticky využít svých morálních kvalit a korigovat její jednání. Ve skutečnosti je to obtížné, ne-li nemožné. Vedení korporace je tlačeno majitelui (investory) k maximalizaci ekonomického užitku za každou cenu. A investory dnes povětšinou už nejsou lidé – jsou jimi opět korporace (investiční fondy) opět bez lidské etiky a morálky. Kruh se uzavírá.
Destruktivní vliv korporací na tisíciletí existující lidské hodnotové systémy je podpořen účelovou dezinterpretací vědeckých objevů. Tradice náboženství byla (jako by) vyvrácena a Bůh (jako by) zemřel. Věda ovšem ze své podstaty není schopna poskytnout za náboženství a Boha náhradu, kterou naše duše vyžadují a po které úpěnlivě volají. Tu poskytuje až ekonomika ve formě všemocného zbožštělého kapitálu.
Ekonomické a společenské aktivity se v lidské společnosti vždy prolínaly. S tím jak rostla výkonnosti ekonomiky v rozvinutých zemích (za posledních sto let desetkrát) změnilo se jejich synergické soužití na otevřenou snahu ekonomiky veřejný prostor ovládnout. Na vině je sama dobyvačná podstata ekonomického myšlení, podporovaná vidinou tučných veřejných rozpočtů. Svou roli hraje i ovlivňování podmínek, za kterých ekonomika funguje prostřednictvím prodejných politiků.
Kapitalismus není programován a organizován z konkrétního řídícího centra. Vzniká a neustále se proměňuje samovolně procesem, který nazýváme sebeorganizace (autopoiesis). Mechanismy utváření sítě jsou úzce svázány se stupněm svobody „pohybu“ buněk, kterými je síť konstituována. Čím větší je volnost pohybu, tím větší je míra sebeorganizace. Tu ovlivňuje také existence předurčené společenské struktury, například ve formě stavů nebo kast.
Požadavku nejvyšší volnosti a nejvyšší míry sebeorganizace vyhovuje demokratický typ společnosti se svými svobodami a ideou rovnosti všech občanů. Proto platí: svoboda + demokracie = kapitalismus. Demokracie hraje v existenci kapitalismu ještě jednu důležitou roli. Majetkové rozdíly mezi občany a celými skupinami mohou vzbuzovat nespokojenost a vést k destabilizaci. Ta je účinně potlačována „demokratickou“ liberální ideologií s jejím důrazem na formální rovnost majetných a nemajetných ve veřejném prostoru a na rovné šance bohatých a chudých v ekonomickém prostoru.
Pozoruhodné je, že k samovolnému vzniku kapitalismu není třeba skutečné demokracie, která se musí uhnízdit v kolektivním vědomí lidské komunity, aby byla funkční. Kapitalismus vyžaduje jen skutečnou svobodu podnikat a vlastnit, ale vystačí si s demokratickými rituály, pokud jsou dostatečně důvěryhodné a obyvatelstvo je chápe jako doklad své (byť třeba i budoucí, přislíbené) důstojnosti.
Zákonitost vzniku kapitalismu ve svobodné společnosti s demokratickými rituály však neznamená nemožnost existence některých jeho forem ve společnostech, které demokratické nejsou. I zde však musí být garantovány alespoň svobody vlastnit a podnikat a sebeorganizace je větší, či menší měrou omezována vnucenou společenskou strukturou. Odolnost systému proti nespokojenosti chudých ovšem musí být zajištěna specifickými způsoby.
Kapitalistická síť má na nás všechny nesmírný vliv. Proto, že existuje jako odraz našich povahových vlastností, podle kterých byla vymodelována. Proto, že ji sice vytváříme, ale ona nás svými provazci spoutává. Proto, že nás vyživuje ale zároveň vysává. Proto, že v ní koexistujeme spolu se silnými korporativními entitami a postupně přejímáme jejich etiku a morálku.
Pozorování skupinových inteligencí ve společnosti i v přírodě (mraveniště, úl) vede k závěru, že může existovat rovněž inteligence ekonomických celků – státních, teritoriálních, globálních. Projevuje jen za určitých podmínek. Zájmy a cíle buněk – uzlů-kapitalistické sítě nejsou totiž unitární jako je tomu u mravenců nebo včel. Vysvětlení může poskytnout náhled do hypotézy opakované reinkarnace lidských duší v materiálním světě. Jako důvod tohoto koloběhu se uvádí výchova našich duší k lásce. Dokud se ona nestane zásadním imperativem jejich existence, dokud každá duše nedá přednost přání svých druhů a družek před přáním vlastním, nemohou se sjednotit s boží podstatou a jednat jako jedna (boží) inteligence.
