Jeremy Corbyn (*1949) je jedněmi zatracovaný a druhými oslavovaný předseda britské Labour party, tedy podle taxonomie politických stran, místní sociální demokracie. Už historie jeho zvolení je ohromující. Kandidatura naprostého outsidera a dlouholetého enfant terrible LP (vyhodnocen jako poslanec nejčastěji hlasující proti vedení strany) na podzim 2015 byla přijata s všeobecným posměchem. Pak ale přišli mladí dobrovolníci. Spousta mladých dobrovolníků a projevy před halami přeplněnými příznivci. A nakonec – 15. září 2015 – 59 % hlasů ve vnitrostranickém v referendu členů a příznivců Labour party a funkce předsedy.
“Deep state” britských socialistů zvolení Corbyna velmi popudilo. To kvůli názorům, kterých se dotyčný konzistentně drží dlouhou řadu let a kvůli kterým dával mnohokrát v sázku celou svou dlouhou politickou kariéru a od kterých – a to je nejhorší hřích – neustoupil ani po svém zvolení. Zde jsou některé z nich (doporučuji k přečtení především panu Sobotkovi, který dává české sociální demokracii Corbyna za vzor):
- Zdravotní péče má být výhradně státní a zdarma
- Je třeba znovu znárodnit britské železnice jakož i energetickou strukturu země
- Minimální mzda musí být zvýšena na 300 Kč/hodinu
- Musí být zvýšena daň velkým korporacím a zrušeny bez dosud platné výjimky pro ně
- Musí být zvýšeny daně z příjmu nejbohatším pěti procentům Britů
- Naopak nesmí být zvýšeny daně z příjmu ostatním pracujícím ani DPH na potraviny
- Ukrajinský majdan je akce struktur NATO
- Islámský terorismus je vyprovokován politikou Západu
- Ruská intervence v Sýrii je legitimní a s Asadem se musí jednat
- Investice státu mají být financovány “lidovým kvantitativním uvolňováním”
- Brexit je neodvolatelný a Británie si vybrala svoji cestu mimo EU
- Imigrace je nutná, ale jen na takové úrovni, kterou potřebuje ekonomika
- Volný pohyb osob v rámci EU v Británii po Brexitu skončí
Vzápětí po Corbynově zvolení předsedou strany přišla jeho první velká zkouška – referendum o Brexitu. Nutno poznamenat, že Corbyn se v roce 1975, v kampani předcházející tehdejší referendum o členství Británie v ES, angažoval proti vstupu do Evropského společenství. Před Cameronovým referendem sice podržel stranickou linii a přesvědčoval Brity aby hlasovali proti Brexitu, ale podle názoru stranických bossů však ne dost energicky. Obvinili ho z odpovědnosti za výsledek referenda a tvrdě požadovali jeho odstoupení. Na Corbyna se vrhli i vlastní poslanci a na protest proti jeho vedení odstoupila většina ministrů stínového kabinetu LP.
Na podzim 2016 se krize vystupňovala a výsledkem bylo další referendum o předsedovi. Corbyn opět vyhrál a získal tentokrát skoro 62 % hlasů. Díky ideovým sporům však Labour party získala pověst nejednotné a rozkolísanou strany. Corbyn byl médii pasován na neschopného, ale všeho schopného, manažera. Preference strany poklesly na rekordní úroveň a konzervativci vyhlásili předčasné volby ve vidině toho, jak socialisty snadno převálcují.
V kritické situaci se Corbynovi konečně podařilo zkonsolidovat řady svých stoupenců a LP vstoupila do volební kampaně s jeho radikálním programem. A stal se zázrak. Lidé opět přišli. Nejen postarší dělníci, kteří tvoří tradiční kádr voličů Labour party, ale i mladí a vzdělaní lidé. I ti, kteří k volbám předtím nechodili. Toryové sice vyhráli, ale jejich náskok se snížil z březnových dvaceti procent na pouhá dvě procenta (42 : 40). Z Corbyna se stal nekorunovaný vítěz voleb a příklad k zamyšlení.
Jeremy Corbyn vyvrací celým svým životem představy o tom, že dnešní politik musí být jen poslušnou konformní loutkou zákulisních vládců. Přestože jeho profesní kariéra se podobně jako ta páně Sobotkova realizovala v politice, snese spíš než s ním srovnání s raným TGM (viz například obhajoba Irů neprávem odsouzených za terorismus). Corbyn v současnému politickému klimatu euroatlantického prostoru představuje nesmělou klubající se levou frontu racionálních nespokojenců, kteří programově kritizují liberální kapitalismus s demokratickým maskováním, ale nevrací se “zpátky ke kořenům”.
Vznik nové levé reformistické fronty je důsledkem zrady tradičních evropských levicových stran, ČSSD nevyjímaje. Tyto strany byly zmutovány a staly se hlásnou troubou ideologie finančních zbohatlíků. Aby neztratily voliče, musí se ale alespoň formálně držet svých tradičním programových tézí. Rozpor mezi záměrem a prezentací vede k tomu, že se stále více zaplétají do průhledných lží, nepravd a protimluvů. To zdá se nevadí starší část voličů, kteří už nemají žádné iluze. Rozpolcení mladí západní Evropy, kterým je levicové rovnostářství blízké, jsou však na sociálně demokratické lži alergičtí. Hledají pro sebe jiné cesty. Establisment jim nabízí tu Macronovu. Je dobře, že proti ní stojí Corbynova alternativa.