Ministr zdravotnictví profesor Prymula navštívil ve středu večer otevřenou – neotevřenou luxusní restauraci. A setrval tam více než hodinu. Zkonzumoval přinejmenším jeden tonik. Při odchodu ho zachytili reportéři Blesku – skvělá práce – jak si zasunuje do kapsy peněženku. A ve čtvrtek ráno začalo nejstrašnější mediálně – politické představení koronavirové éry v Čechách a na Moravě.
Můžeme spekulovat o tom, věděl-li ministr že je v restauraci (byl to prý oddělený salonek), můžeme spekulovat, že tam nešel z vlastní vůle. Ale vůbec nemusíme spekulovat o tom, že jen v Praze má naše elita možnost navštívit několik desítek takových “útočišť” každý večer. A že tak činí potěšením s tichým vědomím magistrátu, policie (stačilo by deset policistů a pár aut) a možná i ministra zdravotnictví v jehož silách není situaci zvrátit. Kdo chce s vlky výti, musí s nimi býti.
Prymula dopustil chyby, byť nemůžeme soudit jak velké. Víme však, že to byla chyba v oblasti etiky a dobrého vychování. Možná, že skutečně jednou pil namísto vody víno. Rozhodně se však nepodílel na organizování tajné sítě restaurací a nespáchal trestný čin. Přesto se stal terčem neuvěřitelně odporné politické a mediální kampaně. Jeho šéf, namísto aby podržel nejcennějšího člena svého kabinetu, rozhodl se ho odvolat (paradoxně právě on) za ztrátu důvěry lidí. To učinil člověk, který je naprosto nezpochybnitelně odpovědný za to že vládu důvěru lidí ztratila. Člověk, jehož etika je cítit Čapím hnízdem.
Talent a štěstí mají společné přinejmenším to, že obojí se nedá lehce definovat. Kupodivu však (většinou ex post) víme kdy jsme byli šťastní a také víme kdo má talent – na hudbu, matematiku, malování. Mnohem méně však dokážeme ocenit talent vrcholového manažera. Takových lidí si nedokážeme vážit a spokojíme se s opakování blbostí typu, že každý je nahraditelný. Snad proto, že výsledky jejich práce nelze vyjádřit ve vzorcích, nebo je uchovat v galeriích.
Špičkový manažer je málokdy Mirek Dušín, protože je mu jest občas se přehrabovat ve fekáliích a nemůže (nechce) to vzdát a se zdviženým nosem odejít. Špičkový manažer musí být pragmatický člověk, který toleruje chyby a nedostatky druhých protože s nimi (v případě politického subjektu, u firmy je to někdy jiné) musí pracovat (neboť mají mandát) a vyrazit z nich to nejlepší co se dá. A demokratické zřízení je silným magnetem na neschopné blbce.
Ani špičkový manažer však o sobě nemůže říci – přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem. I on potřebuje vidět a studovat funkci subjektu řízení, musí umět ocenit své podřízené a musí se naučit vycházet se svým nadřízeným. To vše vyžaduje čas, čas, čas. Přesně to, co nám při zvládání druhé vlny koronavirové krize chybí. Řízením osudu se klíčovou postavou pandemického boje v českém státě stal na jaře odcházející náměstek ministra zdravotnictví. Tentýž člověk se k našemu štěstí stal před měsícem stal ministrem zdravotnictví. Po nevím kolika letech se tak kozel stal kozlem a ne zahradníkem.
Profesora Prymulu nutno říci jsme si (my lid) nenajali proto aby zvýšil důvěru Andreje Babiše osobně a hnutí ANO jakbysmet. Nenajali jsme si ho proto aby komunikoval s publikem. Najali jsme si ho proto aby bojoval s infekcí, která zakrátko bude kosit několik, stovek lidí denně – přinejmenším. Součástí takového boje může být i vytvoření si důvěry lidí, kteří se pak lépe, neboť z vlastní vůle a ne pod nátlakem, dají zapojit do požadovaných aktivit. Takovou důvěru už vláda promrhala před nástupem nového munistra, byť objektivně zčásti proto, že při konfrontaci s nikdy předtím neviděnou pandemií nemohla rozhodovat plánovitě a transparentně a některé věci (zavřít školy od prvního září) si nemohla dovolit bez tlaku říjnových faktů. Tak či tak jsme nyní mnohem spíš v situaci námořníků, kteří v bouři poslouchají kapitána Prymulu ne proto, že mu důvěřují, ale z prostého pudu sebezáchovy. To je ale pořád lepší, než kdyby každý z nich činil podle vlastní hlavy.
Je naprosto zcestné domnívat se, že odvolání Romana Prymuly z funkce (viz například páteční DVTV) je jakousi výhodou a předností demokracie. Výhodou demokracie je flexibilita a schopnost přeladit se na potřebnou vlnu. Každý člověk má chyby a dělá chyby. Kdyby se Angličané drželi filozofie našich komentátorů a politiků, nestal by se Winston Churchill jejich válečným premiérem. Ano, i Churchillovi lidé často nevěřili – ostatně prohrál hned první poválečné volby – ale přesto ho poslouchali. Demokracie nemůže být založena jen na důvěře. I v ní musí být prvek kázně, zvláště v době kdy si sami demokraticky zvolení poslanci schválili nouzový stav.
Odvoláním ministra zdravotnictví si současná vláda – a s ní všichni čeští politici a mediální guruové – házejí na bedra odpovědnost za stovky, možná tisíce mrtvých a možná desetitisíce na celý život zdravotně poznamenaných. Už díky současnému vývoji ztratil odvolaný neodvolaný Prymula tak potřebný respekt (ne důvěru, hlupáku) svých podřízených. Už teď se vrší škody, které budou každým dnem narůstat. Moloch falešné politické korektnosti, kterého politické elity (samy zkompromitované a bez důvěry) v případu Romana Prymuly tak horlivě vzývají, nebude zodpovědný jen za bourání soch ale za smrt lidí.