Hybnou silou nás, nedokonalých lidských bytostí, je povětšinou egoismus a jen někdy láska. Imperativem korporativních entit je většinou konkurenční boj a jen občas spolupráce. K sjednocení myslí a společnému inteligentnímu jednání může dojít tedy jen výjimečně, tehdy, když se sjednotí zájmy a cíle všech, nebo alespoň těch vlivných a důležitých, buněk sítě.
Projevem skupinové intelektuální aktivity jsou lobistické akce. Příkladem inteligentní aktivit celých ekonomických bloků je vyvolání první světové války. Dalším efektním příkladem je série akcí amerického kapitálového bloku počínaje blokádou Japonska, přes obětovaný Pearl Harbour, vstup USA do 2. světové války a vymanévrování Británie z vůdčích pozic skrze Smlouvu o půjčce a pronájmu až po Brettonwoodskou konferenci a Marshallův plán. Touto řetězovou konstrukcí získal zmíněný blok nadvládu nad světem, která trvá dodnes.
Sílící moc komunistického společenství po druhé světové válce probudila pud sebezáchovy kapitalistického organizmu en bloc a vyprovokovala u celého (byť tehdy ještě do jednotlivých bloků separovaného) ekonomického systému reakci, kterou dnes nazýváme studenou válkou. Šlo také o boj za demokracii, o také boj za svobodu národů, ale především šlo o boj za zachování kapitalismu, jehož život by byl ukončen vítězstvím státy přímo řízené ekonomiky a restrikcí soukromého vlastnictví a manipulace s ním. V rámci strategie boje za přežití systém toleroval a dokonce sám inicioval jak zavedení sociálních vymožeností tak aktivaci prvků skutečné demokracie, které do té doby existovaly jen na ústavním papíře.
Další akcí, tentokrát už globální ekonomické sítě je postupné ovládnutí ekonomik zemí spadajících do skupiny tak zvaných emergency markets. Od konce osmdesátých let dvacátého století bezprecedentně stoupá množství finančního kapitálu v oběhu. Je generován bankami ve vyspělých zemích a slouží (mimo jiné) k investicím do rozvojových ekonomik, včetně těch postkomunistických. Tento neokolonialistický projekt světové ekonomické nadvlády je mnohem efektivnější než obsazování území nebo ustalování nespolehlivých a nepopulárních „spřátelených“ režimů.
Lze se domnívat, že americká hypoteční krize byla naplánována a vyprovokována (včetně bankrotu Lehman Brothers pojatého jako online reality show) inteligencí kapitalistického systému ve vyspělých zemích s cílem získat další porci podílů v ekonomických subjektech. Kvantitativní uvolňování dodnes prováděné americkým FEDem a nově i ECD znamená, že za svá prakticky bezcenná „aktiva“ získávají banky vyspělých států s úrokem blízkým nule plnohodnotný kapitál. Údajně se to děje na podporu ekonomik USA a EU. Ve skutečnosti emitovaný kapitál slouží k dalšímu skupování aktiv na rozvojových trzích. Vedlejším efektem je pak inflační růst hodnoty akcií USA a stoupající výtěžek tak zvané imperiální daně (když bohatí arabští šejci investují do amerických akcií a vrací tak dolary vydělané na ropě).
Těch několik případů nám dává představu s kým máme co do činění a co sami jsme. To nám pomůže v plnosti chápat současné Rusko a nenávistné reakce, které jeho existence vzbuzuje. Ruská federace vznikla na začátku devadesátých let, kdy se formovala nová východní Evropa. Historie Ruska je však trochu jiná než historie postkomunistických zemí východní Evropy. SSSR existoval více než sedmdesát let. Vznikl na základech feudálního státu, kde nebyl průmysl a půda byla majetkem státu. Čtyři generace sovětských lidí žily v systému, kde vše bylo státní. Když přišla restaurace kapitalismu nebylo co a komu vracet. Veškeré ekonomické statky v Rusku byly nezpochybnitelným vlastnictvím státu. Nebo, chcete-li, ruského lidu.
