Ve vážných dobách, kdy se odkládají plány na nová auta a z dovolenkových itinerářů se škrtají adrenalinové destinace, opět přichází čas. Čas oprášit strašidlo kapitalismu a vyrazit do ulic pod vlajkou nové ekonomické politiky. Přestože od Saint-Simona přes Marxe, Lenina a Maa je historie plná příkladů jak katastrofický a marný je tento boj. Jak smrtící jsou iluze o vytváření nových lepších zítřků.
Žijeme ve světě modelů, daleko od reality. Naše mysl jí není schopná zachytit v celé složitosti, propojenosti a chaotičnosti. Tváře přátel jsou jen sumou rychle rozpoznatelných detailů. Milovaná osoba je deformovanou kopií našeho ega doplněnou o pár emocí. Úžasná lidská dramata jsou substituována příběhy ze slov, ve kterých chrastí bezduché kostry.
Našemu vědomí je přesto předkládána skoro dokonalá, dekomprimovaná iluze. Naše nevědomá schopnost pracovat s modely a nahrazovat jimi realitu však často klame. Je-li nám implantován kvalitně navržený model (o což se stará armáda dobře placených kreativců), naše mysl ho zkombinuje s několika málo vlastními reálnými vstupy a převede na iluzi, kterou vnímáme jako plnohodnotnou skutečnost.
Cesta jak omezit vliv falešných realit, vede skrze uvědomění si existence modelových světů. Je třeba naše modely zkoumat a pak opatrně ovlivňovat. Oprostit modelové konstrukce od nánosů propagandy. Přizpůsobit je dynamickému, akauzálnímu víru vesmíru. Vesmíru, jehož částí je i množina procesů, eufemisticky nazývaná kapitalistická ekonomika. Neoddělena v čase a prostoru od ostatních událostí, je ve světě modelů přesto izolovaně projektována díky svému specifickému charakteru.
Interpretace ekonomických procesů je základem všech moderních ideologií. Je alfou a omegou úvah o změnách v lidské společnosti. Adekvátní model ekonomiky je důležitý pro každého z nás, neboť na něm stavíme celý svůj světonázor. Bohužel úspěch přírodních věd, v nichž už od renesance tvoříme modely hezkých strojů, nás láká použít toto paradigma i v ekonomice. K tomu s chutí přispívají sami ekonomové, v touze nabídnout své dobře oceněné (chtělo by se říci do zlatova vypečené) služby.
Úspěch komunistických hnutí v dvacátém století lze do značné míry připsat srozumitelným ekonomickým modelům, které prezentovaly kapitalismus jako stroj pracující podle poznatelných zákonitostí. Závěrem „objektivního“ bádání bylo pak přesvědčení, že svým zlem neodvratně sám sebe nahlodávající systém je možno nahradit alternativním, pochopitelně spravedlivým, ekonomickým pořádkem.
I v současnosti nepřeberné množství expertů vysvětluje dnes to a zítra ono, aniž by si lámali hlavu tím, že popírají jeden druhého i sami sebe. Výplody jejich fantazie formují náš pohled na svět. Neboť desetitisíce let kultivovaná schopnost tvorby intuitivních modelů reality byla zavržena ve prospěch prefabrikovaných domečků z karet zvaných peníze. Je přece tak pohodlné převzít názory těch, co věci rozumí.
Svět ekonomiky ponouká – snad díky historickému počítání peněz – k vytváření matematizovaných modelů a objektivizovaných teorií ještě více než fyzika a chemie. Přes staletí úporné (ne úplně nezištné) snahy, však můžeme konstatovat, že praktický ekonomický úspěch (který je měřítkem kvality modelu), se stále jaksi vyhýbá profesorům ekonomie a jako na potvoru postihuje osoby, které často nemají ani základní vzdělání. Mají ale ten nenáviděný a záviděný – talent.
