Kdyby existoval slovník zprofanovaných, zneužívaných a znásilňovaných pojmů, slovo demokracie by se v něm vyskytovalo na čestném místě. Sluší se proto informovat čtenáře předem, že pod tímto chameleonským pojmem mám dnes na mysli způsob řízení věcí veřejných, aktuálně aplikovaný od Portugalska po Slovensko. Způsob, který je mimo jiné charakteristický až pedantským dodržováním řady pravidel, jejichž smysl (byl-li kdy jaký) se dílem přežil, dílem byl zapomenut, dílem převrácen z nohou na hlavu.
Tato demokracie je vládou zastupitelských elit, které ale žádnými elitami ve skutečnosti nejsou. Nezastupují voliče, kteří pro ně hlasovali, ale ty, kteří jsou schopni dobře zaplatit. Tato demokracie dbá formálně na svobody občanů, ty jsou však reálně tvrdě omezeny mantinely jejich ekonomické situace. Panuje též jakási formální rovnost, spočívající snad v tom, že i s miliardářem může obyčejný člověk jednat vestoje. Nikdy však nebude schopen najmout a zaplatit jeho právníky, lékaře či jeho mediální služebnictvo. Nejsme si rovni už ani před Bohem, protože i mystickou víru v něho jsme zaměnili za politický rituál. Jsme tříděni a zařazováni do kastovní hierarchie výlučně podle ekonomické užitečnosti. Nedostatečně užiteční se propadají mezi nedotknutelné a je jim zákonem vypočtena almužna. Nebo také ne. Soucit, pochopení, lásku k bližnímu tato demokracie nezná – nepatří mezi operace přinášející zisk.
Deformace naší psychiky podle zásad podvojného účetnictví vede ke ztrátě hrdosti, ke ztrátě důstojnosti. A v tom jsme si opravdu rovni, neboť lidskou důstojnost ztrácí jak utlačovaní, tak utlačovatelé. Absence důstojnosti lidi degraduje z božského piedestalu zpět do libidinózního světa přírody. Jakkoli není toto zavržení vždy artikulováno vědomě, o to víc bolí.
Ve snaze překonat depresi z vlastní dehonestace ve veřejném prostoru budujeme soukromé enklávy existence oddělené vysokými zdmi. Za nimi pak můžeme imitovat bez zábran všechny dobré vlastnosti, které jsme venku museli odhodit. Stáváme se znovu lidmi. Nesnáz je v tom, že zdi, kterými jsme ohradili své soukromí, nás sice ochraňují, ale také nám zabraňují dění venku sledovat a ovlivňovat.
Právo vybírat si demokraticky své zástupce je na nic, vylezeme-li ze své díry jen jednou za čtyři roky a oslněni přemírou politické reklamy vyrazíme do volebních místností rozhodovat a vládnout. Správné rozhodování je založeno na správných informacích. Ty však dnes neodlišíme od těch dobře zfalšovaných, jakkoli se lidský druh pyšní schopností vybírat i ze zpráv deformovaných a neúplných intuitivně pravdivé jádro. K tomu je však nutná neustávající pozornost a zájem o veřejné dění, neboť ani naše intuice nevaří z čisté vody.
Absence zájmu občanů o politiku, nahrazení skutečné vládnoucí elity hordou loutek a neochota mocných v zákulisí převzít otevřeně politickou odpovědnost (protože to nenese žádný zisk) vytvářejí společně mocenské vakuum, produkující chaos a nevládu. Chaos, který nás při občasných návštěvách veřejného prostoru tak šokuje a z jehož existence obviňujeme všechny ostatní, jen ne sami sebe.
Politici – poprvé od dob císaře pána sami bez kvalitních úředníků – jsou bezradní, nazí, hloupí a neschopní. Země dosud řízena špatně už není řízena vůbec. Vrší se chyba na chybu. Ani zadlužování státu, které dlouho záplatovalo rozpadající se oponu, na kterou jsme před dvaceti lety namalovali obraz lepších zítřků, už nepomáhá.
V této době politických povodní přicházejí převtělenci – někteří kradmo, někteří s fanfárami. Mají společné to, že přinášejí jednoduchá a spásná řešení našich problémů. Občané jásají. Avšak předčasně. Neboť společným jmenovatelem návštěv ze záhrobí je rozklad. Rozklad rituálů demokracie, o kterých sice moc nevíme k čemu jsou, které by však ještě mohly posloužit ke stavbě nové budovy. Neboť tu starou už opravit nelze.
