Žijeme prý v době postideologické. Ale kdež. V našich myslích jen nahradily mrazem spálené kolektivní ideje ideologie osobní, striktně individuální. Neuděláme bez nich ani krok. Vylezeme ráno z postele, nasadíme si klepeta na mysl a konáme. Rozum sem, rozum tam, logika jakbysmet. Nevědomé pracičky poznání hrabou v informační veteši a vybírají jen to co se hodí do krámu aby podpořilo vtištěné determinanty.
Testem intenzity osobní kondicionace každého z nás může být zacházení s aktuálním problémem lidstva zvaným globální upečení se na pekáči jménem zeměkoule (podrobnější – snad více méně objektivní – vysvětlení problému najdete zde). Jde o problém hojně diskutovaný, vědci mnohokrát rozebíraný, technicky (zatím ještě) řešitelný. Přesto lidským davem i jeho oficiálními či neofickálními reprezentacemi pojímaný v souladu s problémem samým naprosto katastroficky.
Nikdo z nás neví, jestli k příšernému oteplení planety z viny člověka skutečně dojde. Stejně tak ale nevíme s jistotou zda nabouráme s autem, nebo vytopí-li nám povodeň dům. Myslíme si, že k jednomu ani druhému nedojde, ale přesto se chováme rozumně a utrácíme obrovské sumy peněz a pojišťujeme se proti možnému i nemožnému. Víme, že pojistit se znamená ne věřit, že k nehodě dojde, ale kriticky posoudit pravděpodobnost pro a proti a pokud se nedá událost, jejíž dopad by byl katastrofický, jednoznačně vyloučit, chovat se tak, jako by šlo o jistotu. Platit pojistné a ne bádat nad tím, jak to zaonačit, aby koza zůstala celá.
Ale tu pravděpodobně druhou největší hrozbu zničení planety (po jaderném holokaustu) všichni bohatýrsky ignorujeme. Kdybychom tak nečinili a brali klimatické memento vážně, museli bychom dojít ke stejnému závěru jako v případě každé jiné hrozící pojistné události. To v kontextu znamená nejen pojistit se, ale také sáhnout po mimořádných a bolestivých opatřeních. A otevřít Pandořinu skříňku aby se na světlo světa dostaly ukrývané pravdy. A najít odvahu říznout do poklidného světa postliberálního kapitalismu.
Bezzubí genetiční mutanti původních zelených bestií (vzpomeňme mladého Joschky Fischera) místo toho dnes s nadšením následují své euliberální krysaře, kteří jednou tváří pilně dují do píšťal a v rytmu jejich melodie varují nalevo napravo před globální katastrofou. Aby zároveň zajišťovali druhou tváří bohatým emisním investorům stálé a rostoucí zisky. Zelení optimisté přesto zůstávají v klidu – když už nevyjdou akce proti klimatické změně, aspoň postaví cyklostezku. Nikdo se už neptá kdo po ní v padesátistupňových vedrech bude jezdit.
Zavírají Evropu do idealistické skořápky a uvnitř ní se pokouší vyřešit – v nejlepších intencích svého elitářství a pochopitelně současně a maximalisticky – problémy s emisemi oxidů dusíku u aut, paranoidní odpor k jaderné energetice i nastávající sucho (a pokud možno ještě migraci a homogenní sňatky). Likvidují uhelné elektrárny, aby na jejich místě mohli postavit elektrárny plynové, emitující jen o něco málo méně CO2 na kWh. Vše, jen aby se nemuselo říznout do masa bohatých, kteří jsou za klimatickou krizi odpovědní.
Ale I kdybychom se ve skořápce Evropy přesunuli do doby kamenné a živili se oxidem uhličitým jako rostliny, stejně se upečeme. Pařížskou dohodou uchlácholený dav totiž ignoruje fakt, že největším donátorem skleníkových plynů do atmosféry je Čína (obrázek převzat odtud). A tak vesele dále dovážíme čínské produkty a podílíme se ekonomických aktivitách Říše středu. Zavíráme oči před tím, že čínského příkladu budou vbrzku následovat další velké rozvojové země jako jsou Indie, Brazílie, možná Rusko a určitě celá Afrika.