Jestliže klasické modely nefungují, zkusme tedy jeden alternativní. Představme si kapitalismus jako časově proměnný soubor aktivit miliard inteligentních subjektů v ekonomické kapsli vymezené imperativem zisku a jeho maximalizace. Ono společenství zisku můžeme chápat jako organizovanou, inteligentní síť nebo tkáň, bez dedikovaného nejvyššího centra. Není-li nejvyššího, musí se síť organizovat samovolně, na základě vlastností a schopností a vůle nás všech – svých buněk.
V ekonomickém prostoru tančí v nekonečném reji miliardy světélek. Každé značí jednu lidskou bytost, jednu upsanou duši. Vesmír kapitalismu však prozařují i jiná světla. Silná a studená. Kolektivní inteligentní subjekty, jimž ne neprávem říkáme osoby právnické. Entity, jejichž inteligence pochází od lidských bytostí, ale výsledné chování lidské není. Predátoři, zocelení v konkurenčních bitvách, nepěstují luxus citů. Predátoři se specifickou morálkou existují mimo kategorie dobra a zla.
Lidské i nelidské buňky se podle svých schopností, potřeb a cílů v daných podmínmkách seskupují – někdy respektujíce určité zákonitosti, někdy náhodu a osud. Vytvářejí proměnné struktury, hierarchie a gradienty. Přehodnocují své priority a hledají lepší zařazení. Úspěšné se replikuje a zdokonaluje, nefunkční zaniká. A tepnami ekonomické tkáně neustále proudí suroviny, zboží, kapitál a myšlenky.
Náš model je – jako vždy – zjednodušenou a nedokonalou napodobeninou reality. Napodobeninou, která však umožňuje nahlížet dění pod jiným úhlem, než který je nám masivně podstrkován. Nahlédneme, že kapitalismus mohl vzniknout jen díky svobodnému pohybu lidských buněk. Kapitalismus proto nemůže vzniknout a zdravě prosperovat tam, kde jsou lidské svobody omezeny. Jeho implantace jako hotového produktu do totalitních společností je možná jen potud, pokud jsou zde alespoň selektivně uvolněny svobody jednání v ekonomickém prostoru. Opačně ovšem platí, že implantace jakéhokoli jiného, umělého ekonomického systému do svobodné společnosti vede k omezení lidských svobod v ekonomickém a následně (jak víme ze zkušenosti) i ve veřejném prostoru.
Nahlédneme taktéž, že všechna zla, která kapitalismus produkuje, jsou zla pocházející z nás samých, z našich charakterů, z našich vlastností. Nahlédneme, že forma ekonomického zřízení není primárně závislá na úrovni výrobních prostředků. Je závislá na duševní úrovni lidských jedinců, na formě organizace lidské společnosti, je závislá na úrovni svobody, kterou společnost jedinci poskytuje.
Samovolně zrozený kapitalistický Frankenstein má zajisté odpudivé temné rysy. Jsou to ale rysy našich charakterů. Jakkoli to, co jedni považují za neetické a nemorální, považují jiní za zákonité, legální a logické. Je ale také géniem s inteligencí, která – s pokorou přiznáváno – přesahuje tu lidskou. Inteligencí, které nejsme s to zcela porozumět.
Nemůžeme-li porozumět, můžeme pozorovat. Například pozoruhodný proces zrození, růstu a zanikání nových ekonomických subjektů. Inkubátor, ve kterém se neustále rodí myšlenky, projekty. Nováčkové vstupují na trh aby buď zvítězili nebo padli. Za cenu obrovského vypětí protagonistů soutěží o cenu, kterou je přízeň investorů. Investoři sází v loterii, v níž jako losy vyhrávají vlastnictví nové výrobky, služby, technologie.
