Správa veřejného světa se po tisíciletí vyvíjela řízena zvykovými nebo psanými pravidly. Na konci osmnáctého století se zrodil úspěšný model novodobé demokracie, který se postupem času promítl do pravidel řízení mnoha států. Po dvou stech letech však stávající pravidla řízení veřejného světa nestačí vývoji a selhávají především kvůli násobně vyšší globální ekonomické aktivitě a pokroku v technologii myslících strojů.
Moc subjektů majících původ v ekonomickém světě vzrostla natolik, že si osobují práva přímo či nepřímo rozhodovat i ve světě veřejném, který právem náleží pouze lidským bytostem a to právem rovného hlasu. Subjekty ať už lidské nebo nelidské skupinové inteligence svým nátlakem dosahují přijetí rozhodnutí, které odporují zájmům většiny občanů nebo brání přijetí rozhodnutí pro většinu potřebných. Nedojde-li ke změně pravidel řízení, hrozí lidstvu v blízké budoucnosti vážné katastrofy.
Perspektivní cestou je změna způsobu řízení věcí veřejných světa a nastolení vyšší demokracie v níž se bude více promítat mínění občanů nezávisle na jejich majetku a způsobu projevu a to nejen formou volby. Takové demokracie, která jim otevře dveře také k procesu rozhodování.
Instituce veřejného světa ovšem představují složitou spleť procesů, zájmů a tlaků, které generují krizové situace vyžadující si strategických i operativních řešení kvalifikovaného managementu, Rozhodování tohoto typu jsou dosud svěřena v demokratických zemích úzké, byť volené politické elitě, ale také politicky obtížně kontrolovatelné armádě úředníků a zcela nekontrolovatelným tajným službám. Ti všichni jsou průběžně korumpováni majetkem a mocí nevolených osob v pozadí.
Přímé individuální rozhodování občanů v lidových hlasováních, kde každý má jeden hlas může v některých případech dnešní problémy řízení komunit řešit. Použití referend je však omezené. V lidské přirozenosti je zajímat se jen o velké a medializované politické kauzy včetně voleb, o těch získávat informace a skrze jejich kritické hodnocení nabývat poučenou schopnost rozhodovat. Někteří občané se dokonce programově odmítají účastnit demokratických procesů jako takových, buď z nezájmu nebo na protest proti manipulaci s nimi.
Stejnou prioritu jako rovný přístup k rozhodování musí mít i požadavek, aby každé rozhodování ve věcech veřejných bylo poučené, většinové a dobrovolné. Je nutno proto pro řízení volit i další mechanismy generující jednotlivá rozhodnutí při řízení státu. Ty však musí být nastaveny tak, aby ona rozhodnutí byla s nejvyšší možnou mírou jistoty poplatná názorům a vůli majoritní části občanů a aby ti co rozhodují jim byli co nejblíže.
Jakkoli vyjádřená autentická a proporcionální vůle lidí musí být kriticky upřednostňována na všech rovinách rozhodování, musí být zároveň zajištěno, že předpokládaná rozhodnutí jsou kontrolována a neodporují základním zákonům státu. Kritériem použití toho kterého rozhodovacího mechanismu musí být též požadovaná rychlost rozhodnutí, neboť jen včasné rozhodnutí je správné rozhodnutí.
Pro zachování obou priorit správného a komplexního řízení musí tedy být toto založeno na vyvážení s zohlednění tří vůlí – vůli většiny občanů, vůli jejich volených zástupců, kteří jsou povinni vyváženě zprostředkovat názor svých voličů a názor vlastní a vůli jimi vybraných odborníků.
Autentického projevu vůle občanů není možno dosáhnout skrze daný systém parlamentní demokracie, protože malý počet volených poslanců nebo senátorů nemůže vůli lidí podchytit a vyslyšet. Proto je zavedena nová kategorie volených zástupců – mluvčích občanů toho, kterého volebního obvodu.