Jeden si říká – přece tu musí být frakce, strana, skupina, hnutí, racionálně a logicky uvažujících nezávislých, pranýřujících krysařské vlády a zloděje, kteří křičí chyťte zloděje. Ale ne. Ani encyklopedický absolvent MFF UK Marian Kechlibar, pro něhož je pravděpodobnost denním chlebem, nedokáže pochopit, že oteplování planety způsobené člověkem nutno brát jako jednu z reálných alternativ budoucího světa (zde) a raději se věnuje definici autismu u švédské mládeže. I další inteligentní glosátor, graduovaný historik, Jaroslav Bašta (jeho vzdělání je sice ”jen” humanitní, dotyčný však má kompetitivní výhodu ve svých osobních zkušenostech s krysaři západními i východními) bouří proti možnosti antropogenního oteplování (zde) a v duu s Kechlibarem přirovnává aktuální studentstké protesty ke středověkým křížovým výpravám dětí. Jak trefné a nechtěně symbolické, neb křížová výprava dětí možná byla, možná nebyla, možná byly dvě (zde). Historie – matka pravděpodobnosti.
Snad že bychom se obrátili k moudrému davu obyčejných lidí a přímé demokracii? Jak radí jinak výborný analytik (absolvent FF UK obor sociologie) Petr Robejšek (zde), kterému rovněž nejsou mladé Švédky po chuti? V Katovicích, Davosu a v Bruselu prý kvůli nim odmítají brát vážně názory a přání normálních lidí. Moudrost davu není prý na pořadu dne.
Ale ouha. Klimatická krize lidstvo ještě nikdy nepotkala a obyčejní si nedovedou a nechtějí (ono s tím skutečně těžko žít a vychovávat děti) představit k čemu to povede. Předpokládají však (protože už jim to léta vtloukají do hlavy), že kvůli boji se skleníkovými plyny přijdou o svoji denní porci evropského blahobytu, jak se už stalo ze spousty také závažných důvodů. A skutečně. Stačí se podívat do Francie. Stačí si spočíst jak ke svým penězům přišli čeští solární baroni. Proto obyčejní raději naslouchají antiklimatickým fanatikům (příklady zde a zde) jejichž argumenty by jinak neprošly ani na základní škole.
Odpírají poslouchat názory vědců bádajících o klimatických změnách a sdělujících nám seriózně a bez emocí co by mohlo nastat (například zde). Ani se nesnaží jim porozumět nebo se vymlouvají na to vědecké „by“. Nebo je podezírají z jakéhosi planetárního spiknutí s cílem zavést nový světový pořádek či z grantového rozkrádání našich daní. Přitom ten, kdo vědu někdy okusil ví, že kdo chce této individualistické profesi (jejíž podstatou je neustálé shazování názorů kolegů) vyniknout, musí se vzdát pokusů o falšování a ohýbání dat, protože, to se rovná trvalé ztrátě vědecké tváře.
Vědci sami chybují používáním v obecné komunikaci vědeckého jazyka, který z principu dobrého scientistického vychování musí být racionální, emocí zbavený. To obyvatelstvo vědou nepolíbené dále utvrzuje v názoru, že se v podstatě nic neděje. Vše to velmi připomíná československou situaci před druhou světovou válkou. Všichni diskutovali o německé hrozbě, ale dělali jen minimum pro pro případ skutečné války. Jen aby nepohoršili ani ty nalevo ani ty napravo ani ty v Berlíně, ani ty v podhradí. Není divu, že jsme se pak nemohli bránit, když naše zbrojovky měly zahraniční vlastníky, neměli jsme žádná moderní letadla, naše opevnění byla nedostavěná a naše pátá kolona už plánovala společnou idylku v římské říši národa německého. Zbytek národa pak až do mobilizace věřil, že nás Němci přece nenapadnou (jak to mohlo být jinak si přečtěte zde).
Abychom nedopadli stejně jako v Mnichově nutno řezat. Už dnes. Řezat a nemrhat silami na lokální třísky. Soustředit se na globální energetiku, která způsobila a působí naprosto největší emisní škody (viz obrázek). Pochopit, že nejde o počítačovou hru typu win-win, ale o válku, ve které budou i zranění a padlí. O válku, která si žádá abychom jadernou energetiku (ano fuj, také bych byl radši kdybychom elektřinu sosali z vakua) povýšili na naši hlavní zbraň.
Pochopitelně v kombinaci s fotovoltaikou, větrnými turbinami a vodní energií. Pochopitelně s dočasně vynucenou stagnací životní úrovně v průmyslově vyspělých zemích. Pochopitelně s bolestně zdaněnou dopravou zboží a tudíž s orientací na místní zdroje. Pochopitelně skrze přehodnocení role robotizace, která zvyšuje energetické nároky (neboť stroje potřebují energii ale lidé, které nahradí musí jíst, svítit a topit i nadále). Poučit se možno zde.