Mnohé ořechové skořápky se potopí jen co dostanou šanci. Ty, které uspějí v prvním vyplutí, jsou většinou – přes heroické nasazení posádek – stejně odsouzeny klesnout na rozbouřeném moři ke dnu. Jen malé procento dopluje do klidnějších přístavů stabilních zakázek, černých čísel účetních bilancí a zisků na firemních kontech. A úplně malé procento z těch šťastných čeká raketový vzestup. V průběhu celého procesu jsou jednotliví soutěžící opakovaně testováni, jsou jim kladeny nepředvídatelné nástrahy, podstupují nebezpečná dobrodružství. O úspěchu v konečném počtu rozhoduje náhoda, načasování, nálada, ale především schopnosti a síla.
Obrovským a nenahraditelným ziskem jsou nové hodnoty, šířící se následně jako vlny celým ekonomickým systémem. Vědeckotechnická revoluce, které vděčíme za vysokou životní úroveň atlantické civilizace, se nezrodila v suchopárných pracovnách a laboratořích vědců. Vyrostla na bitevním poli obětovaných firem a firmiček. V bojích, do kterých nemohou úspěšně vstupovat zaměstnanci vlastněné (například formou družstev) entity, protože rozhodování zaměstnanců je vždy konzervativní bez ochoty riskovat až na ostří nože.
V popisu inteligentního chování dnešní ekonomiky by bylo možno pokračovat dál a dál. Banky s úroky nastavovanými (nejen) podle důvěryhodnosti a schopnosti klientů, permanentní ohodnocování podniků prostřednictvím kursu akcií, predikce budoucnosti skrze „future“ obchody na burzách. Je toho mnoho co se zrodilo v průběhu staletí evoluce kapitalismu a co z něj tvoří nenapodobitelně efektivní produkt. Produkt, který je jedinou možnou nadějí, jak uživit stále rostoucí počet obyvatel planety Země.
Ani náš model kapitalistické ekonomiky nemůže nezmínit její krize. Věrni postmarxistické výchově v nich stále vidíme příznak nedokonalosti a neživotnosti systému. Opak je pravdou. Ekologové už dávko zjistili, že příroda není idylický ostrůvek rovnováhy, o který je nám pečovat. Stejně tak kapitalistická ekonomika potřebuje své krize a katastrofy, neboť ony jsou hnacím motorem změn, hnacím motorem evoluce. Ony představují dynamiku ekonomiky a zároveň jsou jejím imunitním systémem. Počínaje tou nejmenší, kterou je zánik malého podniku až po kataklyzmata, jejichž vlny oběhnou svět. V superorganismu, který je nabitý miliardami paralelně pracujících inteligentních procesorů je adaptace, tedy evoluce, nesrovnatelně rychlejší než v přírodě. Vše je zaznamenáno. Každé špatné rozhodnutí, každý organizační prvek, který se neosvědčil, každé technické řešení, které se neujalo.
Ekonomické subjekty a jejich vztahy jsou příkladem věčného opakování na stále vyšší úrovni. Je to jako cvičení z fraktální geometrie. Právě fraktální struktura (přispívající k jednoduchému vytváření větších celků a jejich bezproblémovému zpětnému oddělování) umožňuje rychle absorbovat zkušenosti získané během katastrofických experimentů. Krize jsou jednou z největších vymožeností kapitalismu.
Vůdci, které jsi ke svému neštěstí vybíráme ve volbách, viditelně nechápou a nesdílí tento názor. Nemají rádi, když se věci dějí bez jejich posvěcení a odjakživa zaměňují svou vůli lidskou za vůli boží. A snaží se ekonomické problémy řešit, snaží se katastrofám zabránit. Za naše peníze brání ekonomice v léčení neduhů. Potlačováním katastrof menšího rozsahu připravují pole pro katastrofy vskutku globální. Vlnobití šířené těmito obřími „příhodami“ pak zasáhne každého z nás.
Kapitalismus lidem ubližuje – nejen v dobách krizí. Postrádá, jako každý tvor, citlivost k jednotlivým buňkám svého těla. Jít do práce je prostě tak trochu jako jít do války. Adrenalinové povahy si to vychutnávají a stávají se z nich generálové. Většina však vyhraje protože uteče. Nechává však na bitevním poli své raněné. Zachraňovat a ošetřovat oběti ekonomických bojů, stavět lazarety, to má to být úlohou státu – ne se za peníze daňových poplatníků ekonomických válek účastnit.