Nejde-li o nápravu křivd, může být logickým důvodem privatizace buď získání prostředků, které stát nutně potřebuje, nebo víra, že privatizovaná ekonomika bude fungovat lépe a přinese větší zisky a blahobyt všem. Postkomunistické země se nemohly pyšnit konkurenceschopnou ekonomikou. Podniky měly zastaralé strojní vybavení, konkurence neschopné know-how a spíše zápornou hodnotu značek. Proto se logicky jevily jako objekty vhodné pro privatizaci za symbolickou cenu. Situace v Rusku byla ale jiná, protože velká část ruské ekonomiky je založena na těžbě nerostného bohatství a jeho primárním zpracování (výroba kovů z rud atd.). Skutečná tržní hodnota ekonomických subjektů tohoto typu nezávisí na způsobu řízení a je jen marginálně závislá na kvalitě výrobního vybavení a zkušenostech personálu.
Přesto však byly v Rusku takové podniky privatizovány (včetně k nim náležejícím právům těžby), ne za hubičku, ale za pouhé pohlazení. Chodorkovského ropný gigant JUKOS byl prodán za 350 milionů USD, přičemž letos mezinárodní arbitráž rozhodla, že jeho akcionáři (podnik převzal ruský stát údajně jako protihodnotu za neplacené daně) mají právo na kompenzaci v hodnotě padesáti miliard USD!
Celý proces okradení ruského státu a ruského lidu zvaný prichvatizacia byl prováděn pod velením armády amerických poradců, kteří obcházeli čerstvé nefunkční (ritualizované) demokratické instituce a nechávali neschopného Jelcina schvalovat dekrety – které sami sepisovali – s mocí zákonů,.
Majiteli ruského hospodářství se pochopitelně stali ti nejschopnější. Co si pod tím v Rusku představit nechávám na čtenáři, který je zajisté seznámen s průběhem privatizace české. V Rusku však ani po letech nedošlo ke kýženému růstu a blahobytu, který tak hezky rozptýlil české protesty na konci devadesátých let.
Ba naopak, oproti komunistické éře nastal totální propad. Nebylo na mzdy a na důchody. Noví vlastníci neinvestovali, zisky vyváželi, daně neplatili. Jejich kořistí se stávaly celé regiony. V roce 1998 zbankrotoval celý ruský stát. Za této dech beroucí situace Jelcin zemřel a dle ruské ústavy jeho pravomoci převzal tehdy relativně nový, relativně neznámý, předseda ruské vlády. Vladimír Vladimírovič Putin.
Putin se ujal vlády a nastal zázrak. Ceny ropy na světových trzích několikanásobně stouply. Stejně tak ruský HDP. Část privatizovaného majetku, který už byl připraven pro neokoloniální sekundární privatizaci západním kapitálem, se vrátila do rukou státu. Oligarchové toužící nejen po ekonomické, ale i politické moci byli na příkladech poučeni, že ruský stát nebude dbát zákonů liberální demokracie a použije proti nim kruté síly, aby si vynutil poslušnost. Začaly se vyplácet mzdy i důchody.
Putinova popularita rostla a zvolení prezidentem na dalších pět let bylo jen formalitou. Rusko kvetlo, začalo opět investovat do své armády, do svých měst, do infrastruktury. Začalo ale také zoufale hledat svou identitu, neboť aspoň někteří chápali, co přijde. A času se nedostávalo.
Problém byl na určitou dobu odložen prohozením funkcí prezidenta a předsedy vlády. Medvěděv se vydával (nebo skutečně byl?) za liberála a vyhlašoval, že přivede Rusko k pravé západní demokracii a tím pádem – jak bylo řečeno jinak to nejde – k tomu správnému kapitalismu. Ale sliby byly jen chyby. Když po Medvěděvovi nastoupil v roce 2011 opět Putin došlo k prvním vážným konfrontacím.
Idea založená na nesvaté trojici svoboda – demokracie – kapitalismus je obrovsky lákavá. Každý – chudý, bohatý, intelektuál nebo omezenec, praktik či idealista – si na tomto nebi najde svou hvězdu. Vysvětlovat někomu nezkušenému (vzpomeňme na nás samotné v roce 1989), že všechno je jinak, že existuje jen vláda peněz a že rovnost se měří majetkem, je beznadějné.