Mluvčí se zodpovídají malému okruhu voličů ve svém obvodu (přibližně 5000 voličů na jeden obvod), se kterými mohou komunikovat osobně i na dálku. Z každého volební obvodu jsou jako mluvčí zvoleni dvě osoby s nejvyšším obdrženým počtem hlasů. Každý mluvčí při svém hlasování nedisponuje jedním hlasem, ale počtem hlasů, které odpovídají tomu, kolik voličů ho skutečně vybralo.
Mluvčí rozhodují o přijetí variantních předloh zákonů, který jim předkládá parlament. Rozhodnutí jsou veřejná. Mluvčí je volen na období čtyř let. Může být ze své funkce odvolán, vysloví-li se proto vyšší počet voličů z jeho obvodu, než ten, který ho zvolil.
Mluvčí dostávají odměnu za svou práci mluvčího a ta odpovídá dvojnásobku minimálního příjmu v minulém roce. Na odměnu mají nárok, pokud se ve volebním roce účastní aktivně (pro, proti, zdržel se) minimálně dvou třetin hlasování.
Jednokomorový parlament má 150 členů a je volen občany. Zpracovává variantní podklady pro hlasování mluvčích a sám hlasuje o drobných změnách zákonů. Parlament prostřednictvím svých výborů též úkoluje a řídí vládní ministerstva.
Mluvčí dostávají k posouzení alternativní návrhy a vybírají ten, který považují vzhledem k svému voličstvu i k vlastnímu názoru za nejlepší. Mohou se také zdržet hlasování, nebo hlasovat proti přijetí jakékoli verze zákona. Pro přijetí zákona je potřebná prostá většina součtu hlasů, které mají v daném případě hlasující mluvčí k dispozici.
Mluvčí mohou jednou třetinou z celkového počtu hlasů v daném volebním období trvat na tom, aby jim byl k rozhodnutí předložen problém, který pro jejich rozhodování parlament nevyčlenil. Rozhodnutí mluvčích je rozhodnutí parlamentu nadřazené.
Parlamentem zřízené výbory strategicky řídí ministerstva vlády – tak jako představenstvo řídí management akciové společnosti. Každé ministerstvo vede profesionální ministr – manažer jmenovaný příslušným výborem. Jednání vlády předsedá předseda parlamentu. Z oblasti působnosti vlády je vyjmuto ministerstvo spravedlnosti, které řídí prezident republiky.
Předseda vlády, ministři ani úředníci ministerstev nesmí být při výkonu svých funkcí ve střetu zájmu. Není povoleno používat pro dislokaci majetku svěřeneckých ani jiných fondů. Předseda vlády nesmí být ve střetu zájmu v době volby, pět let předtím a až do konce funkčního období.
Prezidenta republiky volí občané v přímé volbě. Prezident může být odvolán jen ústavní většinou mluvčích (dvě třetiny všech hlasů v daném období svěřených mluvčím) na základě procedury vyvolané parlamentem.
Ministerstvo spravedlnosti (se zachováním samosprávy soudců) je podřízeno přímo prezidentovi. Jeho aparát (včetně soudců, státních zástupců a vězeňských úředníků) je na vládě zcela nezávislý. Soudcům je zachována samospráva a jsou odvolatelní jen rozhodnutím ústavního soudu. Výkon jejich funkce může být pozastaven prezidentem.
Ústavní soud má 50 soudců. Soud kontroluje každý ze schválených zákonů nebo jeho částí, ať už byly schváleny v referendu, mluvčími nebo parlamentem. Vydává osvědčení o tom, že zákon neodporuje ústavě. Zákon vstupuje v platnost až poté, co je osvědčen Ústavním soudem. Soudce Ústavního soudu navrhuje prezident a volí je parlament. Dvě stě nebo více mluvčích zastupujících ne méně než půl milionu voličů má při volbě soudce právo veta.