Nemůžeme-li porozumět a nechceme-li se účastnit, neznamená to, že nemůžeme regulovat. Imperativem ekonomiky je maximalizace zisku v ekonomickém prostoru. Imperativem demokratické moci je maximalizace lidské důstojnosti ve veřejném prostoru. Demokratická moc musí být ze zákona nadřazena ekonomickým procesům. Nesmí jich být účastna, protože není dostatečně silná aby vyhrála. Jakmile se pravidlo nadřazenosti a neúčasti poruší (a porušuje se všude dnes a denně) pak není jiné cesty, než že demokratická moc přestane být demokratická. Bude ovládnuta a přetvořena na další podřízenou ekonomickou strukturu.
Z nadřazené pozice můžeme regulovat i systém, kterému detailně nerozumíme. V technice na to existuje celé odvětví, trefně zvané regulace černých skříněk. Takto regulovat znamená monitorovat reakce na regulační zásahy, učit se z nich, využívat (známé) zpětné vazby a (známé) přirozené tendence systémů a opatrně kultivovat ty pozitivní a potřebné. Zasahovat konzervativně výhradně vnějšími prostředky. Regulovat daně, cla, velikosti firem, přiměřenost bank. Kontrolovat kvalitu zboží, dodržování práv zaměstnanců. Takto, neomezujíce dynamické funkce systému a jeho samočistící procedury, můžeme prospět ekonomice. Tím, že jí nebudeme škodit.
Vnější prostředky, kterými demokratické vlády dnes teoreticky disponují, jsou dostačující. Umožňují i regulaci neúměrného bohatnutí horních deseti tisíc. Prvotní je připustit, že diference v bohatství musí existovat, neboť jejím prostřednictvím se ekonomice dostává lidské energie Jen díky ní, díky touhám a snům miliónů o úspěchu, může systém fungovat. Prvotní je ale zároveň připustit, že kapitalistický systém rozděluje zisky primárně nespravedlivě a je ho nutno zvnějšku korigovat. Výší daní z příjmů, výší daní z majetku, výší dědické daně. To není solidarita, to je nutnost.
Nesmíme však nikdy propadat představě, že neohrabané zásahy z veřejného prostoru snad donutí ekonomické hráče chovat se bez použití síly podle jakýchsi stanovených pravidel, které obtěžují a dokonce hrozí snížit zisky. Představa, že se veřejní činitelé se nenechají vůlí těchto hráčů ovlivnit, je naivní. Chytíte-li jednoho Ratha, ostatní se poučí. Ale nikdy nepřestanou, jen to budou dělat jinak. Snahám regulaci obejít se proto musí postavit do cesty vysoký plot s ostnatým drátem a zuřivými hlídacími psy.
Stavba plotu mezi ekonomickým a veřejným prostorem není trvalým a uspokojivým řešením. Je to nouzové opatření, které musí následovat po přiznání, že boj musí být veden, že hranici je nutno bránit. Skutečnou změnu charakteru ekonomického systému je však možno realizovat jen skrze změnu vlastností jeho lidských buněk. Láska k bližnímu přemáhající odvěkou touhu vlastnit, ovládat, korumpovat, je jedinou nadějí na trvalou změnu ekonomických vztahů. A láska v tomto pojetí je důležitou politickou kategorií.
Nelze však nečinně čekat až přijde království Boží. V nejbližší budoucnosti se těžko podaří učinit ekonomický systém více přátelským a méně agresivním. Ba hrozí nebezpečí, že než k jeho rekonstrukci bude moci dojít, budeme všichni zakováni do jeho pout. Zadržet vlnu ekonomismu zaplavující vše kolem je v lidských silách. Jen pochopit, že kapitalismus je jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán.
Psáno pro Britské listy v červnu 2012, odmítnuto, upraveno