Nová stavba musí respektovat skutečnost, že společnost i jednotlivci ji tvořící jsou jiní, než ti, kteří před více než dvěma sty lety stavěli budovu původní. Nová stavba musí být pevností chránící nás před běsem globálního ekonomického tyranosaura. Její budování nebude jednoduché, bude to stát hodně slz a potu a dřiny, často bez naděje. A především: budou k tomu potřeba ruce těch, kteří jsou dnes zalezlí za zdmi svých soukromých prostorů a prostůrků.
Přesvědčit k práci, námaze a riziku tuto po mejdanu devadesátých let spokojeně dřímající většinu, dnes nelze. Ale snad někdy v budoucnosti ano. Ovšem připraví-li nás převtělenci o ony zprofanované demokratické rituály, nebude možno nový dům postavit vůbec. Dokud se dodržují rituály, byť se jejich smysl vytratil, žije naděje. Proto je musíme hájit a nedat se obelhat vidinou pečených holubů, které nám nabízejí za cenu zavřených očí.
Je to stále stejné. Dravci jménem dav předhodí zdechlinu geniální akce, ten ji mlaskavě zlikviduje a jme se s plným břichem relaxovat. Pak přijde série těch pravých, nenápadných, dobře cílených změn. A až se probudíme, bude veta po zbytcích svobody, rovnosti a bratrství, na které nás ve šťastných devadesátých nalákali.
Jedna z mnoha her, určených k boření rituálů demokracie, se právě hraje na Pražském hradě. Nejde o to, že přímá volba změnila prezidentovy možnosti, to je jen šalebný argument, které nás má odradit od podpory prvků přímé demokracie. Miloš Zeman by postupoval v dané situaci stejně, byl-li by zvolen sněmovnou. Oříškem k rozlousknutí není ani podpora či nepodpora sociální demokracie nové vládě – vždyť opozice nemá ve sněmovně většinu a ani David Rath by nepomohl Rusnokovi k vítězství. Bez přeběhlíků. Problémem není ani Fischerův stroj na peníze, to už je jen komediální přídavek k dramatu, ba ani rozhodnutí Nejvyššího soudu vyviňující tři mládence z pece ohnivé.
Podstatné je, že vláda, stvořená vůlí jednoho člověka, bez toho, že by se prokázala důvěrou volených zástupců občanů této země, se fakticky ujala řízení země. Jakkoli jsou dnešní poslanci neschopní, je nutno kvůli budoucnosti trvat na jejich právech rozhodnout o tom, kdo bude tuto zemi řídit. Není to však zvůle Miloše Zemana, co nás musí provokovat. Ten jen využil skuliny, která vznikla nekvalitní prací tvůrců české ústavy a kterou „zákonodárci“ od té doby nenapravili. Nebo napravit nechtěli?
Proč se alespoň teď Sněmovna urychleně nesejde a neodhlasuje zákon (patrně by nemusel být ani ústavní), že každá nová vláda se může nastěhovat do Strakovky až když získá důvěru parlamentu? Není to náhodou proto, že neúplatní představitelé naší skvělé demokracie čekají, jaké prebendy jim Rusnokova vláda nabídne za jedno zdvižení ruky?
Volili jsme poslance, volili jsme prezidenta. Ale ne prezidenta vládnoucího mocnou rukou, ale osobu, o které nás dvacet let přesvědčovali, že je určená jen ke kladení věnců a k novoročním projevům. Dle rituálů demokracie jsou mocnými a za stav státu zodpovědnými osobami poslanci. Tito lidé se však momentálně zabývají tím, jak vykonat vendetu na prezidentovi, který na ně udělal dlouhý nos, místo aby vyloučili ze systému zadní branku otevřenou ekonomickému fašismu. Zadní branku, kterou nám zbrojnoši byznysu pronikají až do kuchyně. Stačí se podívat na curriculum vitae nových ministrů a na lidi, které si tito uzurpátoři moci přivádějí do svých úřadů.
Není patrně náhodou, že česká ústavní fraška vrcholí právě v době dovolených. Přesto je s podivem, proč strkají hlavu do písku i alternativní iniciativy, které samy sebe pasovaly na husy demokracie. Proč na poplach neštěkají skvělí médiální psi? Proč se všichni raději věnují migrénám paní Nagyové? Máme vlastně vůbec ještě šanci kdy se vyvléci se ze sametových řetězů objímačů stromů?
Publikováno v Britských listech 17.07.2013