Jen jaderná energetika coby srdce státních energetických organismů může Evropu dosadit do pozice jednokého krále. Jakkoli skleníkových plynů bude dále přibývat (produkujeme jich celosvětově jen 5 %) budeme ti čistí a budeme moci kázat světu. Neboť Evropa musí vyvíjet politický a ekonomický tlak na největší producenty emisí – nenakupovat od nich, nespolupracovat, zavést sankce. A nemá-li jít jen o nátlak bezzubý, formální a bez efektu (nebo přímo s efektem opačným), musíme být těmi, kdo nabídne Africe, Asii (a také Jižní Americe) reálné východisko.
Musíme uznat svůj dvě stě let trvající hřích průmyslové doby a oprávněnost požadavku obyvatel rozvojových zemí abychom financovali část celosvětového boje za udržitelné klima. Musíme deklarovat právo lidí v třetím světě žít – za předpokladu odpovídající produkční aktivity – ve stejném energetickém blahobytu, v jakém žijeme my.
Především ale musíme přijmout za svou doktrinu, že bezbřehá svoboda velkopodnikatelů a velkých investorů končí tam, kde svými minulými a současnými aktivitami ohrožují bezpečnost nás všech. Jakkoli se to zdá (a asi to je) neomarxistické (naštěstí ne neoliberální). Evropa musí jít příkladem v získávání prostředků, které umožní v rozvojových zemích vybudovat páteřní síť malých jaderných zdrojů a doprovodnou technickou strukturu (úložiště jaderného odpadu) s tím, že obnovitelné zdroje navazující na jaderný základ budou země budovat samy podle potřeby.
Stavba jaderné elektrárny o výkonu 1 GW dnes přijde bratru na 100 miliard Kč (zde). Prostředky pro vybudování energetické struktury v rozvojových zemích se tudíž dají získat direktivním přesměrováním menší části (cca 20 % v příštích dvaceti letech) z celkového objemu světových zahraniční investic, který činí ročně 34 biliónů Kč (viz tabulka, převzato odtud).
Investiční projekty těch, kteří z nich tyli a tyjí (a s námi už skoro nežijí) spalují další a další uhlík a (pravděpodobně) tak zahřívají zeměkouli. Je tedy jen logické, že za nápravu a očištění planety musí platit právě oni a ne chudí celého světa.
Ti, kteří hrabali zisk, zatímco staletí budovali klenbu CO2 nad našimi hlavami musí být zdaněni ve prospěch ozdravění planety a jejich další vydělávání peněz vsazeno pod částečnou kuratelu. Částečnou proto, že ani zvýšené teploty nás nesmí zblbnout natolik, abychom řekli ano rekvírování majetku a zrušení kapitalismu malých podniků ve prospěch (znovu)zavedení socialistické ekonomiky.
Bude nutno balancovat na hraně udržitelnosti kapitalistické soutěže a zároveň (snad) dočasné zdanit největší zisky a převzít rozhodování o investičních tocích. Vládami, případně k tomu ustavenou novou organizací. Úspěch našeho snažení rozhodne o tom zda náš dům shoří nebo bude uhašen.
Je symptomatické, že návrhy na radikální přístup (zde a zde) se objevují na levé až extrémně levé části politického spektra (A2Alarm). Osobními pravicovými ideologiemi zatížení glosátoři, kterým je nedotknutelnost kapitálu svatější než existence civilizovaného světa, možnosti ubalancovat ekonomiku nevěří a tak raději neuznávají reálnost klimatických změn, pravděpodobnost katastrofálních konců a jedinou možnou cestu k nápravě.
A tak v době, kdy selhávají politici (selhat odvozeno od lhát), bohatí loutkovodiči v pohodě hrabou zisky (které jim sami vnucujeme, abychom prý nepřišli o práci) vědci se ukrývají v koutě (aby nepřišli o granty), zelení se spokojí s tím, že vyhrávají šarvátky (i když hrozí, že prohrajou válku), alternativci nás vedou do dezinformačních minových polí (aby uspokojili své osobní ideologie) a obyčejní lidé žijí svou budhistickou přítomností (aby náhodou nedostali bipolární poruchu), zjevila se jako deus ex machina Greta Tintin Eleonora Ernman Thunbergová (zde).
Podívala na svět svýma mladýma očima a uzřela, že císař a celý jeho průvod pochodují směrem k nudistické pláži. Její vstup do globální býčí arény klimatických změn se stal vzorem pro mnoho mladých – napříč Evropou – kteří ještě na sobě nemají stigma klimatického hříchu. Oni ještě nevěří panu Šindelářovi (zde) a jemu podobným, že se jako už tolikrát přizpůsobíme a přežijeme. Oni nevěří ani elitám a dobře tuší že budeme-li dál jen stavět Potěmkinovy vesnice zaplatí ti co tady zbydou za své přežití víc, než by stály všechny jaderné elektrárny světa. Ale kolik je na světě středoškoláků? Bude to stačit, aby nás zachránili?