Ekonomická totalita kapitalismu , ve které se užitek měří pouze výdělkem (v lepším případě) totiž občanům lže jen z části. V jejím náručí jsou skutečně z části svobodní, protože pro ni není efektivní ovládat někoho tam, kde to nepřináší zisk. Jsou si i zčásti rovni – vždyť Bakalu i bezdomovce bude soudit ten samý soud. A každý má svou maršálskou hůl, každý se může stát milionářem. V ekonomické totalitě můžete spokojeně prožít celý život, aniž jí vůbec zaregistrujete!
Za nastolení SDK proto bojuje nejen nadnárodní kapitál, ale i armáda čestných lidí, kteří skutečně věří, že se jedná o ten nejlepší systém vlády ze všech možných. Myslím, že právě z nich se rekrutují aktivisté nevládních organizací v zemích, které ještě nenahlédly co je pro dobré. A protože kapitalismus se svobodou po levici a demokracií po pravici je veskrze výtvor lidských přání, přidávají se k nim další a další. Když zvítězí nastolí svobodu. A demokracii. Kapitalismus už přijde sám. Není jiné cesty.
Nevím, zda Putin a jeho přátelé (snad z KGB, snad i odjinud) toto vše tušili, když přebírali v RF moc. Rusko má velkou intelektuální tradici, která nabývá na síle každým rokem, takže snad ano. V počátečním období Putinovy vlády šlo především o zalepování děr v hrnci, ze kterého vytékalo národní bohatství. Postupem času však vlivným kremelským myslitelům nepochybně došlo, že nepůjde jen o náročnou, ale v podstatě technologicky zvládnutelnou, opravu.
Myslím, že definitivní prohlédnutí nastalo po Putinově třetí volbě v roce 2011, po skutečně velkých (účast se odhaduje na 50 000 lidí) protiputinovských demonstracích. Prohlédnutí znamenalo poznání, že:
a) připustí-li ruská vláda plnohodnotnou existenci SDK, nebude už mít nikdy sílu zabránit převodu ruského národního bohatství do rukou nadnárodního kapitálu
b) v Rusku existuje malá, ale dobře organizovaná elita, která, aniž se příliš zajímá o ideály, pracuje k nastolení SDK, protože v tom vidí vlastní prospěch
c) v Rusku existuje velká a stále rostoucí množina občanů, především příslušníků střední třídy, kteří jsou upřímně přesvědčeni, že SDK je tou správnou budoucností pro jejich zemi
d) kapitalistická světová síť rozeznala nebezpečí další životaschopné alternativy, kterou nelze – vzhledem k výjimečné pozici Ruska jako studnice nerostných surovin – likvidovat izolací nebo finančním zardoušením.
Putin a jeho lidé se pokoušejí o něco velmi nemožného. Vnější nepřítel – celý vyspělý kapitalistický svět – je ekonomicky nesrovnatelně silnější než Rusko. Je nesrovnatelně silnější i vojensky a nebude váhat sílu použít, pokud dojde k názoru, že Rusko nelze jinak zastavit. Proti Rusku nestojí měkké a nerozhodné demokracie, stojí proti němu kapitalistický predátor, který se neohlíží na třísky, když kácí les.
Ještě nebezpečnější je však nepřítel vnitřní. Rostoucí střední třída toužící po větším blahobytu. Mladí toužící předvádět sílu a bojovat v ekonomickém ringu. Oligarchové, kteří oslabují ruskou ekonomiku neklvalifikovaným řízením a vývozem kapitálu. Nehomogenní frakční struktura státní administrativy, která může kdykoli vypovědět poslušnost a přiklonit se k jinému vládci. Dobře organizovaná (protože skoro vůbec ne) pátá kolona mezi úředníky a zákonodárci.
Trochu víme o co se Putin pokouší ve veřejném prostoru. Ruská „suverénní demokracie“ kombinuje klasické demokratické prvky volby (prezident, parlament) se silným administrativně-byrokratickým státem. Právě silný stát, který v řadě případů dal najevo, že platnost zákonů mu vůbec není svatá, funguje jako hráz proti všeprolínajícímu kapitalismu euratlantického typu. Za tuto hráz Rusko ovšem platí svou daň ve formě navenek pro občany nesrozumitelných frakčních bojů (namísto těch veřejných politckých) a v nemožnosti jednotlivce soupeřit se státní mocí. Silný stát také znamená rozmohlou korupci a neosňluje manažerskými schopnostmi jeho protagonistů. Je postaven spíše na síle armády a policie, než na civilním konsensu.
