Nezakrývám, že je mi ruské opolčenie (domobrana) Donbasu sympatičtější než ukrajinská vláda v Kyjevě. Je to spíš intuitivní. Ti v Kyjevě prostě vypadají divně a lžou tak jednoduše, že to až uráží. A pak – nelze prostě milovat ukrajinský režim, když musíte vypínat televizi, kdykoli o něm naši nechutně „objektivní“ loutkonovináři pohovoří.
Nejsem ale nezřízený obdivovatel Putina. Považuji za jisté, že donbasští domobranci z Ruska dostávají nemalou podporu, včetně munice, výstroje a potravin. Věřím tomu, že nově nabraní dobrovolníci jsou cvičeni kdesi v rostovské oblasti Ruska. A myslím, že ruská vláda celý tento nevládní pohyb umožňuje a možná nepřímo sponzoruje.
Mám pochopení pro Ukrajince, kterým teď – pravda trochu zkratkovitě – připadá Putin jako vrah jejich dětí. Situace s Donbasem je podobná té, kterou zažili naši rodiče a prarodiče v roce 1938. Za hranicí je velký stát, velký národ, před hranicí menšina jeho příslušníků kteří kdysi vládli (nám za Rakouska-Uherska, Ukrajincům za Sovětského svazu) a kteří teď chtějí věci jinak. My jsme si to s našimi menšinami vyřídili v pětačtyřicátém. Kolikže tisíc mrtvých civilistů to bylo přesně nevím. Ale ti živí byli vyhnáni všichni. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.
Ukrajinský stát posílá na povstalce na jihovýchodě armádu. To není dobré. Civilizovaná vláda by měla umožnit obyvatelům daného teritoria odštěpení, když si to přejí – viz referendum ve Skotsku. Bohužel je pravda, že se tak většinou neděje. Neboť na sporném teritoriu se často nachází něco cenného. Na Donbasu je to třeba uhlí a břidlicový plyn. A pak – státy prostě nerady přicházejí o své území. Rusko o Čečensko, Turecko o Kurdistán, Španělsko o Katalánii a Baskicko. Ještě jednou vzpomeňme předválečné Československo a jedinou válečnou akci naší (domácí) armády, která úspěšně uhájila v roce 1918 – 1919 celistvost republiky a málem k ČSR ještě připojila půlku Maďarska.
Zásadní ovšem je, jakým způsobem ukrajinská armáda při pokusech o pacifikaci jihovýchodu postupuje. Nejsem stratég. U tankistů jsem to dotáhl jen na vojína. Ale vzpomínám si, že chytré armády vždy obležená, strategicky nedůležitá města, obcházely. Když se pak nepřátelští vojáci ocitli hluboko v týlu, bez munice a jídla, nezbylo než se vzdát. Ukrajinská armáda ale nesmyslně bombarduje Lugansk i Doněck. Používá při tom ničivé raketové systémy, které jsou z principu nepřesné. Bombardování nemá tudíž „vojenské“ důvody, je určeno výhradně k zabíjení civilistů a k dobrovolnému vyhnanství těch co přežili.
Každá válka je hrozná. Především proto, že slušné a civilizované osoby se pod hrozbou ztráty vlastního života transformují na bezohledné zabijáky. I proto hraje v každé armádě klíčovou roli kázeň. Ale i nejlépe vycvičené armády – například ta americká – mají své My-Lai. Proto je nasazení vojska v oblastech, kde nelze jednoznačně rozlišit mezi civilisty a bojovníky protivníka, kde se boj proti organizaci zvrhává na boj proti národnosti, na hraně trestného činu.
Jen zločinci se ale dopouštějí toho, že do občanské války na území protivného etnika nasazují dobrovolnické jednotky, jejichž „dobrovolnost“ plyne z nenávisti k danému etniku. Nasazení naprosto nekontrolovatelných, armádní kázni se nepodřizujících útvarů, jejichž ideologií je, že, ti co se narodili s vybranou národností prostě nejsou lidé, je nejhorší válečný zločin. Válečný zločinec je ten, kdo tuto zrůdnost organizuje, kdo takové jednotky vyzbrojuje, kdo jim dovoluje nezávisle operovat, kdo je netrestá za protizákonnou činnost. V našem případě je tímto zločincem ukrajinská vláda. Podrobnosti lze najít například zde, nebo zde.
Zločincem ale také každý, kdo činy zločince zaštiťuje a podporuje. Zatímco se na českém dvorečku do nekonečna bavíme o tom na kolik vlastně miliard nás přijdou ruské sankce, organizujeme (z peněz daňových poplatníků ovšem) kurtzarbajty a podobné nesmysly, jsou na Donbasu biti, znásilňováni a zabíjeni lidé. Civilisté. Za souhlasu a podpory vlády a státu Ukrajina. Za souhlasu politiků našich a politiků Evropské unie.
Občané České republiky nemají vzhledem k charakteru našich mainstreemových novinářů skoro žádnou možnost dozvědět se pravdu. Nemají čas trávit hodiny na internetu a studovat zahraniční (většinou azbukou psané) prameny. Jim nic nevyčítám. Ale politici vědí. Je to jejich práce, aby věděli. Vědí a v lepším případě mlčí. V tom horším případě schvalují. A proto jim vzkazuji – všem zleva či zprava – panem Stropnickým (Matějem) počínaje, přes pana Kalouska až po pana Sobotku, od pana Barrosa až po pana Junckera: už nikdy vás nepůjdu volit.