Aby vyrovnal problematické charakteristiky režimu nabízí Putin ochranu státu těm slabým a potřebným. Citlivou a stabilní sociální politiku – na to v Rusku po zkušenostech s Jelcinem slyší jak důchodci, tak i střední třída. Oprašuje také nepříliš kreativně kombinaci náboženství a patriotismu a staví svoje pojetí do kontrastu se západní liberální – a všeho schopnou – nedemokracií.
Nevíme o co se Putin snaží v ekonomice. Pokud je Sergej Glazjev skutečně ekonomickým mluvčím Kremlu můžeme alespoň tušit, co se v dnešním Rusku děje špatně. Mizí obrovské množství nezdaněných finančních prostředků. A režim je bezmocný. Nemůže sáhnout k ještě silnější autoritářské vládě, protože ví jak už to jednou skončilo. A musí navenek působit dojmem, že je součástí světové kapitalistické soustavy, jinak by neměl možnost sahat po zahraničních investicích a zapojovat své banky do světového finančního společenství. Obojí je pro něj v dané chvíli kriticky potřebné.
Ani společenská, ani ekonomická strategie Ruska nepůsobí nijak přesvědčivě i když se zatím daří bránit ekonomický prostor před nadvládou zahraničního kapitálu. Proto je nutno k vnitřnímu tlaku přidat silný tlak vnější. Putin je judista a ví, že nejlépe se soupeř porazí, když se využije setrvačnosti jeho útoku. A tak využívá setrvačnosti mohutného tlaku celé globální sítě na ruskou ekonomiku, na ruskou společnost, na ruskou obranyschopnost. Tak také využívá Západem iniciované ukrajinské krize. Není dokonce vyloučeno, že se na jejím vzniku aktivně podílel, nebo aspoň ruskou nečinností ve určité fázi Majdanu, její rozhoření umožnil.
My Putina v přesvědčování ruských občanů o spiknutí západního kapitálu podporujeme. Například způsobem jakým celý západní svět, včetně Japonska, Kanady a Austrálie, k ukrajinské krizi přistupuje. Ekonomické sankce jsou válkou kapitalistické inteligentní sítě, která diktuje politikům jejich postup. Nedejme se plést tím, že některé ekonomické subjekty fňukají nad svým osudem. Nedejme se plést tím, že spolu s globální ofenzivou proti Rusku si blok USA ohřívá polívčičku konkurenčního boje s Evropou.
Zatím mnohé – prezidentova rostoucí popularita, bezzubost opozice, obrat ruského veřejného mínění proti USA a EU – naznačuje, že se Putinovi úmysl odkrytí identity vnějšího nepřítele daří (jak ale říká Glazjev: válka nesmí být prohrána). Nicméně Ukrajina je jen epizodou. Boj proti ruské výjimečnosti bude dále pokračovat.
Jeho novou fázi vyznačil Fareed Zakaria ve Washington Postu když spojil charakteristiky ruského a maďarského státního systému do pojmu „putinismus“. Jakkoli je to spíše účel světící prostředek, není sporu o tom, že i Orbán chápe klíčovou roli kapitalistické sítě při dobývání pevnosti národního státu a i on se pokouší stavět svou malou hráz prostřednictvím silné a (zčásti) nepsanými zákony se řídící administrativy.
Naznačený přístup ruského vedení, kterým čelí velkému útoku světového zvířete, bude možná účinný. Ale jen v krátkodobém horizontu a jen pod podmínkou, že se mu podaří zkrotit běsy nacionalismu a fašismu, jejichž Pandořinu skříňku budování silného státu vždy odemyká.
Pro dlohodobou budoucnost je třeba najít něco ideologicky podstatnějšího a nejen negativně se vymezujícího. Proto v ruských – a nově i novoruských – intelektuálních kotlích bublají i jiné, podstatně revolučnější, kaše. Jsou to právě ony, které činí z Ruska velkou neznámou. A možná i velkou – a v dané chvíli jedinou, protože Západ je intelektuálně vepsí – naději.